„Camellio,“ řekl Caspian. Pronesl to tichým, tesklivým hlasem.

„Caspiane,“ odpověděla jsem. Sotva jsem si všimla, jak nám všichni kolem vyklidili prostor a umožnili nám na sebe volně vidět. Bylo důležité poskytnout nově spárované dvojici prostor, protože ochranářský pud byl na naprostém vrcholu, dokud se jeden k druhému navzájem nepřihlásili. Slabě jsem slyšela, jak se můj otec a Alfa smějí a navzájem si gratulují. Viděla jsem, jak přes Caspianovu tvář přelétl stín, a znala jsem ho natolik dobře, že se mi srdce i žaludek sevřely.

„Cami,“ řekl Caspian a použil přezdívku, kterou mi říkala smečka. Jeho hlas byl smutný a já se snažila připravit na to, o čem jsem věděla, že přijde. Udělal ke mně pár kroků, ale já se nedokázala pohnout, nemohla jsem odtrhnout zrak od jeho očí. Ty mi řekly, co se chystá vyslovit, ještě než ta slova vypustil z úst. „Je mi to líto, Cami, ale nemůžu. Víš, že nemůžu,“ řekl. Věděla jsem, že to přijde, ale i tak jsem každé to slovo vnímala jako fyzickou ránu. Smečka ztichla jako hrob, všichni naslouchali a já si na okamžik přála, aby ta Caspianova slova skutečnými fyzickými ranami byla. Pak bych měla šanci omdlít, nebo zemřít. Cokoliv jiného, než stát uprostřed smečky a být odmítána tím jediným člověkem, který by mě měl milovat nade všechny ostatní. „Jednoho dne se stanu Alfou, potřebuji silnou Lunu,“ pokračoval Caspian, jako by nevěděl, že mi právě rve srdce z těla. „Cami, nemáš vlčici, a i když nějakou získáš, všichni víme, že bude slabá. Miluju tě, víš, že tě miluju. Ale mou povinností je starat se o smečku, a tahle smečka si zaslouží silnou Lunu,“ dokončil. Dlouhou chvíli vládlo jen ticho. Hledala jsem slova. Mým prvním instinktem bylo začít prosit, říct Caspianovi, že můžu být kýmkoliv, kým chce, abych byla. Že se dokážu změnit. Ale ta část mého já, ze které si matka zoufale povzdychávala a naříkala, jak tvrdohlavou dceru to má, mě zadržela.

„Synu,“ promluvil mírně Alfa. „Nemusíš to dělat teď.“

„Byla by krutost dávat jí naději. To jí neudělám,“ řekl Caspian.

„Musíš si to dobře promyslet, synu. Není na to teď vhodné místo ani čas.“ V Alfově hlase zaznělo varování.

„Nezměním svůj názor,“ trval na svém Caspian. Cítila jsem, jak ke mně z obou stran přistoupili otec a matka. Matka mě objala kolem pasu.

„Caspiane, přemýšlej o tom, co děláš, jste druhové. Bohové rozhodli, že se navzájem doplňujete,“ řekl můj otec.

„Je mi to líto,“ bylo vše, co Caspian odvětil.

„Nebudeš se moci zúčastnit her.“ Hlas mého otce zněl chladně a jeho slova následoval šum mezi smečkou. Hry byly způsobem, jakým si smečky určovaly svůj vliv a počet hlasů, které získají na každoročním celosvětovém sjezdu smeček. Hry se konaly každých deset let a každá smečka na ně vysílala svých pět nejslibnějších členů spolu s podpůrným týmem. Nešlo jen o to čelit fyzickým výzvám. Testovalo se všechno, od síly přes vytrvalost až po inteligenci a rafinovanost. Moje smečka vždycky skončila v první desítce a posledních padesát let jsme se drželi v nejlepší pětici. Abyste mohli být jedním z pěti členů, které smečka vyšle na hry, muselo vám být více než osmnáct let a museli jste být v naprosté fyzické i duševní kondici. Můj otec tím upozorňoval na to, že zpřetrhání pouta mezi druhy se považovalo za duševní zranění. Rada by vyžadovala alespoň tři měsíce na to, aby se z toho člověk zotavil, než by ho uznala za plně zdravého. Hry se měly konat už za měsíc. Caspian se tvářil, jako by své rozhodnutí přehodnotil, a ve mně svitla naděje. Věděla jsem, jak moc se on a můj bratr na účast ve hrách těšili. Všichni jsme tvrdě trénovali, dokonce i já, a Alfa měl vybrané reprezentanty každým dnem oznámit.

„Budiž, letošní hry vynechám a přidám se až k těm dalším,“ prohlásil nakonec s jasným odhodláním ve tváři. Poslední jiskřička naděje v mé hrudi vyhasla. Matně jsem slyšela, jak Luna Josephine něco říká, ale já ji přestala vnímat. Ruce jsem měla doteď sevřené v pěst podél těla. Nyní jsem se však natáhla po matce a chytila ji za paži.

