Pohled Lilah

Otevřu pusu dokořán. Věděla jsem, že to nedokážu. Měsíční bohyně už měla za ta léta plné zuby toho, jak se druhové navzájem odmítali. Před více než dvěma desetiletími vlci a lykani začali zjišťovat, že už se nemohou navzájem odmítnout. Znemožnila nám ta slova vyslovit. Vždycky existoval důvod, proč daný pár vybrala.

„Já…. Já….“ snažím se ta slova říct, ale ani se mi nevytvoří na jazyku.

„Nejde to, viď?“ Zvedne na mě obočí.

„Li….Lil….Lilah,“ snažím se dál. Doufám, že ta slova začnou plynout. Zůstala jsem ohromeně mlčet, neschopná ze sebe dostat ani své celé jméno.

„Věř mi, Lilah. Já se snažil. Během prvního roku, co jsi byla na útěku. Snažil jsem se tě znovu a znovu odmítnout, protože jsi byla dítě. Ale nemohl jsem. Z nějakého důvodu Měsíční bohyně chce, abychom byli spolu. Vím, že to nenávidíš. Cítím to každým vláknem tvé bytosti. Dáváš víc než jasně najevo, že v mé blízkosti být nechceš. Ale slibuju, že ti nikdy neublížím.“ Usměje se a mrkne na mě. „Pokud mě o to sama nepožádáš.“

„To proto jsi nás nenechal na pokoji? Proto jsi mě pořád hledal? Protože chceš, abychom žili spolu jako nějaká šťastná rodinka?“ Hlas mi přeskočí a on se usměje. Měl opravdu hezký úsměv. „Byl to ten jediný důvod?“

„Ne!“

„Ale ve skutečnosti jsi mě nechtěl?“

„Byla jsi dítě. Nejvíc, co jsem chtěl, bylo tě chránit.“

„Měl jsi v plánu si mě nechat jako nějakou dětskou nevěstu?“ Byla jsem z té představy znechucená.

„Ne, to jsem se snažil říct tvému otci. Vše, co jsem chtěl, bylo udržet tě v bezpečí. Dokud nebudeš dost stará.“

„Proč? Proč na tom bylo tak důležité udržet mě v bezpečí? Byla jsem s mámou.“

Ve foyer se objeví lidé, nezdrží se dlouho, ale stačí to k tomu, aby alfa Colt konverzaci ukončil.

„Na tom nezáleží. Můžeme si o tom promluvit později. Byl bych radši, kdybys nejdřív něco snědla.“

Nedávalo to smysl. Proč jsem byla tak důležitá, že mě chtěl ‚zachránit‘?

„Proč jsi neměl rád mého tátu?“

Zpraží mě svýma kobaltově modrýma očima.

„Později!“

„Já to chci vědět!“

„Později, Lilah. Teď pojďme!“

„Já tě tak kurva nenávidím!“ Vypochoduji naštvaně zpátky do schodů. Kašlu na jídlo. Kašlu na všechny. Nechám ho trpět, může se dívat, jak hladovím!

„LILAH!“ vykřikne mé jméno. V okamžiku, kdy mé jméno opustilo jeho rty, ucítila jsem nepopiratelné nutkání poslechnout jeho rozkaz. Králův rozkaz nemohl nikdo odmítnout. Ale to neznamenalo, že z toho musím mít radost.

„CO?!“ odseknu na něj.

„Prostě pojď a najez se. Jsem si moc dobře vědom toho, že jsi nejedla, a byl bych raději, kdyby ses nevyhladověla.“

„Proč tě to kurva vůbec zajímá? Stejně mě asi zabiješ.“ Přála jsem si vědět, na co myslí. Nechápala jsem, proč to funguje jen jedním směrem. Bylo to, jako by ta zasraná Měsíční bohyně schválně udělala muže mocnějšími než ženy.

„Říkal jsem ti, že nemám v úmyslu ti ublížit!“ Zavrtí hlavou a udělá krok ke mně. Strhne mě z nohou. Přehozena přes jeho rameno se mi houpají nohy a jeho ruka svírá má stehna. Jeho dotek na mé kůži vyvolává jiskry. Moc dobře věděl, co dělá. Vynucoval si blízkost mezi námi. Doufal, že čím víc se mě bude dotýkat, tím spíš mu podlehnu.

Sejde zbývající schody a ignoruje mě, zatímco ho kopu, křičím na něj a biju ho. Nakonec mě svalí na židli a usměje se nad mým zuboženým stavem.

„Budeš jíst a budeš z toho mít radost.“ Posadí se ke stolu naproti mně. „Ať to stojí, co to stojí!“

Talíře s jídlem jsou přinášeny jeden po druhém a pokládány na dřevěný stůl mezi nás. Bez ohledu na to, jak moc mi kručelo v břiše, nedokázala jsem se přinutit něco z toho sníst. Místo toho sedím v tichosti a zírám na talíř před sebou. Byla na něm jen kukuřice v klasu, ale já jen zírala. Kukuřice v klasu byla oblíbená pochoutka mojí mámy.

Slzy přišly rychleji a silněji, než jsem čekala. Realita začínala dopadat. Už ji nikdy neuvidím.

„Mluv se mnou.“ Jeho hluboký hlas je jemný, když dolehne k mým uším.

