Pohled Dylan.

Procházela jsem chodbami přímo do jídelny.

Všichni lidé, se kterými bych se normálně bavila, už byli spárovaní, takže jsem si rychle vzala oběd a sedla si na konec lidského stolu. Dovolte mi, abych vám jídelnu trochu popsala.

Na jedné straně místnosti máte dvě dlouhé řady stolů s obyčejnými lavicemi, takže to tam vypadá jako ve vězení. Na druhé straně máte několik kulatých stolů s luxusními židlemi. Jo, chápete to správně. Lidé sedí u vězeňských stolů a vlkodlaci a zrádci u těch luxusních, dostávají luxusní jídlo, luxusní pití a co je nejdůležitější, mají dezert. Co bych dala za trochu dezertu.

"Dylan, můžeme si prostě promluvit?" Nick rychle zabral místo vedle mě, když si položil tác s obědem. Podívala jsem se na jeho jídlo, které bylo naservírované na keramickém, kulatém bílém talíři. Bože, to vypadalo tak dobře. Povzdechla jsem si s vědomím, že beztak začne mluvit.

"Fajn, máš dvě minuty." Pomocí vidličky jsem si z jeho talíře vzala kousek těstovin a strčila si ho do pusy. Bože, to bylo tak dobrý.

"Když jsem odešel ze školy, vzali mě s Aryou do sídla smečky a já ji opravdu poznal. Trvalo pár dní, než jsem se konečně smířil s tím, že s ní budu, ale od té doby je život fajn, a ten sex... no, to je úplně jiný příběh." Fuj, tenhle mentální obraz jsem ve své hlavě nepotřebovala.

"Jsem ráda, že jsi šťastný," pronesla jsem a usoudila, že mě přešla chuť k jídlu. Na tváři se mu zračil šok, než si s úlevou povzdechl.

"To pro mě hodně znamená, Dylan. Chci říct, víš přece, že mi na tvém názoru záleží." Přerušila jsem ho, než stihl říct něco dalšího.

"Řekla jsem, že jsem ráda, že jsi šťastný. Neřekla jsem, že schvaluju to, co jsi udělal. V podstatě ses stal jedním z NICH, to ti nikdy nedokážu odpustit." Vypadal ublíženě, ale na jeho pocitech mi nemohlo záležet méně.

Jemně položil ruku na mou paži a chystal se něco říct, když se ozvalo zavrčení. Všechny hlavy se otočily k místu, odkud zvuk vyšel. Stála tam Arya, v ruce držela sklenici limonády a talíř, dívala se přímo na mě a na Nika, a já bych už byla stoprocentně mrtvá, kdyby pohledy zabíjely. Nick rychle stáhl ruku, celý zbledl a bylo vidět, jak mu duhovky zaplavil smutek.

"Teď už sedíš se mnou, pojď pryč od té, té... špíny!" Páni, Nick byl takový šťastlivec. NE, ANI NÁHODOU.

"Slyšel jsi ji. Běž ode mě pryč, běž si sednout ke svým novým přátelům. Jsem za tebe ráda a chápu, v jaké jsi situaci, ale už za mnou nechoď a nepředstírej, že jsi nezradil svůj vlastní druh. Nepředstírej, že jsi nezradil mě." Strčila jsem si do pusy ještě trochu jídla, pak jsem vstala a odešla z jídelny, svůj tác jsem nechala na stole.

Šla jsem po chodbě směrem ke třídě. Víte, rozhodla jsem se strávit oběd s panem Foleym v jeho kabinetu, když tu jsem na chodbě zaslechla hlasy.

"Je opravdu rozumné, aby byla přítomná, až král dorazí? Určitě by mohla být zavřená do sklepení, možná by ji to konečně naučilo nějakému respektu?" Můj ředitel zrovna mluvil s alfou našeho obvodu. Hm, kdybych tu zůstala a poslouchala dál, myslíte, že by si toho všimli, možná by mě vyčenichali?!

"Přítomni musí být všichni. Pokud se ta holka Rileyových dopustí jediného přestupku, bude přísně potrestána, ať je to dítě, nebo ne. Ta holka je pohromou pro tenhle obvod od prvního dne. Je nebezpečná. Pokud jí zkřiví jediný vlásek na hlavě, osobně ji zlomím, dokud se nepodvolí." Do prdele, bavili se konkrétně o mně, a zmínili se o sklepení, které se už měsíce nepoužilo. Normálně bych poslouchala dál, ale něco na celé té situaci mi nesedělo. Z ničeho nic jsem byla nervózní a prostě jsem neměla sebemenší zájem poslouchat, jak se bude moje utrpení ještě zhoršovat.

