Pohled Dylan.

PRÁSK!

„Argh!“ Z úst mi unikl tichý, bolestný výkřik, když jsem vběhla před svého bratra, přesně včas, abych schytala ránu bičem, která byla původně určena jemu.

„Ten kluk naprosto znevážil alfu smečky vašeho okrsku, ustup.“ Jeden ze smečkových válečníků držel v ruce dlouhý tlustý bič, díval se na mě a pak střelil pohledem za sebe na mého bratra.

„Je mu šest. Neudělal to naschvál...“ Přerušilo mě další hlasité prásknutí a mou tvář zasáhla palčivá bolest. Ruka mi vyletěla k obličeji. Když jsem ránu zkoumala, podívala jsem se na prsty, kterými jsem si právě zlehka přejela po štípající tváři, a všimla si, že je pokrývá proužek krve. Krvácela jsem z obličeje.

„Přeješ si z toho udělat veřejný trest? Mohu tě ujistit, že to pro tebe neskončí dobře, jestli neustoupíš, člověče.“ Nechtěla jsem snášet další trest. Ten poslední jsem dostala sotva před dvěma měsíci, hojila jsem se z něj celé týdny a záda už mám beztak zjizvená na celý život.

„Nemyslel to nijak neuctivě, jen si hrál, prosím. Je to dítě, opravdu byste klesl tak hluboko, abyste...“ Ozvalo se další prásknutí a jeho bič mi švihl přes paži. Trhla jsem sebou, načež se mi doširoka rozevřely oči, když lykanova pěst tvrdě dopadla na mou čelist.

Zavrávorala jsem dozadu, vyplivla krev z úst a sklonila hlavu v podřízenosti, jen abych zachránila bratrovi život. Ucítila jsem na spodním lemu svého trika ručičky mého malého brášky, jak se mě křečovitě drží, zatímco mu duhovky zastřel strach.

„Na nádvoří!“ Hlava mi vystřelila vzhůru a oči se mi rozšířily.

„Utíkej domů a zamkni! Zůstaň s mámou!“ zašeptala jsem, než jsem na každé paži ucítila dvoje ruce, jak mě dva vlci náhle vlekli pryč. Mírně jsem se ohlédla a spatřila prchající postavu mého bratra mířící k našemu domu v lidském okrsku. Na tváři se mi mihl úsměv při vědomí, že je v bezpečí, ale brzy mě pohltil strach, jak mě táhli dál. Mnoho lidí na mě začalo zírat, když mě vlekli k tomu pitomému pódiu na nádvoří. Pak mi přivázali zápěstí ke kůlu a do úst mi vložili kožený pásek, abych se do něj zakousla.

Lidé byli vždy nuceni vyjít ze svých domovů a k naší velké hrůze sledovat veřejná bičování. I když ten trest nedostáváte vy, je téměř stejně těžké se na to dívat.

V okamžiku, kdy lykani usoudili, že mají dostatečné publikum, můj trýznitel vysunul drápy a roztrhal mé triko na cáry, čímž davu odhalil má už tak zjizvená záda. Do úst mi vložili kožený pásek, abych se do něj zakousla, a uslyšela jsem několik zděšených vzdechů od některých lidí, kteří mě poznali, zrovna když dopadla první rána.

Po dvacáté ráně jsem se nekontrolovatelně třásla, bolest v zádech byla téměř nesnesitelná a i bez pohledu jsem věděla, že z každé rány prýští krev. Běžný počet pro tresty býval patnáct ran, takže jsem nedokázala pochopit, proč jich dostávám víc.

Po dvacáté deváté ráně jsem se bezvládně svezla na ruce. Byla jsem vyčerpaná, v bolestech a fyzicky na dně. Dostala jsem dvojnásobek toho, co se dávalo při běžném trestu, a nedokázala jsem pochopit proč. Vzduchem prořízla poslední rána a z úst mi uniklo hlasité zasténání, když jsem z pusy upustila kožený pásek na zem.

