Pohled alfy Colta

„Psychopat?“ Nikdo nikdy nebyl tak odvážný, aby mi to řekl do očí.

„Ano! Přesně to totiž jsi. Zasraný psychopat!“ Ta slova ze sebe prakticky vyplivne.

„Proč by sis to vůbec myslela?“ Tohle není to, co chci, aby si o mně moje družka myslela. Nechci, aby mě nenáviděla. Nechci, aby se mě bála. Ale tady a teď mi konečně řekne, co si myslí.

„Máma mi řekla všechno, co potřebuju vědět.“

„Tvoje matka mě neznala!“ vypálím zpět a snažím se zachovat chladnou hlavu.

„Znala tě dost.“

„A co to bylo, Lilah? Jaké sračky ti tvoje matka navykládala?"

„Že jsi vrah! Všechno zničíš. Ublížíš každému kolem sebe.“

„Zachránil jsem tě před tím Odpadlíkem, Lilah. Sežral by tě a ani by tě předtím nezabil. Utrhl by ti končetinu. Jen po malých kouscích. Prst. Palec, možná ruku. Byla bys radši, kdybych to nechal zajít tak daleko?!“

Neodpoví mi. Její šedé oči nakonec uhnou pohledem. Bylo to drsné, ale byla to pravda. Začínal jsem chápat, jak moc jí matka lhala. Jak zoufale se Lilahina matka snažila držet ji ode mě dál.

„Nemyslím si, že o mně víš vůbec něco!“ zamumlám a posadím se na postel vedle ní. „Dovolím ti položit mi jednu otázku a řeknu ti přesně, co se stalo. Nechám tě ucítit pravdu.“

„Ucítit?“ Podívá se na mě s hlavou nakloněnou na stranu, jako by byla zmatená.

„Nebudu blokovat naše pouto.“

Vyhoupne se na nohy. „Opravdu? Skutečnou pravdu?“

Přikývnu. Pokud si chci získat její důvěru, musím to udělat. Ať se jí to líbí, nebo ne.

„Proč jsi zabil mýho tátu?“

„Tvůj otec byl ten, kdo zabil vašeho alfu. Ten muž byl náhodou můj otec. Tvůj otec zradil vlastní smečku. Ve chvíli, kdy jsem se stal alfou, jsem věděl, že jsi má družka. Ano, možná jsem byl skoro o deset let starší, ale musel jsem najít způsob, jak tě ochránit. Ani tehdy jsem nikdy nechtěl, abys zemřela. Byla jsi ještě dítě.“

„Lžeš.“

„Říkal jsem ti, že nebudu lhát. Jak už jsem řekl předtím, snažil jsem se tě odmítnout.“

„Můj táta by to neudělal. Byl to beta. Měl tvého otce rád. Máma říkala, že někdy alfa vídal tátu častěji než my.“

„Udělal to. A zemřel kvůli tomu, co udělal!“

„Ty… lžeš.“

„V tom to vězí, Lilah. Ty víš, že nelžu. Poznala bys to z mých pocitů, kdybych lhal.“

„Jdi do prdele, ty čuráku!“ zařve na mě. Rukama mi narazí do ramen, jak se mě snaží srazit z postele. Když se ani nehnu, vydá pronikavý jekot. Cítila mou pravdu, ale já cítil její popírání.

„Chtěla jsi pravdu, Lilah. Tady ji máš!“

„Přestaň lhát!“ Přitiskne si ruce na uši. Po tváři jí kanou slzy. Ale ona to věděla. Hluboko uvnitř věděla, že mluvím pravdu.

„Kdybych si tě tu noc označil, byla bys zachráněná. Nikdy bys nemusela strávit celý život na útěku. Tvůj otec vystavil tvůj život riziku a pak to samé udělala tvoje matka. Měly jste štěstí, že žádná ze smeček nevěděla, z jaké pokrevní linie pocházíš. Okamžitě by tebe i tvou matku zabili.“

Kdyby ostatní zjistili, že to byl Lilahin otec, kdo zabil krále, zabili by ji. Byla by popravena za to, že je dcerou zrádce. Smečka by vyhladila celou pokrevní linii.

