Pohled Dylan

Během posledního týdne jsem byla příšerná. V hodinách jsem nahlas projevovala své názory, urazila jsem do jisté míry snad úplně každého, následky mi byly ukradené a rozhodně jsem nad nimi nepřemýšlela. Nika jsem neviděla od chvíle, kdy si ho přivlastnila, a co hůř, dneska se konala královská návštěva.

Ach ano, vlkodlaci i spárovaní lidé trávili každou bdělou minutu přípravami na setkání s jeho královským veličenstvem, králem vlků. Nespárovaní lidé by si však raději píchali špendlíky do očí.

"Dylan, pojď hned dolů... přijdeš pozdě." Měla pravdu, dnešní ráno jsem se loudala, opravdu se mi dnes do ničeho nechtělo. Naposledy jsem se na sebe podívala do malého zrcadla a povzdechla si, když se mé oči setkaly s mým nově odhaleným cejchem. Kolem písmen byly ošklivé modřiny a na dotek byl stále extrémně citlivý, ale už se to rozhodně hojilo.

Sešla jsem ze schodů a ocitla se tváří v tvář své matce, která se právě starala o Freddieho. Pomáhala mému bratrovi do kabátu, když se ke mně otočila.

"Jsi připravená, šampióne?" Freddie na mě kývl svou malou hlavičkou a usmál se, zatímco jsem do sebe rychle nasoukala boty.

"Jen si pamatuj, že už tak je alfa dost hrozný. Dylan, prosím, prosím tě, neudělej nic, čím bys rozzlobila krále." Matka nás zastavila ještě před odchodem ze dveří, aby mi zopakovala něco, co mi neustále vtloukala do hlavy posledních pár dní. Skoro to vypadalo, jako by celá lidská populace našeho obvodu očekávala, že udělám nějakou hloupost. "Zkus mít hezký den." Obrátila jsem oči v sloup, ale přikývla jsem. Dokonce i já vím, že pokoušet krále se nevyplácí, mohl by mě zabít na chodbě, jako by se nechumelilo. Vlastně mám v plánu se mu po celý den vyhýbat obloukem.

"Uvidíme se večer, mami," prohlásila jsem, než jsme se s bratrem vydali na cestu do školy, jeho malá ručička pevně svírala tu mou. Obvykle by šel Nick s námi, protože bydlí hned vedle. Tedy, bydlel, teď sídlí v hlavním domě smečky.

Rychle jsem Freddieho vysadila u jeho školy a sledovala, jak dostává neutralizátor oměje, než vešel do budovy. Předtím na mě ještě krátce zamával.

S mým novým cejchem zcela na odiv a mou postavou zvýrazněnou přiléhavým tričkem, které jsem měla na sobě, jsem se courala po ulici ke škole. Nahlásila jsem své jméno a ročník a bez sebemenších problémů jsem přijala injekci s neutralizátorem oměje. Problém nastal, až když jsem konečně vešla do školy.

Při chůzi po chodbách mě přivítalo mnoho pohledů, některé plné lítosti, jiné znechucení. Víte, úplně každý nespárovaný člověk ve škole měl na sobě verzi uniformy s dlouhým rukávem. Všichni vlkodlaci a spárované páry se tu proháněli v luxusních šatech až na zem nebo v šitých oblecích na míru. Když jsem zahnula za roh, všimla jsem si jednoho páru, a tenhle pár mě zaujal ze všech nejvíc, protože to byli Arya a Nick, a zrovna si vzájemně požírali obličeje.

"Co to do prdele!" Nickova hlava ke mně vystřelila a oči se mu rozšířily. Také on byl oblečen do obleku na míru a na krku mu visela námořnicky modrá kravata, která ladila s Aryinými šaty. Proč se tohle do prdele děje pořád dokola? Vždycky to jsou moji přátelé, komu úplně vymyjí mozek. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, než jsem se k němu otočila zády. Když jsem zahnula za roh, uslyšela jsem za sebou jeho rychlé kroky.

"Dylan?!" Doběhl přímo přede mě a zastavil mě v pohybu, až mi z ramene spadla taška a málem jsem do něj vrazila. "Nech mě ti to vysvětlit..."

"Označila si tě?" Chci říct, že mu to bylo skoro vidět na očích, označila ho a vzhledem k tomu, jak to v životě chodí, se s ním pravděpodobně už i spárovala. "Vlastně... radši ani neodpovídej." Agresivně jsem sebrala tašku z podlahy a naštvaně vyrazila chodbou pryč.

"Dylan, prostě mě vyslechni. Erin měla pravdu, je tak těžké odolat své spřízněné duši, a Arya je vlastně fajn, když ji lépe poznáš." Dál jsem šla, on mě dohonil a kráčel vedle mě, ale bylo mi to jedno, naprosto jsem ignorovala všechno a všechny.

