„Vydej mi ji.“ Nový Alfa vrčel na mého tátu, zatímco já se schovávala za mámou. Sotva jsem rozeznávala zářivou modř jeho očí. Když na mě blýskly, schovala jsem si tvář.

„Alfo, je jí teprve deset,“ slyšela jsem, jak táta zavrčel nazpátek, aniž by ustoupil.

„Potřebuje ochranu.“

„Nedostaneš ji.“ Můj otec byl Beta starého Alfy. Postavil se mezi nového Alfu, mou mámu a mě. „Je to jen dítě.“

„Jsem si toho velmi dobře vědom. Nenávidím to stejně jako ty, ale už ji nedokážeš ochránit. Já ji mohu udržet v bezpečí, dokud nedospěje.“ Jeho hluboký hlas se kolem mě rozléhal, ale já se nebála. Bylo na něm něco, co mě volalo. Možná nějaké zatažení u srdce, ohromující pocit, že vím, že jsem byla stvořena pro něj.

„Tak ji prostě odmítni.“

„Víš, že takhle to nefunguje. Už ne. Počkám, dokud nebude dost stará. Zajistím, aby byla zdravá a bylo o ni postaráno, ale musíš mi ji vydat.“

Na okamžik přestalo být vše kolem mě důležité. Snažila jsem se pochopit smysl toho, co právě řekl. Máma mě postrčila ještě o kousek dozadu. Snažila se mezi nás a něj dostat nějakou vzdálenost.

„Nikdy nebude patřit takovýmu hajzlovi, jako jsi ty!“ zaječela máma a táta se ohnal pěstí. Máma mě popadla a rozběhla se k autu. Napůl mě vlekla a napůl vzlykala, zatímco se táta snažil nového Alfu zadržet. Hodila mě na zadní sedadlo a vyrazila pryč. Když jsem se podívala ze zadního okna. Sledovala jsem, jak nový Alfa roztrhal mého tátu na kusy.

„Lilah, no tak,“ volá máma z druhé strany dveří, zatímco se soukám z postele. Další noc a stejná noční můra. S povzdechem se oblékám.

Podívala jsem se do zrcadla. Každým dnem jsem vypadala nemocněji. Ve snaze si promnout kruhy pod očima jí říkám, že za chvilku vyjdu. Rozčesávám si své dlouhé havraní vlasy a stahuji si je kolem klíčních kostí, abych skryla, jak křehkou se stávám. Věděla jsem, co se děje. Věděla jsem, že to odloučení od něj mě dělá takovou. Ale musely jsme se dál přesouvat. Nikdy mě nesměl najít.

Popadla jsem tašku a vyšla z hotelu. Taška byla malá, ale nikdy jsme toho moc nepotřebovaly. Nikdy jsme nezůstaly na stejném místě dost dlouho, abychom měly nějaký majetek, jen to nejnutnější.

„Promiň, jsem unavená,“ zamumlala jsem, když jsem jí podávala svou tašku.

„Noční můry?“ Podívala se na mě se soucitem. Stejný pohled, kterým mě častovala většinu rán.

Přikývla jsem, ale nebyly to noční můry v množném čísle, byla to jen jedna. Ta samá každou noc už sedm let. Přehrávání smrti mého otce a toho, jak se na mě nový Alfa podíval. Jako by se má mysl snažila přijít na význam za Alfovými slovy, ale pokaždé tam bylo něco nepatrně jiného. Začínala jsem uvažovat, kolik z toho je pravda. Nebo jestli si se mnou má mysl nezahrává.

Od té noci jsme se neustále stěhovaly. Cestovaly jsme po celém světě a hledaly smečku, která by nás ochránila. Nikdy jsme nemohly zůstat dlouho. Jakmile uslyšeli jméno toho, před kým utíkáme, poslali nás pryč. Vždycky jsme to byly jen já a máma, a tak to bylo posledních sedm let. Tak, jak jsem to měla ráda.

„Lilah, mrzí mě to, zlato. Můžeš se prospat v autě.“ Hodila mou tašku dozadu vedle své.

„Co se stane, až mi bude osmnáct?“ Moje narozeniny byly za pár dní. Den, kterého jsem se děsila. Znamenalo by to, že pouto druhů bude fungovat obousměrně. Znamenalo by to, že by se se mnou mohl spojit. Tím by pro nás bylo mnohem těžší uniknout z jeho spárů.

Zastrčila mi pramen dlouhých havraních vlasů za ucho. Její chladná ruka mě pohladila po tváři, ale očima mi sklouzla na má hubnoucí ramena. Nijak to nekomentovala, místo toho mi jen řekla, že to zvládneme spolu. Máma se na mě pokusila vřele usmát, ale stejně jako pokaždé předtím jí úsměv nedosáhl až do hlubokých modrých očí. Už se tak neusmála celé měsíce, byla stejně unavená jako já.

