**O čtyři roky později.**

Vešla jsem zadními dveřmi do pekařství, položila na zem dva pytle mouky a od paní Harringtonové dostala pusu na tvář.

„Děkuji ti, Cami. Nevím, co bych si bez tebe počala,“ oznámila mi s radostí.

„Ráda pomůžu,“ usmála jsem se, a myslela jsem to vážně. Ty dvě sestry se ke mně uplynulé čtyři roky chovaly hrozně moc hezky. Pomohly mi, abych se v malém městečku cítila jako doma, seznámily mě – alespoň podle nich – se všemi těmi správnými lidmi a dbaly na to, abych z bytu chodila i kvůli něčemu jinému, než jen byla práce. Na oplátku jsem jim s radostí nabízela pomoc s těmi těžšími věcmi. Sestry už stárly a mrzelo mě vidět, jak se tolik dřou. Moje síla se s tou plnohodnotného vlkodlaka nemohla měřit ani zdaleka, ale byla jsem silnější než průměrný člověk. Smířila jsem se s tím, že jsem takzvaný latentní vlk; vlkodlak, který neměl vlčici, nebo u nějž se vlk vůbec neprojevil kvůli jeho slabosti. Díky tomu se mi mezi lidmi žilo snáz.

„Támhle na pultu máš nějakou sladkost,“ řekla mi paní Andersonová.

„To jste vážně nemusela, děkuji,“ poděkovala jsem jí, než jsem se zakousla do ještě vlažného šátečku a blaženě si povzdechla.

„Dělá mi nesmírnou radost vidět tě jíst moje pečivo,“ pronesla starší žena s hřejivým úsměvem. Dělaly jsme to tak každé ráno. Donesla jsem jí ze skladu mouku, ona mi dala nějakou sladkost a vynikající kávu; já trvala na tom, že nemusela, a ona zase, že je to nutnost.

„Dnes mám denní směnu, takže než se setmí, budu zpátky,“ slíbila jsem jí při odchodu, svírajíc v ruce kelímek s kávou s sebou.

„Hezký den, drahá, a možná už bys konečně mohla říct ano, až tě Gideon znovu někam pozve?“ zaslechla jsem ještě předtím, než se za mnou zavřely dveře. Gideon byl tím nejžádanějším starým mládencem široko daleko, ne že by to v tomhle městečku tak moc znamenalo. Ale na střední byl bývalou fotbalovou hvězdou. Vypadal k světu, tvrdě pracoval, vlastnil svoji farmu, která mu i opravdu slušně vydělávala, a celkově to byl dost fajn chlap. Od mého příjezdu před čtyřmi lety na mě to na mě neustále zkoušel, ale narozdíl od místních žen jsem ho vždycky odmítla. Nejen napoprvé, pokaždé. Stal se z toho už takový ten místní vtípek a já věděla, že lidi z městečka dokonce uzavírali sázky na to, kdy konečně polevím. Zajímavé ale na Gideonovi bylo, že si má odmítnutí nikdy nebral nějak moc k srdci. Dokázal si z toho dělat srandu stejně dobře jako kdokoliv jiný a v průběhu let se z nás stali dobří přátelé. Když jsem vešla do bistra, uvítali mě rovnou kuchař Roland a paní Sterlingová. Dopila jsem z kelímku zbytek kávy a dávala si přitom dobrý pozor, abych si nic nevylila na svou mentolově zelenou uniformu.

„Clara právě dolévá kečupy. Mohla bys začít s ubrousky?“ požádala mě paní Sterlingová.

