Noah

Problém s lhaním sám sobě spočívá v tom, že pravda si nakonec vždycky proklestí cestu ven.

Celý roky jsem si namlouval, že Jessu otravuju, protože je to snadný. Protože na to reaguje a mně se líbí, jak znervózní. To je celé. Jednoduché.

Ale není.

Kdybych měl být upřímný – a to já skoro nikdy nejsem, ani sám k sobě – začalo to mnohem dřív, než se z ní stala „přecitlivělá Jessa“.

Začalo to na nižší střední.

Tenkrát byla Jessa jiná. Ne že by se nedala poznat – pořád měla ty tmavé oči, rozcuchané vlasy, ostrý jazyk – ale víc se smála. U oběda na Jacksona přes zuby plivala vodu nebo s náma po tréninku závodila k obchodu na rohu a nějak vždycky vyhrála, i když měla nohy poloviční oproti nám.

Tenkrát nebyla neviditelná. Nesnažila se o to.

Všiml jsem si jí ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že si jí všímám. Toho, jak se jí úsměv kroutil víc na pravé straně. Jak krčila nos, když se soustředila. Toho, jak nikdy neustoupila, i když měla.

Líbilo se mi to.

Až moc.

A to mě kurevsky děsilo.

Protože byla Jacksonovo dvojče. A Jackson je můj parťák – můj rozehrávač, můj bratr od jiný matky. Existuje tu nepsané pravidlo: sestry jsou tabu. Tečka.

Takže místo abych si přiznal, že mě to k ní táhne, začal jsem ji odhánět. Škádlení, rejpání, říkejte si tomu, jak chcete. Bylo snazší hrát si na kreténa, než nechat kohokoliv – včetně ní – aby zjistil, co doopravdy cítím.

A s přibývajícími lety mi ta maska přirostla k tváři.

Teď už všichni, včetně Jessy, věří, že opravdu jsem tenhle typ kluka. Ten, co upozorňuje na její extra porci másla nebo zkouší trapný vtipy v jídelně.

Ale pod tím vším? Pokaždé, když něco řeknu, pokaždé, když sleduju, jak zareaguje, je tu i další rovina.

Pozoruju její ústa.

Pozoruju její oči.

Myslím na věci, na které bych myslet neměl.

Minulý týden byl nejhorší.

Byli jsme u Jacksona, rozvalení na gauči a sledovali záznam ze zápasu. Jessa vešla dovnitř s miskou popcornu a předstírala, že je jí jedno, jestli ho celej sežereme. Sedla si na zem, opřela se o konferenční stolek a rukávy mikiny jí zakrývaly dlaně.

A když se zasmála – vlastně se upřímně zasmála nějakýmu pitomýmu komentáři v televizi – zasáhlo mě to jako úder helmou do žeber.

Ten smích jsem neslyšel už hodně dlouho.

Nebyl ostrej nebo obrannej. Nesnažil se za nic schovat. Byl prostě... opravdovej.

Nemohl jsem se přestat dívat.

A pak vzhlédla, přistihla mě, jak na ni zírám, a všechno se ve mně pevně stáhlo. Protože na vteřinu bych přísahal, že to věděla.

Věděla, že ji celou dobu pozoruju.

Věděla, že možná, pod tím vším pošťuchováním, ji chci.

Nejhorší na tom?

Já s tím nechci přestat.

Říkám si, že bych měl. Že si zaslouží víc než být jen nějakým tajemstvím, které pohřbívám pod sarkasmem. Že by mě Jackson zabil, kdyby to věděl.

Ale pak mě přes stůl propíchne pohledem nebo mi to oplatí nějakou ohnivou poznámkou a je to jako nalít benzín do ohně. Nemůžu přestat.

Je to jako bych se čím dál víc blížil k okraji útesu a čím blíž jsem, tím víc chci vidět, co se stane, když skočím.

Co by se stalo, kdybych se přestal schovávat za vtipy a prostě to řekl.

Že se mi líbí, jak vypadá v těch svejch vytahanejch tričkách. Že si všímám, jak si zastrkuje vlasy za ucho, když je nervózní. Že o tom, jaký by to bylo, cítit její rty na svejch, jsem přemýšlel víckrát, než dokážu přiznat.

Že ten důvod, proč ji provokuju, není ten, že je přecitlivělá.

Ale proto, že kvůli ní se cítím odhalenej já.

A jediný způsob, jak s tím dokážu naložit, je donutit ji cítit to samé.

Když tu teď ležím potmě a zírám do stropu, vím, že jsem v prdeli.

Protože dřív nebo později už nebudu schopnej dál předstírat.

A až se to stane, všechno – moje přátelství s Jacksonem, tým, ta křehká rovnováha, kterou jsme si všichni vybudovali – by mohlo lehnout popelem.

Ale popravdě?

Pokud to znamená, že mě Jessa konečně uvidí tak, jak vidím já ji...

Možná tu sirku škrtnu sám.