Pohled Alfy Colta

Věděl jsem, že jsem blízko tomu, abych ji našel. Jen jsem si neuvědomil jak blízko, když jsem na ni zavolal. Každou chvílí jí bude osmnáct, a tak jsem se k ní pokusil natáhnout přes telepatické spojení. Ucítil jsem ji, zrovna když jsme přijeli ke křižovatce.

Můj Beta Linc dupl na brzdy a těsně se vyhnul kličkujícímu autu. Zničehonic do toho samého auta narazil náklaďák silou, kterou by nikdo nemohl přežít. Ve chvíli, kdy náklaďák do auta narazil, jsem věděl, že v něm je Lilah. Cítil jsem, jak moc se bojí, ten strach, tu bolest. Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem sledoval, jak její tělo proletělo oknem. Její bezvládné tělo se klouzalo po asfaltu.

Na okamžik jsem oněměl. Téměř osm let jsem je stopoval. Prohledával svět, abych našel svou družku. A jen takhle byla přímo přede mnou. Nehybná a s krví, která se kolem ní rozlévala.

„Je to...?“ Linc se odmlčel. Věděl, že jsme byli blízko. Pomáhal mi ji lovit, kdykoli to šlo.

Neříkal jsem nic. Na tento okamžik jsem čekal tak dlouho. Teď, když tu byl, nenacházel jsem slova. Bylo vzácné, abych neměl co říct.

„Tak za ní běž,“ zamumlal Linc a napůl mě vystrčil ze dveří dodávky. Kdyby to byl kdokoli jiný, zlomil bych mu nos. Ale Linc už se mnou byl dlouho. Byl jediný, komu jsem mohl věřit.

Vyklopýtal jsem z auta. Rozběhl jsem se k ní. Ležela na břiše, tváří ode mě. Její dlouhé havraní vlasy byly rozprostřené nad hlavou. Už jsem viděl, že má vykloubené boky. Tričko měla na mnoha místech roztrhané a potřísněné krví z ran od skla vespod.

Ve chvíli, kdy mě zasáhla její citrusová vůně, můj Lykan zavrčel: ‚DRUŽKA!‘ Ani jsem tomu nedokázal zabránit.

Otočil jsem ji na záda. Zhodnotil jsem rozsah zranění. Překvapilo mě, že její boky byly to nejhorší. Když vyjekla bolestí, přistihl jsem se, jak se jí omlouvám. Nikdy jsem se nikomu neomluvil. Vůbec nikdy!

Horší to bylo, když jsem jí musel říct, že její matka to nepřežila. Cítil jsem její vlnu smutku. Bylo mi jí líto.

Nebojuje fyzicky, ale je velmi upovídaná. Dokonce i když jí řeknu, aby zavřela oči, odmlouvá. Asi bych byl taky naštvaný, kdybych se nedokázal hojit. Ale byla nějakým způsobem naživu a já ji konečně měl.

Lilah nakonec omdlela a já zjistil, že se na ni prostě jen dívám. Tolik se změnila od chvíle, kdy jsem na ni poprvé pohlédl.

Její drobná postava se schovávala za matkou, zatímco se se mnou ten zrádce hádal. Její zvláštní šedé oči vykukovaly zpoza matky a soustředily se na mě. Nezdálo se, že by se bála, dokonce ani když na mě její otec křičel. Nebo když ji její matka držela zpátky.

Nenáviděl jsem ten fakt, že mým druhem bylo dítě. A nejen dítě, ale navíc vlkodlak. Byla o deset let mladší než já. Z celé té představy se mi dělalo zle, ale po tom, co udělal její otec. Věděl jsem, že ji musím ochránit. I kdyby to znamenalo udržet ji v bezpečí, dokud nebude dost stará na to, aby byla náležitě přijata jako moje družka. Zmasakrovali by ji, kdyby se rozkřiklo, co její otec udělal.

Býval bych ji zabil sám, kdyby nebyla mou družkou.

Snažil jsem se to jejímu otci říct. Opakoval jsem ta slova pořád dokola, ale Beta Wayne mě nechtěl slyšet. Slíbil jsem mu, že se jí nedotknu. Že nemám v úmyslu se s dítětem oženit. Že jediné, co udělám, bude, že ji ochráním.

Když se po mně ohnal. Viděl jsem, jak s ní matka utekla. Projel mnou vztek a já ho roztrhal, jako by byl z papíru.

Stejně by ho odsoudili k smrti. Ale její zmizení odstartovalo mou vládu. Byl jsem jiný než můj měkkosrdcatý otec. Neexistovalo, že by těmhle smečkám prošla byť jen polovina sraček, které on dovolil.