„Jasná věc,“ odvětila jsem, když jsem mířila do přední části bistra přivítat mou další kamarádku. Ano, za tu dobu v městečku se mi podařilo najít si jen dva opravdové přátele. To ale bylo o dva víc, než jsem kdy vůbec čekala. Clara byla o rok starší než já a věčně měla lepší náladu, než já kdykoli v životě. Za běžných okolností stačila v bistru jedna servírka. Momentálně ale probíhala turistická sezóna, a to znamenalo, že budeme potřebovat dvě. Musely jsme proto vzít ještě třetí, dočasnou výpomoc, protože Clara a já jsme nedokázaly pokrýt všechny směny. To stálo celkem za houby, protože pro letošní rok nám připadla na krk Daphne. Daphne v jádru nebyla špatná, jen poněkud nešikovná, věčně nesoustředěná a žila si zkrátka víc uvnitř vlastní hlavy než ve skutečném světě. Upřímně řečeno nám obvykle přidělala víc práce, než s čím ve skutečnosti pomohla. Ale podle paní Sterlingové prostě Daphne nutně potřebovala vypadnout z domu mezi lidi. Měla slabost pro zachraňování lidí; asi jako starší dámy, co si z ulice nosily opuštěné kočky – paní Sterlingová takhle zachraňovala zbloudilé duše. Jelikož mě samotnou kdysi taky zachránila, nemohla jsem moc namítat. Vlastně zachránila i Claru, i když dost odlišným způsobem. Obě jsme byly té staré paní naprosto loajální, takže jsme proti působení Daphne v bistru nijak neprotestovaly.

„Já tě snad ještě nikdy neviděla tak ráda,“ pronesla Clara a já k ní došla. Objaly jsme se a pustily se rovnou do práce.

„Jaký byl výlet?“ zeptala se za pochodu.

„Bylo to fajn,“ odpověděla jsem. Včera jsem měla den volna a všem jsem rozhlásila, že vyrážím někam ven, projít si památky a trochu si odpočinout. Ale ve skutečnosti jsem se jen snažila odjet na otočku co nejvíc pryč od domova, abych to dnes vůbec stihla včas na směnu. Za pár dní měla moje matka narozeniny a to znamenalo, že se chystám poslat jí pohled. Obvykle jsem jí jen popřála všechno nejlepší a vzkázala, že se mi daří dobře. To samé jsem udělala u otcových i bratrových narozenin, stejně jako na konci lunárního cyklu. Pro vlkodlaky to bylo něco na způsob spojených Vánoc s Novým rokem dohromady. Zajížděla jsem proto do těch nejzapadlejších městeček, aby se zpáteční adresa nedala dohledat tam, kde jsem teď žila. Sama jsem vlastně nevěděla, jestli to bylo hezké, anebo spíš kruté posílat jim každý rok tyhle čtyři pohlednice. Jen jsem chtěla, aby věděli, že jsem v pořádku. Aby o mě neměli strach. A že já vážně v pořádku jsem. Život sice nebyl úplně stoprocentní, ale šlo to. Tupou bolest v hloubi žaludku jsem sice stále pociťovala, ale už to zdaleka nebylo tak zlé jako předtím. Anebo jsem si na ni zkrátka jen zvykla. Tak jako tak už mě to tolik netrápilo jako kdysi úplně na začátku. Byla to vlastně jen připomínka toho, že jsem naživu, že jsem přežila, a že jsem rozená bojovnice. Svůj život jsem tu vybudovala od úplného začátku a i když toho moc nebylo, na to málo jsem byla náležitě pyšná.

„Viděla jsi toho fešáka, co si právě sedl k tvýmu stolu?“ zeptala se mě Clara. Ocitly jsme se zrovna v tom největším poledním shonu a bistro praskalo ve švech místními hosty i těmi přespolními. Očima jsem střelila po stolu, na který nejspíš narážela; v mém úseku byl ten stůl ještě před chvílí jako ten úplně poslední neobsazený. Moje tělo najednou strnulo, jakmile jsem ho zahlédla. Nebyl to člověk, ale vlkodlak – to mi jasně napovídaly všechny mé smysly. A co hůř, k dovršení všeho to byl dokonce sám Alfa. V ústech mi rázem vyschlo a moje nohy mi vypověděly službu.

„Claro, nemohla bys mi teď udělat laskavost a vzít si za mě prosím tě ten jeden stůl? Na oplátku si můžu vzít od tebe třeba dva nebo i tři jiný. A dokonce bych s tebou brala i ten s těma čtyřma dětma,“ požádala jsem ji. A ten zoufalý tón ve svém hlase jsem nemohla přeslechnout ani já sama.

„Jsi si tím fakt jistá, Cami? Ty jsi ho neviděla? Je k nakousnutí,“ vyhrkla ze sebe.

