Podívala jsem se do zpětného zrcátka a všimla si, jak vyčerpaně a smutně vypadám. Pokusila jsem se na oko rozveselit, když jsem se přiblížila k hranicím území smečky. Vlci hlídkující v budce znali mé auto od vidění a při průjezdu na mě jen krátce mávli. Nepochybně viděli nebo slyšeli, co se stalo, pomyslela jsem si. Obvykle mě při opouštění teritoria smečky přepadla touha vrátit se. Byla to fyzická reakce, jež vám dávala na srozuměnou, že opouštíte svou smečku. Tentokrát jsem se cítila lehčí tím víc, jak se vzdálenost mezi mnou a smečkou s každou mílí plynule zvětšovala. Zamířila jsem do nejbližšího města, kde bylo všechno, co jsem potřebovala. První zastávkou byla banka. Teď už mi bylo osmnáct, a tak jsem vybrala všechny své úspory, které jsem si vydělala prací na pile naší smečky, všechny peníze k narozeninám, jež jsem si v průběhu let ušetřila, a s těžkým srdcem také spořicí účet, který mi rodiče založili, když jsem se narodila. Celkově mi to vyneslo slušný obnos peněz. Dost na to, abych mohla zůstat na cestách tak dlouho, jak jsem plánovala, a ještě mi něco zbylo na čistý začátek někde jinde. Další zastávkou byl autobazar. Auto, kterým jsem přijela, byl dárek od rodičů za získání řidičského průkazu. Bylo staré něco málo přes rok a řídilo se jen zřídka. Ale šlo o elektromobil, což nebylo ideální na dlouhé výlety napříč zemí. Vyměnila jsem ho za o něco starší Volvo, které však vypadalo, že je ve velmi dobrém stavu. Přesunula jsem si všechny své věci do nového auta a vrátila se zpátky na silnici. Nesnažila jsem se skrývat nebo zmizet, ale na druhou stranu jsem ani neměla v úmyslu oznamovat světu, kam mám namířeno. Možná to bylo proto, že jsem neměla nejmenší tušení. Mým plánem bylo dostat se co nejdál od Vermontu.

Řídila jsem už většinu dne a v kostech jsem cítila vyčerpání. Od předešlé noci jsem nespala a věděla jsem, že brzy budu na silnici nebezpečná sobě i ostatním. Objevila jsem malou štěrkovou cestu končící slepou uličkou kdesi uprostřed hustého lesa. Zastavila jsem, ohřála si konzervu s polévkou a přinutila se ji sníst, ačkoliv jsem vůbec neměla chuť. Poté jsem se zavřela v autě, udělala si co největší pohodlí a celá se zabalila do své deky. Má rodina musela ten vzkaz najít už před několika hodinami a já přemítala, co zrovna dělají. Ubrečela jsem se až ke spánku.

Dny ubíhaly jeden jako druhý. Jela jsem pokaždé tak daleko, jak jen to šlo. Zastavovala jsem jen proto, abych natankovala, vzala si jídlo a použila toaletu. Jednou za čas jsem přespala v levných motelech, abych se mohla osprchovat. Většinou jsem ale spala v autě nebo venku pod hvězdami. Jediná věc, která se v mé rutině měnila, byla krajina za oknem auta. Od svěžích lesů po travnaté pláně, pak pouště, až jsem se nakonec ocitla na druhém konci země. Zaparkovala jsem auto na kraji silnice a vystoupila. Skončila jsem uprostřed rozkvetlé louky. Na jejím druhém konci se rozprostíral hustý les a v dálce se k letní, modré obloze tyčily vysoké hory. Zhluboka jsem se nadechla a část napětí, které jsem si s sebou nesla už skoro dva týdny, ze mě opadla. Někde po cestě se zrodil můj cíl: Montana. V celém státě byla pouze jediná smečka a ta měla své teritorium na hranicích s Wyomingem. Pokud bych zůstala v severních částech státu, s největší pravděpodobností bych na vlkodlaka nikdy nenarazila. Rozhodla jsem se stát vlkem samotářem. Bylo to to nejlepší rozhodnutí pro někoho, jako jsem byla já. Protože jsem neměla vlčici, neměla jsem nutkání se proměnit. Mohla jsem bez větších potíží zapadnout do lidské společnosti. Tím se rovněž minimalizovalo riziko setkání s dalšími vlky. Pokud to jen trochu šlo, snažili se od lidí držet dál. Potřebovala jsem si najít práci a nějaké místo k bydlení, ideálně předtím, než začne zima. Zbývaly mi však nejméně dva měsíce. To bych mohla zvládnout. Přivedlo by to mé myšlenky pryč od pulzující bolesti v hrudi. Nebyla už to tak ostrá bolest jako prvních pár dní, ale nezmizela. Byla pouhou neustálou připomínkou toho, o co jsem přišla a proč jsem se nyní musela připravit na život jako vlk samotář. Vlk samotář neznamenal to samé jako tulák. Vlkodlačí společnost tuláky zavrhla. Často se tak stalo kvůli nějakému zločinu, jejž spáchali. Zabít tuláka mohl kdokoli a kdykoli. Vlk samotář byl vlkodlak, který se rozhodl nežít ve smečce. Stále ale žil podle zákonů vlkodlačího světa a pokud narazil na jiné vlky, respektoval zabudovanou hierarchii. Zabít bezdůvodně vlka samotáře bylo úplně stejný zločin jako zabít člena smečky. Na druhou stranu, najít někoho, komu by na tom záleželo natolik, aby za to vraha pohnal k zodpovědnosti, bylo velmi obtížné. Vlk samotář se mohl také kdykoli vrátit do smečkového života bez svolení kohokoli dalšího, kromě samotné smečky, která by jej přijala. Tulák se naopak mohl stát členem smečky pouze v případě, že k tomu obdržel svolení rady, anebo přímo té smečky, ze které jej původně vyhnali. Vytáhla jsem si svůj nový mobil; ten starý jsem poslala zpátky rodičům, jelikož byl vedený na jejich tarif. Teď jsem měla nový, levnější s předplacenou SIM kartou. Otevřela jsem mapu státu a začala v ní prstem scrollovat. Rozhodla jsem se zamířit na severozápad a uvidím, kam mě cesta zavede.