Trochu jsem couvla, než jsem se otočila a rovnou do někoho narazila. Byl to jeden z nejpřitažlivějších mužů, jakého jsem kdy viděla. Okamžitě jsem ztratila rovnováhu a spadla rovnou na podlahu, přičemž ze mě vyšlo tiché zabručení.

Okamžitě stáhl obočí k sobě, dech se mu zadrhl v hrdle, když se podíval na mou zborcenou postavu, a zalapal po dechu. "Družka!" zašeptal a jeho oči se upíraly do mých. Tohle už jsem slyšela a viděla mnohokrát na to, abych věděla, co to znamená. Vyjekla jsem a udělala krok zpět.

'Ne, ne, ne, ne, ne. Tohle se nemůže dít.' Zlehka zavrčel a udělal krok ke mně, já mu však nedala čas na nic dalšího a rychle jsem se dala na útěk, zpátky chodbou a směrem k jídelně. Jeho vrčení se odráželo od stěn a pravděpodobně vyvolalo v polovině školy otázky, co se to děje. K smrti mě to děsilo, zatímco jsem mířila k dvoukřídlým dveřím vedoucím tam, kde se obědvalo.

Se zrychleným, nepravidelným dechem jsem vstoupila do jídelny. V koutku duše jsem se modlila, aby mě nesledoval, ale když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že na mě kvůli mému náhlému vtrhnutí celá jídelna v šoku zírá. Bylo zjevné, že všichni téměř okamžitě poznali, že jsem to byla já, kdo vyvolal to hlasité vrčení.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, do této chvíle by si už všichni měli zvyknout na to, že dělám takovéhle věci, koneckonců, mám vždycky problémy. Prostě jsem znovu přešla k lidským stolům a sedla si. Oči jsem upřeně fixovala na dveře pro případ, že by se ten pitomý vlk rozhodl přijít a najít mě. K mému velkému překvapení a zmatku za mnou ale nevešel.

Vteřinu poté, co zazvonilo na konec oběda, začali všichni opouštět jídelnu. Rychle jsem vyskočila na nohy, zamířila ke dveřím a zařadila se mezi dav lidských studentů, abych trochu zakryla svůj pach.

Zamířila jsem rovnou do třídy paní Matthewsové, kde se konala naše další hodina, a vešla dovnitř. Všichni se už upravovali, aby vypadali uhlazeně a slušně na setkání s králem.

"Dobře, všichni. Jak už asi víte, nebo jste zaslechli, král přijel do školy už během oběda a za 5 minut se od vás očekává, že budete stát v řadách se skloněnými hlavami. Vaše oblečení by mělo být upravené a vaše chování příkladné." Pak vytáhla malé kapesní zrcátko a začala si upravovat make-up, zatímco všichni ostatní si upravovali vlasy a oblečení. Byla jsem jediná, kdo seděl a s úpravou vzhledu se nijak nenamáhal.

Nohy jsem měla vyložené na stole, hlavu zakloněnou dozadu přes židli, vlasy rozpuštěné a tou dobou už nepochybně zacuchané. Bylo na mně jasně poznat, že zpráva o králově příjezdu mě ani v nejmenším nenadchla. Po rychlých úpravách třídy nás odvedli na velmi dlouhou chodbu. Úplně všichni vlkodlaci a lidé ve škole byli seřazeni do dvou řad. Na jedné straně všichni vlkodlaci ve svých formálních šatech a na straně druhé lidé.

Ten muž s korunou na hlavě byl jednoznačně král. Stál vedle našeho ředitele, téměř na samém konci chodby. Něco mi na něm připadalo povědomé, ale přece jsem ho nemohla nikdy předtím vidět, nikdy nevystupuje na veřejnosti.

Král začal procházet mezi oběma řadami a všechny v chodbě zdravil. Zastavil se u alfy dvojčat, trochu s nimi promluvil a pak pokračoval dál v řadě.

Všechno šlo hladce, dokud se dívka jménem Barbara, která stála vedle mě, nerozhodla, že si do prdele potřebuje kýchnout. Králova hlava k nám vystřelila tak prudce, až se divím, že si nehnul krkem. Oči se mu dramaticky rozšířily, když navázal a udržel oční kontakt se mnou. Dech se mu zasekl v hrdle, zatímco zbytek vlkodlaků a lidí přesouval pohled mezi mnou a králem. Moje a Barbařina hlava se okamžitě sklonily z úcty ke královskému vlkovi.

"Družka!" Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem zprudka vzhlédla k chlápkovi, který byl očividně král. Oči měl upřené na ty mé a velmi rychle začal postupovat ke mně. No super. Proto vypadal povědomě, byl to ten samý chlap, do kterého jsem narazila před hodinou nebo dvěma. Ten samý, který prohlašoval, že jsem jeho družka...

A... DO PRDELE!