„Je celej tvůj,“ zopakovala jsem jí. A opravdu se nepletla. Tenhle Alfa prostě vypadal tak, jak už Alfy vypadaly. Velký, svalnatý, s obrovským sebevědomím. K tomu si přidejte rošťácky neposlušnou blonďatou kštici a sytě modré oči a "k nakousnutí" je hned na světě. Ale s Alfami přicházely trable, obzvláště pro mě. Byl to vůbec ten první vlk, na jakého jsem narazila od chvíle, co jsem opustila mou starou smečku, a proto jsem teď vážně neměla vůbec zapotřebí poutat na sebe sebemenší pozornost, než byla nutná. Moc dobře jsem ale věděla, že on už o mně dávno ví. Jakmile já ho takhle dokázala vyčenichat v bistru plném lidí, musel si mě svými naplno vyvinutými Alfa smysly samozřejmě všimnout taky. Clara se k němu loudala pro objednávku. Koutkem oka jsem zahlédla, jak to na něj zkoušela s flirtem, i s tím jeho zdvořilým úsměvem coby odpovědí. Co nejvíc to šlo, jsem dělala, že o něm prostě nevím a snažila se od něj zuby nehty držet dál. Bylo to opravdu hodně těžké vzhledem k tomu, kde všude u mě v bistru seděl, ale nakonec jsem to myslím vcelku ustála. Jakmile zaplatil a vypařil se ven, strašně moc se mi ulevilo, že se na mě ani nezkusil obrátit se slovem.

„O tohle jsi přišla. Je fakt pěknej, milej aniž by byl nějakej divnej, a umí skvěle dýškovat,“ konstatovala Clara. „Mám se s tebou o to dýško nějak šábnout?“ zeptala se. Jen jsem zavrtěla hlavou. Svoje si nakonec dostala a ačkoli ta čtyřčlenná rodinka s dětmi na stole moc spropitného nezanechala, lakomí taky nebyli. Víc než ochotně bych se celého toho spropitného vzdala, jen abych do něj nenarazila. Celý zbytek dne jsem byla jako na trní. Chovala jsem se strašně podrážděně a ze zvyku nepřestávala pokukovat všude kolem, abych se ujistila, že nikde nablízku nesedí nějaký další naprosto cizí Alfa.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptala se mě starostlivě paní Sterlingová, zrovna když už jsem se chystala k odchodu.

„Jsem v pohodě, ale i tak vám moc děkuju za optání,“ prohlásila jsem na svou obranu.

„Připadáš mi ale trošičku... vlastně ani nevím,“ pokračovala.

„Neklidná,“ pronesl po jejím boku kuchař Roland.

„Jo, přesně, to je přesně to slovo, co jsem zrovna hledala,“ přikývla.

„Jsem v pořádku, jen jsem se v noci moc nevyspala. Půjdu rovnou domů a trošku se prospím. Jsem si tím celkem jistá, že se to pak spraví,“ zalhala jsem jim. Tím se mi naskytla i dokonalá omluva k tomu, abych mohla zůstat doma.

„Ach jo, ty chuděrko malá. Tak radši utíkej domů. Nemám ti pak po Daphne sbalit nějakou tu večeři?“ neubránila se paní Sterlingová. Stále to pro mě byla ta nejbáječnější ženská pod sluncem.

„To bude dobrý, ale jinak mockrát děkuju. Moc si toho vážím, ale na tu dnešní večeři jsem si už docela dělala zálusk a mám v plánu si ji taky sama uvařit,“ ujistila jsem ji. Tolik lží v jednom dni, jestli to takhle půjde dál, rozbolí mě z toho žaludek.

„Tak teda rovnou mazej domů, a kdybys třeba náhodou něco nutně potřebovala, stačí jen zavolat.“

„Opravdu moc vám děkuju, paní Sterlingová,“ řekla jsem jí a naposledy se s ní i srdečně objala. Posléze už jsem odspěchala přímo domů a hned za sebou poctivě zavřela vchodové dveře. Tak. A už žádnej Alfa. Teď už jsem tu byla navždy v absolutním bezpečí; tenhle Alfa snad potom taky nadobro zmizí odsud z našeho města a celý život se u mě vrátí hezky po staru zpátky do zajetých kolejí.