V duchu jsem si povzdechla. Muž, před kterým jsme utíkaly, byl můj druh, ten, co zabil mého otce. Král Alfů, vrah smeček, psychopat, Lykan.

„Lilah. Zvládneme to spolu.“ Kývla na mě, abych nastoupila do staré hondy. Když jsem vklouzla vedle ní, poplácala mě po koleni. Věnovala mi rozpačitý úsměv. Protože znala pravdu stejně dobře jako já. V den, kdy mi bude osmnáct, nebudu moci ignorovat jeho volání.

Problém byl v tom, že už jsem k němu cítila přitažlivost. Cítila jsem to tenkrát v noci, před všemi těmi lety. Nějak mě to k němu táhlo, i když mi bylo deset. To tažení jsem cítila i pokaždé, když byl nablízku. Díky tomu jsme s mámou věděly, že se musíme dál hýbat. Proto jsme byly vždy o krok napřed. Kdybych nebyla dcerou Luny a Bety, to spojení bych ani necítila.

Máma mi to vysvětlila už před lety. Nakonec se zhroutila a řekla mi, že je Luna, druhorozená dcera Alfy. Máma potkala tátu, když jí bylo sedmnáct, a o několik let později měli mě. Věděli, že budu jiná. Nesla jsem její pokrevní linii a pokrevní linii svého otce. Luna a Beta. Jen nevěděli, jak moc jiná, dokud nepřebral moc Alfa Colt. Tehdy zjistili, že já, vlkodlak, mám za druha Lykana. Něco, co se v historii našeho druhu ještě nikdy nestalo.

„Co když nás najde?“ naléhala jsem trochu víc, zoufale toužící po odpovědích.

„Zvládneme to!“

„Mámo, to nemůžeš říkat pořád dokola. Musím to vědět, musím se na to připravit.“ Vedly jsme stejný rozhovor snad každý druhý den. Občas jsem si říkala, čeho se tak bojí. Ale hluboko uvnitř jsem to věděla. V okamžiku, kdy by mě našel, by byla máma v podstatě mrtvá. Drží mě od něj dál.

„Lilah, je to vrah. To je vše, čeho se musíš obávat.“

„Vím, že zabil tátu, ale sama jsi mi říkala, že pouto druhů dělá divný věci.“

„Lilah, ten slovník!“ okřikla mě.

„Jak mu mám uniknout? Není to tak, že bych ho mohla odmítnout.“

„Vyhladil desítky smeček. Zabil stovky příslušníků našeho druhu. To je to, co Lykani dělají.“

„To mi nepomůže. Chci vědět, co udělá se mnou?“

Nafoukla tváře. Znamení, že s mluvením skončila. Obě jsme upadly do ticha.

„Musím to vědět, abych se mohla bránit,“ zamumlala jsem po několika mílích.

„Lilah, ještě se ani nedokážeš proměnit,“ div na mě nevyjekla. Věděla jsem, že je čas nechat to plavat.

Měla pravdu. Ještě jsem se nedokázala proměnit. Mé vlčí schopnosti budou až do mých narozenin v podstatě neexistující. Nedokázala jsem se ani hojit jako vlk. Byla to hloupá chyba v návrhu. Proměna v osmnácti. Nalezení druha v osmnácti. Jako by být teenagerem už tak nebylo dost těžké!

Naklonila jsem se přes zadní sedadlo a sáhla po tašce. Lovila jsem v ní knihu, kterou jsem zrovna četla. Když se se mnou máma nebude bavit, můžu si klidně dělat něco jiného. Právě když jsem knihu popadla, ucítila jsem to tažení u srdce. Silnější než předtím, jako by se na mě snažil promluvit. Byl nablízku a volal mě. Něco, co nikdy předtím neudělal.

„Mámo...“ zamumlala jsem a přitiskla si ruku na hruď. Protože tentokrát to bolelo. Okamžitě to poznala a dupla na plyn.

„Zapni si pás!“ vyštěkla, když jsem si sedla zpátky.

„To je dobrý,“ zabručela jsem a zatáhla za bezpečnostní pás. Tah na mém srdci zesílil a já si uvědomila, že se k němu přibližujeme. „Mámo, otoč to.“ Zpanikařila jsem, mířily jsme přímo k němu.

Strhla auto a přímo proti nám se řítil náklaďák.