„Jako by tě to kurva zajímalo!“ Vyskočila jsem ze židle a popadla talíř. Mrštila jsem jím vší silou o zem. Malé kousky porcelánu se roztříštily všude kolem mých nohou, zatímco moje naštvanost vylétla ke stropu. Cítila jsem, jak se moje vlčice snaží prodrat na povrch.

„Lilah, musíš přestat!“ Jeho hlas mi pronikne do hlavy, zrovna když beru další talíř. Tentokrát jsem ho mrštila po něm. Nenáviděla jsem, jak mi říkal, jak se mám chovat. Jak mi říkal, že bych měla přestat sprostě nadávat. Jak ze mého táty dělal špatného člověka. Nenáviděla jsem, jak jsem se kvůli němu cítila.

Čím víc věcí jsem popadla, tím méně mi říkal, abych přestala. Místo toho tam stál a pozoroval mě. Nechal mě zdemolovat celou jídelnu, aniž by řekl jediné další slovo. Slzy mi dál proudily po tváři. Srdce mi bušilo v hrudi, zatímco ze mě sálal hněv.

„Co se to tu kurva děje?“ Do místnosti vpochoduje muž s krátkými, vlnitými blond vlasy a na paži se mu věší žena s krátkými černými vlasy. Oba na mě s naprostým zděšením zírají. Jídlo bylo rozpatlané po celé podlaze a stěnách. Porcelán rozbitý na malinké střípky.

Muž obrátí svou pozornost na alfu Colta. „Omlouvám se, alfo. Neuvědomil jsem si, že jsi tady.“

„Panebože! Podívej se na ten nepořádek, Wyatte. Ona je naprosto šílená.“

Alfa Colt se pohne rychle. Přitlačí ženu k zemi. Unikne mu tiché zavrčení, zatímco ji drží. Zuby má pár centimetrů od jejího krku.

„Alfo Colte, tak to nemyslela. Juniper, omluv se. Hned!“

„Ale…“ zamumlala žena. Její perfektně upravené černé vlasy teď byly v chaotickém nepořádku.

„Omluv se!“ Muž s krátkými vlnitými vlasy se ani nehne, jeho tmavé oči mě sledují a on na mě mrkne. Až se z toho cítím nesvá.

„Wyatte, navrhuji, abys věnoval pozornost své vlastní ženě, ne mé družce.“

Ten chlapík jménem Wyatt se nepohne, jen otočí hlavu. Žena se nakonec omluví a alfa Colt ji pustí. Odmítne jí ale pomoci na nohy.

„Alfo Wyatte, tohle je má družka, Lilah.“

„Ach, takže ty jsi Lilah. Rád tě poznávám.“ Natahuje ke mně ruku, ale alfa Colt zamečí. Wyatt ruku rychle stáhne a přesune se ke své družce.

Celá ta situace byla zvláštní a já tam jen stála a po noze mi stékala omáčka. Alfa Colt si mě přejede pohledem. „Je ti líp?“

Jen přikývnu hlavou, protože jsem pořád nedokázala zpracovat, co se právě stalo. Zcela jsem nad sebou ztratila kontrolu. Myslím, že jsem takhle za celý svůj život ještě nikdy nezareagovala.

„Pojď,“ natáhne ke mně ruku alfa Colt. Moje možnosti byly buď zůstat s alfou Wyattem, nebo jít s alfou Coltem. Ani jedna varianta nebyla lákavá. Vyberu si tu, která dává větší smysl a je u ní menší pravděpodobnost, že vyvolá rvačku. Vezmu alfu Colta za ruku.

Na tváři se mu objeví úsměv, zatímco se po mé ruce rozlétnou jiskry. Ohlédnu se zpět na ten nepořádek. Vidím, jak na mě Juniper nenávistně zírá.

„Nahradím to,“ zamumlám, když vycházíme z místnosti.

„Nic takového neuděláš!“ odpoví mi alfa Colt, zatímco mě vede zpátky do schodů.

„Já to rozbila, nikdo jiný.“ Možná mám nevymáchanou pusu, ale vím, kdy se omluvit za své chyby.

„A ty jsi jejich budoucí královna. Ser na ně! Juniper by stejně měla trochu sklapnout.“ Usměje se na mě a já vidím, jak mu zableskne v očích. Zdálo se, že ho spíš pobavilo, že jsem luně Bílého půlměsíce přidělala problémy.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla jeho slova. ‚Královna‘? Ani zkurvenou náhodou!

Zavře za námi dveře ložnice a zasune západku. Neotočí se hned. Jako by se rozhodoval, co dělat.

„Co to děláš?“ Měla jsem špatný pocit, měla jsem zůstat s alfou Wyattem.

Otočí se a usměje se na mě. „Chci si pořádně prohlédnout svou družku.“ Vezme můj obličej do dlaní, přesně jako to udělal předtím. Jiskry mě tvrdě zasáhnou a já se proberu zpátky k smyslům.

„To snad nemáš oči?!“ Odtáhnu se od něj, ustoupím a posadím se na postel. Stáhnu si to špinavé tričko co nejníž to jde.

„Proč s tím tak moc bojuješ?“

„Protože jsi zasraný psychopat!“