Dech se jí zadrhl, když přecházela sem a tam. Slzy jí proudily po tvářích. Rty se jí semkly k sobě a ona se zamračila.

„Nerozumím tomu. Byl to dobrý člověk. Byl úžasný táta. Nedělal nic jiného, než že se o nás staral.“

„Chtěl moc, Lilah. Chtěl něco, co nikdy nebylo jeho."

"Ne. Přestaň mluvit, prosím."

„No tak, Lilah. Musíš si to uvědomit."

Otevřel jsem Pandořinu skříňku. Pravda vycházela najevo a jí se to nebude líbit.

"Tvůj otec to posral. Ale to nic nemění na faktu, že jsi moje družka."

"Je to kvůli tomu poutu?" napůl zašeptá, napůl zachroptí. "To proto jsi mě našel?"

Přikývnu. „Navíc mi smečky hlásily, že se objevila toulavá matka s dítětem. Hlásili mi vás pokaždé. Vím, že tvoje matka používala jiné jméno. Snažila se skrýt pravdu. Snažila se tě schovat."

„Prosím, přestaň!“ prosí mě, ale já potřeboval, aby to věděla. Chtěl jsem, aby věděla, před čím ji její matka schovávala.

Přestal jsem mluvit, abych se na ni mohl jen podívat. Cítil jsem její bolest. Její zmatek. Její frustraci. Všechno, k čemu byla vychována, aby věřila, se kolem ní hroutilo.

„Proč to říkáš?“ Ta slova jí tiše vyklouznou z úst.

„Protože potřebuješ znát pravdu. Ať se ti to líbí, nebo ne. Lilah, pravda se někdy těžko polyká.“

Opře se zády o zeď. Její šedé oči se upírají na mě, ale dívají se skrz. Po chvíli se její tělo sveze podél zdi. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že se jí tričko vykasalo na bok. Odhalovalo, jak jí trčí kyčelní kost. Rozhodl jsem se nic neříkat. Místo toho jsem čekal, až promluví ona.

„Můj táta byl vrah?“

Stále nic neříkám. Hledala důvod, jak dokázat, že nebyl vinen.

Natáhne nohy před sebe. Tričko jí spadne přes stehna.

„Smečky by nás zabily?“ zeptá se nakonec. Na tuhle otázku jsem čekal.

„Ano.“

Znovu se odmlčí a přemítá nad svými myšlenkami.

„Zajímá tě, proč vás smečky nenechaly zůstat? Proč vás i tvoji mámu neustále vyhazovaly.“

„Tohle nedělej. Nemůžeš mi číst myšlenky jen proto, že jsme spojeni. Nikdy jsem nesouhlasila s tím, že budu tvá družka.“

„Proč myslíš, že jsem tě nechal v koupelně samotnou? Věděl jsem, že ve svých pocitech svádíš vnitřní boj. Ale slibuju, že se naučíš mě chtít.“ Jiná možnost nebyla. V určitém bodě mě bude muset přijmout.

Zavrčí na mě. Kdyby to nebylo v téhle situaci, bylo by to roztomilé.

„Kdyby si vás tam nechali, věděli by, co by se jim stalo. Kdyby se zjistilo, že ukrývají mou družku, jak myslíš, že bych asi reagoval?“

„To by ale nebyla jejich chyba. Není to tak, že by máma chodila a všem říkala, kdo jsem. Prostě by ti mě vydali.“

„Ne, pokud by mě chtěli zničit. A navíc bych si tě stejně našel.“

„Tak možná to měli udělat.“

„Ty to nechápeš, viď, Lilah. Nebyl to jen tvůj otec, kdo byl zrádce. Tvoje matka byla zrádkyně taky!“