Ruce mi uvolnili a mé tělo se okamžitě zhroutilo na zem, zatímco krev zlehka kapala na malé pódium, které tu bylo postavené.

Jednu věc bych měla vysvětlit: vlkům na nahotě nezáleží. Často se potulují kolem úplně bez oblečení. Když se promění, šaty se jim roztrhají a oni na sebe vezmou vlčí podobu, se srstí, ocasem a vším všudy. Jelikož mají oblečení zničené, přirozeně jsou po proměně zpět naprosto nazí. Takže to, že jsem teď měla celé nahé torzo na odiv, bylo v dnešní době úplně normální.

Ležela jsem na pódiu, lapala po dechu a snažila se zakrýt svou odhalenou hruď, když jsem ucítila, jak se mi do mých zmučených zad zabořila bota.

„Tohle se stane, když zapomenete, kde je vaše místo. Vlci byli stvořeni jako nadřazený druh a vy nám budete za všech okolností prokazovat respekt. ROZUMĚLI JSTE MI!“ Ozvalo se pár zamumlaných souhlasů, než mě někdo popadl za vlasy a shodil mě z pódia. Holýma rukama jsem škrábla o zem a z rány se vyvalila krev.

Ze strachu, že budou další na řadě, se nikdo nepohnul, aby mi pomohl, dokud všichni vlci neodešli z pódia. Ucítila jsem, jak mi na zkrvavená záda někdo pokládá teplý kabát, a dva muži mi pomohli na nohy.

„DYLAN?!“ Má unavená hlava se otočila k mému nejlepšímu kamarádovi, Nicku Kiwalovi. „Co jsi to sakra udělala?“ Zatímco jsem s ním mluvila, stále mě podpírali ti dva muži, kteří mi pomohli.

„Freddie,“ vydechla jsem šeptem. Byla jsem tak unavená, že jsem stěží dokázala mluvit, natož cokoliv jiného. Jen se na mě podíval a přikývl.

Teď, když máme tohle za sebou, dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Dylan Rileyová a je mi 17 let. Jsem tmavá brunetka, vlasy mám skoro až černé, a mé oči jsou obyčejně hnědé. Měřím zhruba metr šedesát osm a jsem studentka střední školy. Mému mladšímu bratrovi Freddiemu je 6 let a často se dostává do potíží, což je důvod, proč ho musím tahat z bryndy.

Mého otce zabil JEJICH druh, bezmála před 5 lety, když se jim nakonec podařilo převzít moc. Když lykani dokázali proniknout do našeho města, můj otec povstal s několika lidmi ze sousedství, aby bránili naše živobytí. Bylo to přinejmenším marné. Ztratili jsme mnoho lidí a já sledovala, jak mého tátu roztrhali dva plně proměnění vlci. Nakonec jsem ho zastřelila, abych ukončila jeho utrpení, než mě odtáhli na nádvoří. Byla jsem první v celém městě, koho zbičovali, a to mi bylo pouhých 12! Od toho dne na mě byli vlci dost přísní.

Každopádně, zpět k mému příběhu.

„Je Freddie v pořádku?“ Slabě jsem na Nicka přikývla, načež jsem málem upadla. Muži, kteří mě drželi, mě spěšně odvedli k městské lidské zdravotní sestře Sheile. Ta rychle odklidila věci ze stolu a muži mě na něj položili břichem dolů.

Zlehka ze mě sundala kabát, vzápětí lapla po dechu a začala pobíhat kolem a sbírat věci. Z úst mi uniklo několik mučivých zasténání, jak bolest najednou přestala být otupělá. Než se Julia vrátila, třásla jsem se v šoku.

„Podám ti nějaká anestetika.“ Ucítila jsem ostrou pichlavou bolest u lopatky, než mi záda úplně znecitlivěla a svět se ponořil do temnoty.