‚Už tu dál nemůžu být,‘ spojila jsem se s ní telepaticky. Uslyšela jsem tiché zakňučení, které se jí vydralo z úst, když si mě stáhla do objetí, postavila se mezi mě a Caspiana a odvedla mě pryč. Zatímco jsme kráčely k našemu domu, smečka nám uhýbala z cesty. Byla jsem naprosto otupělá z bolesti, jež ze mě vyzařovala. Viděla jsem ty pohledy, které mi ostatní členové smečky věnovali, ale snažila jsem se je nevnímat. Už tak bylo dost zlé, že mě litovali kvůli tomu, že nemám vlčici. Teď mě budou navíc litovat proto, že mě zavrhl budoucí Alfa. Někteří z nich natáhli ruce a jemně mi přejeli po pažích, když jsme procházely kolem. Bylo to znamení útěchy a podpory. Ale nepomáhalo to. Vzpomněla jsem si na slib, který mi strýček Jasper dal teprve před několika hodinami. Že on a jeho přátelé zmlátí každého samce, který by mě považoval za slabou. Hádala jsem, že to neplatí v případě, kdy je oním samcem syn vašeho nejlepšího přítele a budoucí Alfa. Ucítila jsem trpkost vlastních myšlenek, a ta ze mě vydrala první zlomený vzlyk. K mé úlevě jsme byly s matkou už skoro u nás doma a smečku jsme dávno nechaly za sebou. Matka mě stiskla o něco pevněji a vydávala tiché uklidňující zvuky, které mi připomínaly dětství, když jsem upadla a odřela si kolena.

„Pojďme si na chvíli sednout na pohovku,“ navrhla matka. Jen jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem se zachumlat do postele a už z ní nikdy nevylézt. „Dobře, zlatíčko,“ souhlasila, aniž bych musela cokoliv říkat. Prostě mě odvedla nahoru, pomohla mi ze šatů, navlékla mě do noční košile a uložila mě do postele. Stočila jsem se do klubíčka, kolena těsně přitažená k hrudi a objímala je rukama. Ležela jsem k matce zády, zatímco ona seděla na posteli, hladila mě po vlasech a potichu mi broukala staré ukolébavky, které dříve zpívávala mně a Valerianovi. Konečně mi vyhrkly slzy, a jakmile mi po tváři stekla první z nich, ty ostatní ji hned následovaly. Tiše jsem plakala a tělo se mi chvělo pod náporem syrových emocí, které mnou zmítaly. Slyšela jsem, jak se dole otevřely a zavřely dveře, a ucítila jsem pach svého otce. Sice jsem možná neměla vlčici, ale můj čich, zrak a sluch byly pořád lepší než u člověka. I když k vlkodlačím měly hodně daleko. Můj otec vešel do mého pokoje a posadil se vedle matky na mou postel. Nikdo nic neříkal, ale na noze jsem ucítila jeho těžkou ruku. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali. Mohly to být hodiny, nebo jen minuty. Během té doby jsem přestala plakat a tělo se mi zklidnilo. Bolest však stále přetrvávala, ani o kapku menší než prve. Moje mysl se začala znovu rozbíhat, i když jsem tušila, že moji rodiče si mysleli, že spím. Všimla jsem si nepřítomnosti svého bratra. Bolelo to skoro stejně jako odmítnutí mého druha. Dal přednost Caspianovi přede mnou. Těžko se mi tomu věřilo. Pravda, byl nejlepším přítelem budoucího Alfy. Ale my dva jsme si byli vždycky blízcí, alespoň jsem si to myslela. Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře a otec odešel. Vyrůstat jako vlkodlak znamenalo naučit se neodposlouchávat cizí rozhovory, i když jste toho byli schopní. Ale teď jsem měla pocit, že mám právo poslouchat, stejně to nejspíš bylo o mně.

„Jak to zvládá?“ Byl to Alfa; vypadalo to, že ho můj otec zavedl do své pracovny, co nejdál od mojí ložnice.

„Jak si asi myslíš, že to zvládá?“ Byla jsem v šoku z hněvu a neúcty v hlase mého otce. Nikdy jsem ho neslyšela s nikým takhle mluvit, natož s jeho nejlepším přítelem a Alfou. „Nepromluvila ani slovo, ne po tom, co jí Caspian udělal.“

„Je mi to líto, Reginalde.“ Alfa zněl upřímně.

„Jeho rozhodnutí je konečné?“ zeptal se můj otec.

„Je.“

„Co s tím uděláš?“

„Jak to myslíš, Reginalde?“ zeptal se Alfa.

„Očekáváš, že moje dcera bude žít ve stejné smečce jako samec, který jí vyrval srdce z těla a pošlapal ho před celou smečkou? Víš stejně dobře jako já, jaká máme pravidla pro případ, kdy někdo přeruší pouto s druhem bez pádného důvodu.“ Hlas mého otce byl tichý, napjatý k prasknutí.

„Reginalde! Nemůžeš si přece myslet, že bych Caspiana, svého jediného syna, donutil jít žít do jiné smečky. Zapudit ho ze smečky, do které se narodil, aby ji vedl?“

„A proč ne? Nikdo nestojí nad zákonem. Ten zákon je tu od toho, aby chránil nevinnou oběť. A obětí je tady Cami,“ stál si na svém otec.

„To, co Caspian udělal... nezvládl to úplně správně. Ale Reginalde, pro to, co udělal, měl dobrý důvod.“ Málem jsem ostře vtáhla vzduch do plic, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem, aby matka věděla, že jejich rozhovor poslouchám.

„Co to sakra meleš?“ odsekl otec.

„Bude mít slabou vlčici, jestli vůbec nějakou získá. Caspian měl dobrý důvod, proč ji odmítl,“ prohlásil Alfa.

„Tady ale mluvíš o mojí holčičce,“ zavrčel můj otec.

„Víš, že ji miluju jako vlastní dceru, ale před pravdou se neschováme.“

„Pravda je taková, že její vlčice přijde, až na to bude připravená, a že je dokonalá přesně taková, jaká je. Protože přesně to jsi jí vykládal poslední dva roky, Maximiliane,“ vmetl otec svému příteli do tváře.

„Přesně tak. To ale neznamená, že je vhodná na to stát se Lunou. Moc dobře víš, jaká zodpovědnost se s touhle funkcí pojí.“ Otcovu odpověď už jsem neslyšela, protože někdo zaklepal na dveře mé ložnice.