Pohled Dylan

Mátožně jsem otevřela oči a posadila se. Krk mě bolel z toho, jak jsem ležela na břiše na tvrdém dřevěném stole, a v zádech mi cukalo bolestí. Podívala jsem se dolů na své kdysi nahé torzo a objevila velký obvaz, který byl dokonale omotaný kolem celého mého hrudníku a zakrýval i má odhalená prsa.

Když jsem se podívala ven, všimla jsem si, že slunce už pomalu stoupá vzhůru a brzkou ranní oblohu zbarvuje do oranžova. Zhluboka jsem se nadechla a pak nechala nohy, aby nesly mou váhu, přičemž jsem se málem okamžitě skácela k zemi.

Všimla jsem si malé sklenice s vodou položené vedle mě. Vzala jsem ji do ruky a hltavě vypila každičkou kapku. Uvědomila jsem si, že se musím nachystat do školy, a tak jsem přešla ke stolu a napsala Sheile vzkaz. Vysvětlila jsem jí, jak moc jsem vděčná za její pomoc a kam jsem šla. Pomalu jsem se vydala do kopce ke svému domu, a jakmile jsem byla uvnitř, zamířila jsem rovnou do pokoje a popadla svou uniformu.

Poté, co lykani převzali moc, zavedli pravidlo, že všichni lidé musí nosit určitou uniformu, zatímco vlci mohou vyjadřovat svou osobitost. Lidská uniforma se skládala z šedé košile s dlouhým rukávem zapínané až ke krku a šedých kalhot. Na nohou jsme nosili jednoduché černé boty s rovnou podrážkou. Jedna z mých kamarádek ve škole poprosila, jestli by místo toho mohla nosit sukni. Uvrhli ji do želez a provedli ji ulicemi, nahou až na tu jedinou sukni kolem pasu.

Lykantropové jsou nechutná a ponižující rasa.

Jakmile jsem se oblékla, vyrazila jsem. Cesta do školy, která trvá dvacet minut, mi kvůli pulzující bolesti v zádech nakonec zabrala téměř půl hodiny. Když jsem dorazila k lidskému vchodu, uvědomila jsem si, že jdu pozdě.

„Jméno a ročník!“ promluvil lykan, který měl na starosti lidskou docházku, a při tom rozkazu se mi očima zavrtal do mých. Kvůli pravidlům jsem vlkovi na znamení podřízenosti sklonila hlavu, zatímco on se díval do elektronického tabletu ve svých rukou.

„Dylan Rileyová, maturitní ročník.“ Rychle něco naťukal do svého tabletu a pak k sobě hrubě trhl mou paží. Ten pohyb mě donutil sebou škubnout, když mi vpravoval injekci s čirou tekutinou, která neutralizuje jakékoli stopy oměje vlčího moru, jež by se mohly nacházet v našem těle.

„Okamžitě běž do třídy, ještě jeden pozdní příchod a připojíš se k hodině tělocviku.“ Při té hrozbě se mi rozšířily oči. Lidé hodiny tělocviku nemají, vlci mají pocit, že bychom neměli být povzbuzováni k tomu, abychom zesílili. Pokud bych se přidala k tělocviku, byla bych pro ně v podstatě cvičný terč.

„Beru na vědomí!“ Sarkasmus odkapávající z mého hlasu mě přiměl trhnout hlavou vzhůru. Lykantropové jsou velmi temperamentní rasa a já právě porušila jedno z pravidel. Celý můj postoj se změnil, jakmile mi došlo, že další trest zatím nezvládnu.

„Maž do třídy, špíno, než tě tam dotáhnu.“ Rychle jsem přikývla a pak odešla chodbou k lidské části školy. Cestou jsem naštěstí minula jen jednoho příslušníka jejich druhu. Sklonila jsem hlavu a pokračovala v chůzi. Jakmile jsem dorazila na místo, zaklepala jsem na dveře a počkala, až mě náš lidský učitel vyzve dál.

