"Zlatíčko, prosím," ozvala se moje matka zpoza mých zavřených dveří do pokoje, její hlas byl jemný a plný obav.

Poté, co jsem zjistila, že můj bra- Emrys je můj druh, zamkla jsem se ve svém pokoji. Každé vlákno mé bytosti křičelo, abych k němu šla, objala ho, setřela slzy, které, jak vím, včera v noci ronil, zatímco druhá polovina ze mě byla, mírně řečeno, ohromená.

Proč ze všech lidí na téhle bohem opuštěné Zemi musel být mým druhem zrovna on? Jistě, to přehnané ochranitelství a vyciťování pocitů toho druhého teď dávalo smysl, ale... co to kurva?

"Nemám čas,"

"Obě víme, že to není pravda." Povzdechla si a já si uměla představit její zelené oči dokořán obavami a tu krásnou tvář staženou k sobě. "Pohádaly jste se s Ostanou? Jde o Emryse?"

Už jen při zmínce o jeho jménu mi z úst unikl vzlyk, jen aby byl tlumen polštářem. Nastala chvíle sladkého ticha, která skončila povzdechem mé matky, a její kroky se začaly vzdalovat chodbou. Během několika dalších minut následovalo ticho, má očka ztěžkla jak stresem, tak i kvůli tomu, že jsem v noci moc nespala; spánek si mě našel snadno.

*

"Zlato," promluvil tátův hlas, který mě probudil ze spánku, a ten tíživý pocit na srdci se mi vrátil s plnou silou. "Matka a já se chystáme navštívit Alfu Thomase, nechceš jet s námi?"

"Ne," stále v posteli jsem svírala jedinou věc, která mě teď udržovala při zdravém rozumu, a vdechovala Emrysovu vůni deště, která se vznášela nad jeho mikinou, a nechala ji zklidnit mé tělo. Zaslechla jsem pár ztišených slov, to byla bezpochyby máma. Na můj pokoj padla tma.

"Jsi si jistá? Bude tam dort,"

"Jsem v pohodě." Lži. "Běžte a pozdravujte ode mě Ostanu," Věděla jsem moc dobře, že je pořád uvězněná v domě Alfy, protože mi neodpověděla ani na jednu z mých zpráv. Tiše se mezi sebou bavili, než si otec povzdechl a sešel po schodech, jeho těžké kroky způsobily, že schody tiše zavrzaly.

"Zlato, my se bojí-"

"Mami," můj hlas zesílil. "Prosím. Jsem v pohodě,"

Zamumlala, ale nakonec taky sešla po schodech dolů, a když jsem uslyšela, jak se zavřely vchodové dveře, vytáhla jsem se z postele. Celý den jsem zůstala ve svém pokoji, žádné jídlo nebo pití na utěšení, mé myšlenky přehlušovaly ubíhající hodiny, a co bylo nejhorší, cítila jsem, jak Emrysovy pocity z odmítnutí bodaly mé srdce jako tisíc vos.

Jak se mám svému bratrovi podívat do očí, když je to můj druh? Tohle přece nemůžu! To... To... To není správné.

Dříve nebo později mu ale budu muset čelit kvůli říji...

Ach bože, já zapomněla na říji. Říje je to, když se pouto stane úplným, nebo jinými slovy, když si to rozdáme.

"Do prdele," zamumlala jsem, přitiskla si Emrysovu šedou mikinu z minulé noci těsněji k hrudi a uvolnila se do jeho vůně, než jsem si ji přetáhla přes obyčejné tričko. V mém zrcadle můj vzhled odrážel to, jak jsem se cítila; kůži jsem měla bledší než obvykle, fialové půlměsíčky mi líbaly spodní víčka, zatímco mé modré oči ztmavly, a na temeni hlavy mi seděl zmatek blond vlasů.

Ticho prolomilo zvonění mého telefonu a zvedla jsem to, aniž bych se podívala na ID volajícího. "Haló?"

"Ahoj Celeste,"

"Lakere?" Instinktivně jsem se narovnala, je s Emrysem? Stalo se Emrysovi něco? Věděla jsem, že s ním Ostana být nemůže... Ne, Emrys byl tady; jeho vůně tu stále přetrvávala.

"Jo," Lakerův hlas zněl klidně, chladně a jako vždycky vyrovnaně. Laker byl součástí sousední smečky – Smečky Krvavého měsíce – osmdesát kilometrů na sever odtud, a na rozdíl od našeho města bylo jeho město – které bylo tvořeno výhradně vlkodlaky – místem, kde žil Král Alfa William a jeho družka, Královna Sundra; v podstatě něco jako hlavní město vlkodlaků v Americe. "Hej, je tam někde Emrys?"

Kopí mi projelo srdcem. "Jo, je ve svém pokoji." Znovu jsem si sedla na postel, pak si lehla a sledovala, jak na stropě tančí stíny, a můj vypnutý větrák se na mě díval zpátky. "Proč?"

"Zkrátka nebere telefon, t-" Laker se zarazil a odkašlal si. "Měl se tu dneska zastavit,"

"Oh?" zachraptěla jsem. "No, možná bych se mohla podívat, jestli je v pořádku..." Tak dělej, Lakere, rozmluv mi to. Řekni, že to je v pohodě a že se stavíš zítra. Dělej, dělej!

"Vážně? To by bylo skvělý, Ce!" Do prdele, Lakere. Temně jsem se uchechtla nad jeho nadšením, postavila se a zhluboka se nadechla. Každý krok se zdál těžký, každý nádech hluboký, a když jsem otevřela dveře, přistihla jsem se, jak si uhlazuji záhyby jeho mikiny - vypadají moje vlasy dobře?

Konečně jsem došla k jeho pokoji, který byl hned za naší malou knihovnou, která se skládala hlavně z krabic s vánočními a jinými dekoracemi, starého počítače a dvou poliček plných knih. Emrysova vůně mě už obalovala, můj vlk předl při blízkosti k Emrysovi, a ještě než jsem stihla zvednout ruku a zaklepat, otevřel dveře.

Při pohledu na něj se mi zadrhl dech; jeho půlnočně černé vlasy byly rozcuchané, jako by si jimi musel projet snad tisíckrát, bouřkové oči se třpytily neznámou emocí a od včerejšího večera se ani nepřevlékl. Zasaženi pocitem viny a naplněni smutkem jsme oba slyšeli Lakerův hlas z telefonu a ani na okamžik nepřerušili oční kontakt.

"Sakra Ce, jak dlouho ti to bude trvat?"

Ticho. Společně jsme se ztráceli v očích toho druhého, oba jsme pátrali, naše mysl se vyprázdnila, a můj telefon spadl na zem.

"Ce?" Lakerův hlas zněl tiše, protože ho tlumil koberec.

Emrys udělal odvážný krok vpřed.

Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo a vzápětí se zklidnilo – vše v jedné vteřině. Seběhlo se to tak rychle; Emrys využil daného okamžiku, jeho ruce mě chytily kolem pasu, když mě vtáhl k sobě do pokoje, a po celém mém těle explodovaly jiskry. Mé tělo jemně narazilo do zavřených dveří, když se Emrys sklonil.

Jeho rty se setkaly s mými.