Mé narozeniny byly víc než klidné – přesně tak, jak jsem to měla ráda – jelikož můj otec byl zaneprázdněn prací pro Alfu, máma měla nečekaně službu v nemocnici, Ostana trčela s Alfou a řešila oficiální záležitosti smečky, protože teď měla plnou hlavu jen svého druha Lakera Foreseena, a Emrys, jak se zdálo, nebyl doma od včerejšího pozdního večera. Část ze mě si kupodivu přála, aby tu byl.

Ostana s Lakerem spolu zmizeli až do dneška, kdy se objevila u mě doma hodinu před tím, než se měla sejít s otcem a naším Alfou, aby se osprchovala a převlékla – protože tu vždycky měla nějaké náhradní oblečení – a její vzhled vypovídal víc než její drmolení; a aspoň mi koupila kousek tiramisu a malý dárek.

Na mém notebooku běžely závěrečné titulky The Office, zatímco jsem seděla v posteli, přede mnou ležela poezie a vítr drsně narážel do domu; ve chvíli, kdy jsem klikla na ‚přehrát‘, abych přivítala další díl The Office, uslyšela jsem, jak dole něco spadlo a rozbilo se.

Chtěla jsem být součástí klišé z hororového filmu? Ne.

S vykulenýma očima jsem pohlédla ke svým zavřeným dveřím. "To kurva ani náhodou." Přitáhla jsem si lila přikrývky až k bradě, sklouzla poezii na podlahu a přitáhla si skvělého Michaela Scotta blíž k sobě. "Dneska neumřu, Satane,"

Po těle mi přeběhl mráz, jakmile mi do nosu zavanula povědomá, avšak jemná vůně, chloupky na zátylku se mi zježily, a když se ozvala další rána, nadskočila jsem. Srdce se mi rozbušilo a závodilo s mým nyní mělkým dechem.

Dobře, pomyslela jsem si, nechci umřít, ale taky nechci, aby mě ten, kdo je tam dole, dostal...

Když jsem se rozhlédla po pokoji, spatřila jsem okno. "Děkuji ti, Bohyně na nebesích, děkuji," zamumlala jsem, když jsem vyskočila z postele, oblečená v šortkách a tlustém svetru, blond vlasy zapletené do copu hozené přes rameno. Prsty jsem odjistila okno a vysunula sklo nahoru natolik, abych se mohla snadno protáhnout ven; kůra větve byla mokrá a drsná, jak na naše město sedla mlha.

Můj dech vycházel v malých bílých obláčcích.

Oběma nohama a rukama jsem objímala větev, srdce mi splašeně bilo, dlaně mi zalil studený pot, a když jsem se podívala dolů na náš prázdný dvorek, modlila jsem se k Bohyni na nebesích, abych se dokázala nějak proměnit ve vačici a vyšplhat do bezpečí.

Kdybych se teď nebála o život, asi bych se smála tomu, jak vypadám jako nějaká opice.

To zvládneš, Celeste, jen dýchej. Nádech a výdech, nádech a výdech, nádech a- co to sakra mám na noze? Zhluboka jsem se nadechla, když jsem ucítila, jak se mi po kůži prohánějí malé nožičky. Neplaš, neplaš-

Sakra pozdě.

Z úst mi unikl výkřik, když jsem tu havěť setřásla z nohy, jen abych při tom spadla a přistála na mokré, tmavé trávě pode mnou s žuchnutím, na zadku se mi už začala dělat modřina a v hlavě se mi rýsovala bolest. Blbý brouk.

"Celeste?" Ten povědomý hlas zněl jako samet a na prstech u nohou mě políbilo teplo. Promnula jsem si obličej a pak setřásla jak bolest, tak podivný pocit, který se rozlil po mém těle.

"Jsem tady venku,"

Světlo na dvorku zablikalo, než vyslalo svou hřejivou vlnu záře, která osvětlila vlhkou trávu a mě, jak jsem se začala zvedat. Spolu se šoupnutím dveří se ozvaly kroky, zavřela jsem oči a přála si, aby tahle hrozná bolest hlavy prostě zmizela; mých ramen se dotkly teplé ruce a celým tělem mi projely jiskry, které připomínaly čiré potěšení.

"Jsi v pořádku? Kde tě to bolí? Máš-"

Když jsem se s lapáním po dechu otočila, střetla jsem se s jeho stříbrnými duhovkami.

"Můj druh." Uniklo mi to ze rtů rychleji než blesk. Blesk vzrušení mi způsobil, že se mi zastavilo srdce, když jsem ho uviděla v jiném světle a ta vůně mi zamlžila myšlenky.

Mezi mnou a Emrysem plynuly chvíle ticha, jeho půlnoční vlasy splývaly s nocí za ním a v jeho nyní stříbrných očích něco zajiskřilo, když mi zkoumal tvář; přes oba naše obličeje přeběhlo příliš mnoho emocí.

Dokud mě nezasáhl zdravý rozum jako tuna cihel.

Vymanila jsem se z jeho doteku, pryč od těch už teď návykových jisker, vytlačila jeho vůni ze své mysli a viděla záblesk viny a odmítnutí, který se mu vymaloval ve tváři; kousla jsem se do rtu, abych potlačila zakňučení nad jeho výrazem. Chtěla jsem zastavit to, co mu způsobilo bolest, srdce mi usedalo.

"P-počkej," prolomila jsem ticho a postavila se s třesoucíma se rukama. "Tohle... Tohle není správné," Zavrtěla jsem hlavou, bolest z pádu se v tu chvíli vytratila.

"Je, Celeste," promluvil Emrys s naprostou jistotou, s odhodláním v očích, a hrdě udělal krok vpřed.

Jeho obvyklá kožená bunda skrývala bílé tričko, ale pramálo schovala jeho svaly, které dokonale vyplňovaly rukávy.

"Nejsem pro tebe dost dobrý?" Černé obočí se mu stáhlo k sobě, jeho ostře řezaná tvář křičela bolestí a odmítnutím, zatímco se mu v koutcích těch fascinujících očí shromažďovaly slzy.

"Ne," prakticky jsem vykřikla, protože jsem nesnášela ten pohled, jak Emrys vypadá tak poraženě. Zavřela jsem oči, na okamžik si promnula čelo, povzdechla si a podívala se zpátky na něj. "Jenže... Jenže ty jsi můj..." Hlas mi klesl do šepotu. "bratr."

"Sotva," zazněl Emrysův hlas tak tiše, že jsem se divila, že jsem ho vůbec slyšela.

Hluboce zamyšlená jsem se zachvěla pod silným větrem, který zrovna zafoukal.

"Tady," Emrys udělal krok vpřed, zatímco si sundával koženou bundu. Než ke mně stihl dojít, couvla jsem a zavrtěla hlavou; ten poraženecký pohled znovu přešel přes jeho krásné rysy.

"Prosím," zašeptal, hlas se mu zlomil. "Nech mě, abych se o tebe postaral, Lessie,"

To bylo vše, co stačilo k tomu, aby mi po tvářích začaly téct slzy a moje nohy se rozběhly do ložnice.