Prošla jsem dveřmi a hlavy všech přítomných vystřelily mým směrem. „Dylan? Proč jsi tady?“ zeptala se jedna z dívek. Unaveně jsem se usmála a otočila se k učiteli.

„Omlouvám se za zpoždění.“ Pan Foley zavrtěl hlavou a pak mi řekl, abych se posadila. Otočil se zpět k tabuli, aby pokračoval ve výkladu. Zrovna když jsem si myslela, že začne, obrátil se znovu ke mně.

„Nemusíš se omlouvat.“ S vděkem jsem přikývla. „Co se včera stalo, Dylan?“ Povzdechla jsem si s vědomím, že to budu muset vysvětlit.

„Můj bratr Freddie projevil neúctu vůči alfovi. Bylo to buď on, nebo já.“ Pokrčila jsem rameny a pak jsem od učitele odvrátila tvář.

„Kde byla tvoje máma?“ Otočila jsem hlavu k Erin, která seděla blízko přední části třídy, na levé straně, kde sedí všichni lidští studenti, kteří mají druha. Své hloupé znamení měla plně na odiv, aby ho všichni viděli.

„Do toho ti nic není. Vlčí děvko,“ zavrčela jsem, načež se na mě učitel šokovaně podíval.

„Dylan! Nenuť mě nechat tě tu po škole.“ Zamračila jsem se. Jediná věc, kterou nenávidím víc než vlky, jsou lidé, kteří jsou jejich druhy.

Teď vím, co si myslíte, to byla ode mě hrozná poznámka, obzvlášť vzhledem k tomu, že jsme byly kamarádky. Tedy až do chvíle před pár měsíci, kdy její druh dovršil 17 let. Já, ona a Nick jsme procházeli chodbou se sklopenými hlavami, když ji ten pitomý beta ze smečky našeho okrsku najednou chytil za ruku. Pronesl to jediné slovo, které žádný člověk nechce slyšet, a ani ne o osmačtyřicet hodin později už nosila jeho odporné znamení.

V naší třídě bylo pár lidí, kteří měli druha. Jedna z dívek už byla těhotná, zatímco jeden z kluků se měl brzy stát otcem. Všichni museli sedět na levé straně třídy.

Podobně jako na počátku dvacátého století tu máme hierarchii: vyšší třída = lykani, střední třída = lidé s druhem, a nižší třída = normální lidé, kteří byli v podstatě považováni za póvl.

Nyní se ti spárovaní s vlky mohou svobodně vyjadřovat, pokud nosí znamení, mohou nosit, co chtějí, a dělají všechno s vlky, kromě vyučování. Dokonce sdílejí lykanskou stranu jídelny, je nechutné, jak zapomínají na svůj vlastní druh.

„Dylan, víš, že jsme neměli na výběr, jsme jejich druhové.“ Hovadina, samozřejmě že měla na výběr, všichni měli. Lykany sice nenávidím, ale něco jsem si zjistila a znám naši historii.

„Kecy, vlk nemůže označit svého druha bez povolení, protože by tě to zabilo, takže drž hubu a užívej si to, že zrazuješ svůj vlastní druh.“ Nebudu lhát, lidi spárované s vlky šikanuji, nemůžu si pomoct. Jednoduše se mi z nich zvedá žaludek. Můžete si mě nazývat jak chcete, mé názory se nikdy nezmění.

„Doufám, že taky skončíš s nějakým druhem,“ procedila skrz zuby a do očí se jí hrnuly slzy. „Pak zjistíš, jak těžké je odolat osobě, se kterou je ti souzeno být.“ Očima jsem jí vypalovala díry do lebky, jak jsem ji propalovala pohledem. Okamžitě se stáhla a z očí jí vyklouzly slzy.

„Jestli mi někdy jedna z těch VĚCÍ řekne to slovo... tak se zabiju.“ Celá třída lapla po dechu, když jsem to zasyčela. Ano, raději bych s radostí zemřela, než abych byla nucena do vztahu s jedním z NICH.