„MÁMO! Pozor!“

Narazil do našeho boku. Slyšela jsem její výkřik, po kterém následovalo tříštění skla. Odporné křupnutí mých vlastních kostí se mi rozléhalo hlavou, když mě to vymrštilo z okna. Pneumatiky kvílely po asfaltu. O několik chvil později se kolem mě rozezněl zvuk sirén.

Obrazy a zvuky přicházely v záblescích. Máma mě volala mezi svými výkřiky. Na zemi byla rozstříknutá krev. Tlukot mého vlastního srdce se mi rozléhal v uších. Dusot nohou těch, kteří ke mně běželi. Mámin hlas se vzdaloval, slábl. Po všech těch letech útěku jsem se chystala zemřít.

Do mých smyslů vtrhla vůně pižma smíšená s dubem, ale byla zvláštně uklidňující. Byl to on, prostě jsem to věděla. Alfa Colt mě konečně našel. Sedm, skoro osm let jsem mu unikala. A jen tak byl můj život u konce.

„To je dobrý, mám ji.“ Jeho hlas byl hluboký. Zvuk, který jsem si pamatovala ze všech těch let zpátky. Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem si vzpomněla, kdy jsem ho viděla naposledy.

„DRUŽKO!“ zavrčel, když se ke mně sklonil. Jeho ruce po mně přejížděly a kontrolovaly má zranění. Když mě otočil na záda, hlasitě vydechl, až to znělo skoro jako zasténání.

Položil mi ruku na boky.

„Au,“ zamumlala jsem a ucítila šok, když se mě dotkl.

„Promiň,“ zamumlal zpátky. Vypadal skoro zklamaně, že mi ublížil. Asi se mi něco zdálo.

Dotkl se mě znovu, přitlačil mi na kost. Zatlačil tak silně, jak jen mohl. Poslalo to mnou vlnu bolesti, když mi luplo v bocích. Skoro jsem se pozvracela a vyjekla jsem.

Když mluvil, měl tvář blízko mé. Cítila jsem čokoládovou tyčinku, kterou před chvílí snědl. „Sakra štěstí, že nejsi ochrnutá.“ Zněl podrážděně.

„Mámo...“ zamumlala jsem a on si povzdechl. Zvedl hlavu a podíval se směrem k troskám. Já ale nic neviděla a uvědomila si, že už jsem ji pár minut neslyšela.

„Je mi to líto, Lilah. Nepřežila to.“ Má potřeba donutit ji otočit auto ji zabila. „Promiň, ale tohle bude bolet.“

Jeho ruce vklouzly pod má ramena, něčí cizí ruce mě chytily za kotníky. Přesunuli mě na nějakou desku. Zvedli mě. Zjistila jsem, že se dívám do jeho kobaltově modrých očí. Věnoval mi malý úsměv, ale jeho oči byly plné soucitu. Proč mu na tom tak záleželo? Stejně mě asi zabije.

Když mě nesli kolem trosek, uviděla jsem mámu. Měla zavřené oči, hlavu zakloněnou, z úst jí pramínek krve, zatímco se ji záchranáři snažili vyprostit. Posledních sedm let jsme to byly jen my dvě. Teď jsem byla sama. S Alfou Coltem si budu muset poradit sama.

„Kam mě vedete?“ zamumlala jsem pomalu. Snažila jsem se ujistit, že to dává smysl, protože se mi všechno začalo točit.

„Do nejbližší nemocnice naší smečky a pak domů.“

Sedm let jsem mu utíkala. Sedm let útěku před vším, co mi budoucnost chystala. Ale nezněl naštvaně. Byl znervózňujícím způsobem klidný.

„Teď zavři ty své krásné šedé oči.“

„Ne.“ Nemohla jsem se hýbat, i kdybych chtěla. Bylo to, jako by moje tělo pracovalo proti mně.

Na rtech mu zahrál úsměv. Uvědomila jsem si, že mu asi ještě nikdo neřekl ne. Tedy ne od chvíle, kdy mu ne řekl můj táta. Koneckonců byl Král Alfů, všichni ho poslouchali. Všichni dělali, co jim řekl.

„Uděláš někdy to, co se ti řekne?“ Zvedl na mě obočí, když mě naložili do zadní části vozidla podobného sanitce. Vklouzl tam vedle mě. Řekl tomu druhému chlapovi, kam nás má odvézt.

Rozhodla jsem se neodpovídat. Hlavně proto, že jsem bojovala, abych zůstala vzhůru.

„Už za pár dní nebudeš mít jinou možnost než mě poslouchat. Odpovídat na mé otázky.“

„Jdi do prdele.“

Tentokrát se jeho rty zkroutily do pořádného úsměvu, když se začal smát.

„Bude z tebe zajímavá družka!“ zamumlal, než jsem omdlela.