Jediný člověk, který věděl o Lilahině pokrevní linii, byl Linc. Přísahal, že to udrží v tajnosti. Protože vražda Lykanského krále znamenala smrt. A smrt pro všechny v rodině. Kdyby se to rozkřiklo, vypsali by na ni odměnu. V mé péči by byla chráněna.

„Jsme tady!“ zavolal Linc a já vykoukl mezi sedadly.

Luna Juniper už čekala před nemocnicí smečky. Ani jeden pramen jejích krátkých černých vlasů nebyl na špatném místě. Ruce měla zkřížené na velkém hrudníku. Rty stažené do tenké linie, zatímco nohou poklepávala o trávu.

„A stejně jako všichni ostatní, i ona tě ráda vidí,“ napůl se zasmál Linc. Ale byla to pravda, všichni můj příjezd nesnášeli. Věděli, že pokud chtějí, aby jejich smečka přežila, musí se chovat co nejlépe.

Otevřel jsem zadní dveře a vylezl ven.

„Proč jsi tady, Alfo Colte?“ Neotálela s otázkami.

„Juniper. Rád tě taky vidím,“ vyštěkl jsem a obrátil svou pozornost ke své omdlelé družce.

„Na to jsem se neptala!“

„Potřebuješ připomenout, s kým mluvíš, vlku?!“ zavrčel jsem.

Sklopila hlavu. „Omlouvám se. Jde jen o to, že jsme tě nečekali.“

„No tak teď jsem tady, tak se s tím smiř! Nemusím vám dávat vědět o svém příjezdu. Nebo je v tom nějaký problém?“

Neodpověděla na mé otázky a nahlédla do dodávky. Její oči utkvěly na Lilah. „Kdo je to?“

„Moje družka a jestli na ni vztáhneš ruku, uříznu ti ji!“ Zabodl jsem do ní pohled a použil svůj alfí tón. Věděla, že to je rozkaz.

„Wyatt tu ještě není.“

„Na tom nezáleží. Požaduji vaše nejlepší smečkové doktory a sestry.“

Přikývla a ukázala na dveře nemocnice smečky.

Když nesu Lilah dovnitř, už na nás čeká doktorka a sestra. Zavedou mě na samostatný pokoj a ptají se mě na podrobnosti ohledně Lilah. Uvědomil jsem si, že kromě jejího jména a toho, že jí bude brzy osmnáct, o ní vlastně nevím nic.

Vyměnily si pohledy.

„Pokud nezajistíte, aby se zotavila, jste všichni mrtví.“ Nebyla to výhružka. Věděli, čeho jsem schopen. Pokud nepřežije, celá smečka bude vyhlazena.

Přikývly, rychle se pustily do práce a vyhnaly mě z pokoje. Téměř o hodinu později mi řekly, jak moc má nohy polámané. Protože jí ještě nebylo osmnáct, je nepravděpodobné, že by se jí správně zahojily. Ne dokud nezačne působit její Lykan.

Podíval jsem se na doktorku a zvažoval, jestli jí to říct. Budu muset. Věděly, co dělají.

„Je to vlk,“ zamumlal jsem, zatímco jsem přes okno zíral na Lilah.

Doktorka na mě zírala. Nepotřeboval jsem slyšet, co si myslí. Její tvář mi řekla vše, co jsem potřeboval vědět. Zajímalo by ji, co to znamená, že mám za družku vlka. Něco, na co jsem se sám sebe ptal celá ta léta.

Nakonec mě k ní pustily. Vypadala klidně. Její dlouhé vlasy spletly do copu, aby nepřekážely. Viděl jsem, jak je doopravdy nemocná. Sice měla zraněné nohy, ale trpěla i jinak. Trčely jí klíční kosti, kůži na obličeji měla napjatou. Její havraní vlasy skrývaly, jak špatně na tom je.

Když jsem jí přejel prstem po linii čelisti, ze spánku se usmála. Byl to mimovolný pohyb, ale ukázal, že jsme spojeni. Že ji můj dotek uklidnil.

Než doktorka souhlasila, že mě pustí dovnitř. Donesl jsem si z dodávky pouta. Byl jsem připravený na to, že Lilah se nikdy nevzdá snadno. Ale musel jsem si být jistý, že neuteče. Ve chvíli, kdy jí bude osmnáct, by mohla zmizet, aniž by kdokoli z nás cokoli věděl. Takhle nikam nepůjde. Navlékl jsem jí jeden konec na zápěstí, druhý připnul k posteli a odešel.