Kráčela jsem po trávě a nesla hromadu vlněných dek. Chystali jsme vše na dnešní oslavy úplňku. Miluji tato každoměsíční setkání smečky. Jíme, smějeme se, vyprávíme si příběhy z historie smečky a o bozích. Pak se ti, kteří se dokážou proměnit, rozběhnou do lesů. My ostatní zůstáváme a předstíráme, že těm druhým nezávidíme. Už osmnáct let patřím do skupiny, která zůstává u ohně, hlídá štěňata a stará se, aby oheň v ohništi nevyhasl. Už mě to unavovalo. Chtěla jsem, aby ke mně přišla má vlčice, chtěla jsem dokázat, že nejsem k ničemu.

„Ahoj, dýňulko.“ Otočila jsem se za hlasem svého otce a usmála se. Byl venku s Alfou a Gamou zkontrolovat les v rámci příprav na dnešní noc.

„Ahoj tati,“ zavolala jsem, položila deky na kládu, pak jsem jich pár vzala a rozložila je na další klády, na kterých jsme sedávali kolem ohně. Byly tu spíš pro útulnost než pro zahřátí; všichni vlkodlaci měli horkou krev. Dokonce i ti jako já, kteří neměli vlka. Zatím, dodala jsem v duchu.

„Těšíš se na zítřek?“ zeptal se Alfa Maximilian, když ke mně spolu s Gamou Jasperem a mým otcem přistoupili.

„Tak trochu,“ odvětila jsem.

„Jak to myslíš, tak trochu, fazolko?“ zeptal se Gama Jasper. On, můj otec a Alfa byli nejlepší přátelé, a to už odjakživa. Nikoho nepřekvapilo, když Alfa Maximilian po převzetí vedení smečky po svém otci jmenoval mého otce svým Betou a Jaspera svým Gamou. To bylo léta předtím, než jsme se já a můj bratr narodili. Vyrůstali jsme a rodiny Alfy a Gamy nám byly jakýmsi rozšířením té naší. Můj bratr Valerian byl nejlepším přítelem Caspiana, syna Alfy. Všichni očekávali, že já budu nejlepší kamarádkou Celeste, dcery Gamy Jaspera. Ale my si vůbec nerozuměly. Udržovaly jsme pouze přátelské vztahy kvůli našim rodinám.

„Myslím, že moje dýňulka je nervózní. Oslavit osmnáctiny je velký krok,“ řekl táta, objal mě paží a přitáhl si mě k sobě.

„To je pravda. Bude schopná vycítit svého druha a on pozná ji, pokud jim oběma už bylo osmnáct,“ řekl Alfa se širokým úsměvem.

„Na takové věci je ještě moc mladá,“ zamračil se můj táta a oba jeho přátelé vybuchli smíchy. Můj táta a Alfa Maximilian měli zčásti pravdu. Byla jsem nervózní z toho, že budu schopná vycítit svého druha. Ale bylo v tom víc. Má vlčice ke mně stále nepřišla, nikdy jsem se nedokázala proměnit a s každým dalším úplňkem, který přišel a odešel, jsem v očích ostatních vlkodlaků vypadala slabší. Schopnost proměny se začínala projevovat mezi šestnáctým a pětadvacátým rokem. Všichni věděli, že čím mladší jste byli, když k vám vlk přišel, tím silnější byl on, a tedy i vy. Caspian se poprvé proměnil měsíc po svých šestnáctinách, můj bratr sedm měsíců po svých šestnáctých narozeninách. Celeste bylo něco málo přes sedmnáct, když se proměnila. Mně bylo skoro osmnáct a během úplňku jsem nepocítila ani nepatrné mravenčení. Bála jsem se, že kdybych našla svého druha, myslel by si, že jsem příliš slabá.

„Přece se pořád netrápíš kvůli své vlčici, že ne, maličká?“ zeptal se Alfa. Přikývla jsem. Za poslední dva roky jsme tento rozhovor vedli už mnohokrát. „Camellio Rose Kensingtonová, dva roky nic neznamenají. Ona k tobě přijde,“ řekl. Trhla jsem sebou, když použil mé celé jméno. Moje matka měla slabost pro všechno, co roste, a své jediné dvě děti pojmenovala po svých oblíbených rostlinách. Můj otec nic nenamítal, protože ji příliš miluje na to, aby jí to nedopřál.

„Já vím, Alfo,“ odpověděla jsem.

„Jsi dokonalá přesně taková, jaká jsi, dýňulko,“ řekl můj otec a políbil mě na temeno hlavy.

„To musíš říkat, jsi můj otec,“ podotkla jsem.

„A jestli ti nějaký kluk řekne něco jiného, povíš nám to a my mu nakopeme zadek.“

„Děkuji, strýčku Jaspere,“ řekla jsem.