„Dylan, o takových věcech ani nevtipkuj.“ Pan Foley vypadal mým přiznáním naprosto zděšen, ale já jen pokrčila rameny. Oba jsme věděli, že neblafuji. Nakonec promluvil k celé třídě poté, co na mě tak dlouho zíral. „Nikdo si nebude nijak ubližovat. A teď se vraťme k výuce, dobrá?“ Upřímně mi bylo jedno, co si myslí, nebyla jsem stvořená pro tento nový svět a všichni to věděli. „Ještě jedno slovo, Dylan, a pošlu tě k řediteli. Po tom, co se stalo včera, bych si myslel, že se budeš chovat co nejlépe.“ Vážně. Teď mě naštval.

„Vyhrožovali šestiletému dítěti.“ Bouřila jsem pěstmi do lavice, když jsem se postavila. „Veřejně mě ponížili, jen proto, že jsem se zastala svého malého bratra. Jaký má smysl dodržovat jejich pitomá pravidla, když nás stejně potrestají? Srát na to.“ Když jsem domluvila, Nick se postavil a polovina třídy ho následovala. Zadaní lidé zůstali sedět, potichu; po pravdě vypadali docela vyděšeně.

„Dobrá, posaďte se všichni. Jsem na vaší straně, ale zahájit vzpouru přímo v tuhle chvíli není ta správná cesta. Nenávidím lykany, ale nebudu tolerovat šikanování našeho vlastního druhu.“ Ušklíbla jsem se, ale přikývla jsem. Posadila jsem se a sledovala, jak se po mně posadili i všichni ostatní.

„Opovažte se tyhle zrádce nazývat naším vlastním druhem.“ Hlava mi vystřelila k Erin, která už naplno plakala. Těhotná dívka si začala podvědomě třít břicho a Gary, zadaný chlapec, měl hlavu otočenou ke dveřím.

Zrovna když jsme se chystali znovu promluvit, ozval se školní rozhlas a místností zazněl ředitelův hlas.

„Lidé,“ zamračila jsem se nad jeho slovy a odvrátila pozornost k oknu. „Jak většina z vás ví, zítra budou slavit narozeniny alfova dvojčata. Jak se sluší, oslavy jsou na místě.“ Ach, skvělé, alfovy děti, dvojčata. Adrian a Arya jsou ti nejhorší lykani pod sluncem. Přísahám, že jen proto, že jsou to děti alfy, jim doslova všechno projde. Pokud mají zítra narozeniny, budou vlci horší než kdy jindy.

„Všichni studenti se dostaví, aby je přivítali. Utvoří se dvě řady, lidé nalevo a lykantropové napravo. Každý spárovaný člověk bude stát v čele řady svého ročníku, přičemž všichni budete seřazeni podle školních ročníků. To je vše.“ V minutě, kdy rozhlas zmlkl, vypukla po třídě debata.

„Školní shromáždění jsme neměli od doby, co nás před třemi lety navštívil alfa král, ještě před korunovací jeho syna.“ Nick měl pravdu, naposledy jsme se takhle všichni sešli při návštěvě krále a královny, když se rozhodl světu oznámit, že se vzdá svého titulu ve prospěch svého jediného dítěte, syna Joshe.

„Ten úchylnej parchant. Chce se ujistit, že tam budou úplně všichni, aby si ta idiotská dvojčata mohla najít své druhy. Zkurvysyn jeden.“ Ano, byla jsem naštvaná, mé pěsti opět dopadly na lavici přede mnou, když jsem pomyslela na to, jak nechutná tahle situace je. Víte, dvojčatům bude sedmnáct, takže je docela možné, že někdo na naší škole by mohl být jejich druh. Nalezení druha je pro vlka posvátné. V minutě, kdy vyřknou to jediné slovo, je váš osud zpečetěn. Změní vaši mysl, přetvoří vás tak, abyste milovali jejich druh, a nakonec se poddáte.

To se mi ale nestane. Zestárnu s tím, že uvidím svět takový, jaký býval kdysi, a sama si vyberu, s kým budu. Tenhle sen mi nikdo nevezme.