'Dneska na tohle fakt nemám náladu.' Dostat se do třídy ale bylo fajn, pozdravila jsem pana Foleyho a sedla si na své obvyklé místo. Nick si povzdechl a pak si sundal tašku, připravený posadit se vedle mě, ale vyštěkla jsem na něj dřív, než k tomu dostal příležitost. "Zrádci a spárovaní idioti sedí na tamté straně místnosti." Nedívala jsem se mu do očí, když jsem ukázala na místo úplně vepředu na opačné straně třídy. Oči se mu rozšířily, když ke mně znovu obrátil pozornost.

"To nemyslíš vážně, Dylan." Věnovala jsem mu prázdný pohled, než jsem z batohu vytáhla sešit, položila ho na stůl a na horní řádek začala psát datum. "Na tomhle místě sedím, co si pamatuju." Ignorovala jsem ho, v hlase mu zněl smutek a šok. "Dylan? Počkej! Co to je?!" Než jsem stihla zareagovat, Nick mě chytil za ocejchovanou paži a otočil ji, aby viděl ta písmena. "Panebože! Co se do prdele stalo?" Vyrvala jsem mu paži z ruku, pokrčila rameny a dál psala do sešitu, pak jsem z tašky vytáhla láhev s vodou.

"Ředitel se stal, byl to můj trest za to, že jsem se ozvala proti Adrianovi a Aryi. Nosím to s hrdostí." Jen na mě zíral s naprostou nedůvěrou.

"Ty ses proti nim ozvala?" Pokrčila jsem rameny, co si myslel, že udělám.

"Není žádným tajemstvím, že tímhle stupidním novým světem a čokly, kteří ho ovládají, pohrdám. Byl jsi můj přítel, nehodlala jsem je nechat, aby si tě jen tak vzali bez toho, abych něco řekla, ačkoliv přesně to jsi, jak se zdá, udělal ty. Užij si výhled ze svého nového místa!"

"Nebuď taková, Dylan, jsem tvůj nejlepší přítel, mrzí mě ta ruka, ale..." při slovech mého přítele jsem protočila panenky.

"Cokoliv, co obsahuje slovo 'ale', není omluva, je to racionalizace." Napila jsem se vody z láhve a nespustila oči z prostoru před sebou, ignorujíc každý jeho pokus se mnou promluvit.

"Dylan?... Dylan?... Víš ty co? Erin má pravdu, když nás všechny odeženeš, nezbudou ti žádní přátelé." Odfrkl si, přešel k prázdnému místu a posadil se. Cítila jsem, jak po mně občas hodil okem, ale neodpovídala jsem.

"Dobré ráno, třído, prosím, utište se." Podíval se na mě, pak na Nika a zamračil se. Nikdy jsme neseděli odděleně, byli jsme přátelé ještě předtím, než tenhle nový svět vůbec začal. Jen jsem zavrtěla hlavou, čímž jsem mu naznačila, ať to nechá plavat. "Takže... jak víte, král přijede za malou chvíli, ale do té doby bude vyučování probíhat normálně." Je vtipné vidět učitele ve stejné uniformě, jakou máte vy. Pan Foley a jeho žena jsou ti nejvíc super. Lidští učitelé a doktoři mají jen o trochu víc respektu než my. Díky postavení pana Foleyho mají s manželkou lepší přístup k jídlu a pití. Paní Foleyová je skvělá, občas dokonce dohlédne na to, aby mi pan Foley něco přinesl. Víte jak, protože jsem jejich oblíbená studentka. Není to nic divného, jen to byli přátelé rodiny už předtím, než nový svět vstoupil v platnost. Pan Foley a můj táta byli kámoši ze střední, takže to se rozumí samo sebou.

"Všichni spárovaní lidé budou opět na začátku řady každého ročníku, poté budete všichni seřazeni podle statusu. Nicku, protože jsi spárovaný s Alfou Aryou, budeš na začátku své řady. Dylan, vzhledem k tomu, že jsi byla ocejchována..." jeho hlas se vytratil, když se na mě podíval.

"Jo, jo, budu na úplném konci řady za všemi. Chápu." Odfrkla jsem si a znovu přesunula pohled k oknu.

"Je mi to líto." Znovu jsem se otočila k panu Foleymu, vypadal upřímně smutně a ten jeho lítostivý pohled nebylo něco, co bych chtěla vidět. Krátce jsem přikývla a pak se zase odvrátila. "Každopádně, zpět k učivu, 'O myších a lidech', strana 64. Nicku, proč nezačneš se čtením?"

"Samozřejmě, pane." Nick začal číst knihu, ale já vypnula, dnešek bude dlouhý den. Po téměř hodině a půl čtení s porozuměním zazvonil zvonek ohlašující oběd. Vystřelila jsem ze třídy dřív, než mohl kdokoli cokoliv říct. Dneska se dramatu vyhýbám jako moru.