„Kdykoliv,“ odvětil a zacuchal mi vlasy. Protestovala jsem a snažila se mu vysmeknout, ale můj otec se rozesmál a pevně mě držel. Nenáviděla jsem, když mi někdo sahal na vlasy. Udržet ty zrzavé kudrliny pod kontrolou bylo i tak dost těžké, ale jakmile do nich někdo zajel rukou, stala se z nich jen jedna obrovská, zacuchaná a krepatá koule.

„Tak dobře, dost poflakování. Pohněte zadky. Uvidíme se dnes večer, maličká, a po půlnoci oslavíme tvůj velký den,“ nařídil nám Alfa.

„Fajn, už jdeme,“ povzdechl si otec naoko otráveně. Někdy si myslím, že ti tři uvízli v permanentním pubertálním módu, a trochu mě děsí pomyšlení, že právě oni vedou smečku. Ale jsou v tom dobří. Naše smečka je jednou z nejsilnějších a nejuznávanějších na světě. Je to pýcha nás všech. Zatímco můj otec a jeho dva přátelé pokračovali v obchůzce, já se vrátila ke svým večerním povinnostem. Normálně bych pomáhala matce, když s ostatními ženami připravovala jídlo. Dostala jsem však na starost jiné úkoly a hádala jsem, a zároveň i doufala, že to bylo proto, že tajně chystaly dort k mým narozeninám. Když jsem šla za Seraphinou, Jasperovou družkou, abych zjistila, jaké hry naplánovala pro štěňata, snažila jsem se sama sobě připomenout, že mám štěstí. Mám skvělou rodinu, dobré přátele a úžasnou smečku. No a co, že nemám vlčici? Tři ze čtyř není vůbec zlé, ne? A když najdu svého druha a on mě bude milovat, jak to druhové dělají, pak to bude čtyři z pěti. To by bylo fantastické. Ledaže tě odmítne, protože nemáš vlčici, ozýval se mi neustále v hlavě tichý hlásek. Byl jako poškrábaná deska, která hrála pořád dokola.

O několik hodin později jsem seděla u ohně a smála se s ostatními, když Nathaniel, jeden z nejstarších válečníků ve smečce, vyprávěl historku o tom, jak porazil hejno upírů. S každým úplňkem ten počet upírů narůstal. Ale všichni jsme jeho vyprávění milovali. Většina členů smečky běhala ve vlčí podobě po okolních lesích. Já jsem stále nepociťovala potřebu se proměnit, a tak jsem se jako obvykle nabídla, že dohlédnu na štěňata a pohlídám teenagery. Bylo těsně po půlnoci, když se smečka začala vracet. Vycházeli z lesa po skupinkách nebo dvojicích, všichni se usmívali a vypadali uvolněně. Zajímalo mě, proč se vracejí tak brzy, když vtom přišla má matka s Lunou Josephine a nesly mezi sebou narozeninový dort. Cítila jsem, jak se mi doširoka otevírají oči, když jsem se podívala na to úžasné dílo, které přede mě položily. Byl třípatrový, s bílou polevou a zasypaný cukrovými květy, takže vypadal jako rozkvetlá louka. Nahoře hořely dvě svíčky, jednička a osmička.

„Všechno nejlepší, zlato,“ řekla matka.

„Děkuju, mami.“ Matka mě objala a pak si mě do pevného objetí vtáhla i Luna Josephine.

„Doufám, že brzy najdeš svého druha a že bude přesně takový, v jakého doufáš a jakého si zasloužíš,“ pošeptala mi Luna.

„Děkuji, Luno,“ opáčila jsem.

„Je čas sfouknout svíčky a něco si přát, dýňulko,“ řekl táta, když se k nám připojil.

„Ještě ne. Valerian tu pořád není,“ podotkla matka.

„Odběhl s Caspianem a Celeste,“ řekla Luna Josephine, zatímco se tiskla k Alfovi.

„Klidně počkám,“ nabídla jsem se, za což jsem si vysloužila úsměv od Alfa páru.

„Upřímně, je tu celá smečka a my čekáme jen na našeho syna,“ pronesla matka a já v jejím hlase slyšela netrpělivost. Slyšela jsem svého bratra a naše přátele dřív, než jsem je uviděla. Můj bratr vyběhl z lesa v poloběhu, těsně následován Caspianem, zatímco Celeste si dávala na čas.

„Promiňte, omlouvám se, neuvědomil jsem si, jak hluboko do lesa jsme zaběhli. Ještě jsi nesfoukla svíčky, že ne?“ zeptal se Valerian.

„Ne, čekala na tebe,“ řekla mu naše matka a věnovala mu pohled, ze kterého bylo všem jasné, že není vůbec nadšená.

„Promiňte,“ zopakoval. A já? Vůbec jsem nevnímala, co můj bratr říká. Mou naprostou pozornost upoutala vůně santalového dřeva a ananasu. I bez své vlčice jsem věděla, že je to vůně mého druha. Otočila jsem se za ní a spatřila jsem Caspiana, jak stojí na kraji lesa a hledí na mě se stejným překvapením, jaké jsem cítila já. Caspian, syn Alfy, je můj druh?