O dva dny později mě zavedla do ospalého malého městečka. Vypadalo to tam jako kulisy pro některý z těch romantických filmů stanice Hallmark, které matka tolik milovala. Hlavní třídu lemovaly dvoupatrové budovy s obchody v přízemí. Městečko leželo v místech, kde se pláně setkávaly s lesem a v pozadí se do výše tyčily vysoké hory. Vzduch byl naprosto čistý a město působilo tak, že je prostoupeno štěstím a radostí. Tohle bylo přesně to místo, kde bych se mohla zahojit, pomyslela jsem si. Jako by se mnou snad osud i samotní bohové souhlasili, spatřila jsem ve výloze místního bistra cedulku, že hledají výpomoc. Vešla jsem dovnitř a ucítila tu lákavou vůni nejrůznějších tradičních bistrových jídel, ze které se mi až sbíhaly sliny na jazyku.

„Dobrý den, slečno, mohu vám něco nabídnout?“ zeptala se mě starší dáma, když jsem přišla k pultu.

„Dobrý den, ano. Viděla jsem za oknem cedulku a chtěla jsem se zeptat, jestli ještě někoho nehledáte?“ odpověděla jsem. Žena přestala s tím, co právě dělala, a zadívala se na mě.

„Už vám bylo osmnáct?“

„Ano, paní.“

„Utíkáš z domova?“

„Ne, paní,“ zalhala jsem.

„Odmaturovala jsi?“ zeptala se dál. Tohle se nevyvíjelo úplně tak, jak jsem doufala.

„Ne, paní. Ale moc mi nechybělo. Stala se mi taková věc a moje rodina...,“ nedokončila jsem větu a sklopila zrak ke svým rukám.

„To je mi líto, drahá,“ řekla s těžkým povzdechem a mně došlo, že si vytvořila mylnou představu. Ale nevyvedla jsem ji z omylu. „Dám ti zkušební dobu na jeden měsíc. Pokud to bude fungovat, přijmu tě nastálo. Ale pokud tu chceš pracovat, trvám na tom, aby sis dodělala školu. O tom nehodlám diskutovat,“ pronesla.

„Ano, paní. Děkuji vám. Budu pilně pracovat i studovat,“ slíbila jsem jí. Usmála se.

„To je dobře, drahá. Říkej mi paní Sterlingová, dělá to tak tady každý. Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Já jsem Cami Sageová, moc mě těší,“ představila jsem se a použila přitom svou přezdívku a rodné příjmení matky.

„Dobrá tedy, Cami, pokud plánuješ zůstat, máš už kde bydlet?“ vyptávala se dál.

„Zatím ne. Na kraji města jsem viděla motel. Přemýšlela jsem, že bych tam zůstala, dokud si něco nenajdu.“

„To nedělej. Není v úplně nejlepším stavu. Víš co? Moje sestra má pekařství o pár domů dál. Patří jí i byt nad ním. Její poslední nájemkyně se zrovna odstěhovala, protože se vdala, a sestře se doteď nepodařilo najít nikoho nového. Co kdybychom se tam teď společně prošly a já vás dvě seznámila?“ navrhla paní Sterlingová.

„Děkuju. Jste hrozně moc laskavá,“ odvětila jsem. Tohle dopadalo mnohem lépe, než jsem si vůbec dokázala představit.

O dva dny později už jsem se do bytu stěhovala. Sice zrovna nepřetékal nábytkem, ale paní Harringtonová, sestra paní Sterlingové, mi poradila dva dobré obchody z druhé ruky v okolí. Svoji práci servírky v bistru jsem zahájila už předchozího dne. Všichni ke mně byli tak milí. Téměř jsem si připadala, jako bych se stala součástí nové smečky. V bistru jsme měli z valné části místní, stálé hosty, kteří přicházeli pravidelně, aby si objednali to samé jídlo a probrali nejnovější drby. Paní Sterlingová mi vysvětlila, že v hlavní sezóně sem jezdí i turisté. Bylo to přesně to, o čem jsem celou dobu snila a co jsem tolik potřebovala.