Pohled Seraphiny

Tlumené světlo linoucí se z pootevřených dveří Julianova hotelového apartmá protínalo koberec na chodbě jako sterilní chirurgický skalpel. Stála jsem zamrzlá v dusivém tichu chodby, mé třesoucí se prsty se vznášely pár centimetrů od mosazné kliky. Dech se mi zadrhl, uvěznil zatuchlý vzduch v mých plicích, když neomylné, rytmické plácání těla o tělo proniklo úzkou mezerou.

„Ahhhhhh... anooo... přesně tam, Juliane. Mrdej mě...“

Ženiny bezdechou, sirupovitou sladkostí prosycené vzdechy stoupaly do výšky a mísily se s drsným, zvířecím vrčením muže, za kterého jsem se měla provdat za méně než dvanáct hodin.

Pevně jsem zavřela oči a modlila se k bohu, se kterým jsem nemluvila od otcovy diagnózy rakoviny. Ale mé uši nelhaly.

„Víc. Roztáhni pro mě ty svý nádherný nohy kurva víc, děvko.“

Ten hlas patřil Julianovi. Tomu vyrovnanému, něžnému dědici, který mi každé úterý nosil červené tulipány. Muži, který mě držel za ruku, když onkolog vynesl otcovu smrtelnou prognózu. Muži, který slíbil, že ponese drtivou váhu Vance Global Corporation, abych se nemusela dívat, jak se odkaz mé rodiny mění v popel.

Naklonila jsem se blíž k mezeře, hrůza přehlušila mou logiku. Skrz ten proužek světla se můj svět roztříštil na milion neopravitelných kousků. Na kraji plyšové manželské postele do sebe Julian narážel do blonďaté pokojské z recepce. Její odhalující černý korzet byl vyhrnutý, jeho ruce jí drtily boky, zacházel s ní s tou syrovou, špinavou zoufalostí, jakou mi nikdy neukázal.

„Nemáš zítra svatbu, zlato?“ posmívala se pokojská a prohnula záda.

„Koho zajímá ta ubohá malá slečinka v nesnázích,“ ušklíbl se Julian a stáhl jí vlasy dozadu, aby odhalil její krk. „Její otec je prakticky mrtvola. Jakmile jí ten prsten navléknu na prst, miliardy Vanceů budou moje. Udělej se pro mě, běhno. Řekni mi, že mi patříš.“

V krku mi vyvstala tvrdá boule žluči a dusila mě. Nikdy mě nemiloval. Nikdy mu na mém otci nezáleželo. Každý něžný dotek, každá sladká textová zpráva byla jen vypočítavá, jedovatá manipulace s cílem zinscenovat nepřátelské převzetí otcova impéria pod rouškou svátosti manželské.

Z krku se mi vydral vzlyk. Přitiskla jsem si obě dlaně na ústa, otočila se na podpatcích. A utíkala jsem.

Mé hedvábné podpatky se bořily do tlustého běhounu na chodbě a tlumily můj zběsilý útěk. Slzy mě oslepovaly a měnily křišťálové lustry v rozmazané, bodavé svatozáře světla. Jak jsem mohla být tak naprosto slepá? Jak se podívám svému umírajícímu otci do očí a řeknu mu, že jeho poslední přání vidět mě bezpečně provdanou, byl podvod?

Ve své slepé panice jsem neviděla tu pevnou zeď temnoty zahýbající za roh.

Narazila jsem do něčeho nemožně tvrdého. Nebyla to zeď. Byla to čistá, neústupná svalovina zahalená do vynikající směsi vlny a kašmíru. Náraz mi sebral poslední dech z plic a má slabá kolena konečně vypověděla službu.

Zhroutila jsem se na podlahu, mé složité šaty na rozlučku se svobodou se kolem mě rozlily jako tragický bílý oblak. Slzy prorazily ven, tekly mi po zčervenalých tvářích, zatímco jsem lapala po dechu, naprosto zlomená.

„Opatrně.“

Ten hlas se snesl shora – hluboké, jeskynní dunění tmavého sametu a syrové autority. Nebyla to otázka ani omluva. Byl to rozkaz, který si podmanil i samotný kyslík v místnosti.

Skousla jsem si spodní ret, vyvolala ostrou pachuť mědi, abych zastavila své ubohé vzlykání. Natáhla jsem ruku, abych si pročistila zničený zrak, a zaklonila hlavu.

Dvojice pronikavých, bouřkově šedých očí mě přibila k podlaze. Ten muž se nade mnou tyčil jako silueta monolitu moci a zastrašování. Jeho ostrá, nemilosrdná linie čelisti byla pevně sevřená a vrhala drsné stíny na jeho aristokratické rysy. Střih jeho na míru šitého černého obleku křičel úrovní obscénního bohatství, které zastiňovalo i Julianovo dědictví.

„Jak vám připadám? Jako dítě?“ vyštěkla jsem, hlas se mi třásl neprolitým smutkem, jak jsem se snažila získat zpět špetku důstojnosti.

„Uklidněte se,“ rezonoval hluboký hlas a vibroval v úzkém prostoru. Do mého zorného pole se snesl křehký, bílý hedvábný kapesník, sevřený mezi jeho dlouhými, elegantními prsty.

Zaváhala jsem, ta nedotčená látka se vysmívala mému zničenému stavu. Ale ten mrazivý, nenarušený klid v jeho šedých očích mě donutil se pohnout. Popadla jsem to hedvábí a zmuchlala ho ve své třesoucí se dlani.

„Pojďte se mnou,“ nařídil a jeho velká, teplá ruka se pevně obtočila kolem mého křehkého zápěstí. Jeho stisk byl jako železný okov zahalený v sametu, vytáhl mě na nohy s nenucenou silou.

Tiše mě vedl chodbami, dokud se s rozletem neotevřely těžké dvoukřídlé dveře prostorné terasy. Noční vzduch byl kousavý, protkaný vůní blížícího se deště. Odtáhl kovanou železnou židli. Zhroutila jsem se do ní, mé prsty svíraly vyšívané okraje mých šatů. Tiše mi přes třesoucí se ramena přehodil své těžké, tělem prohřáté sako od obleku. Pohltila mě omamná, mužná vůně cedrového dřeva a moci.

„Přistihla jste ho při nevěře, že?“

Děsivé ticho se roztříštilo. Ztuhla jsem, srdce mi vynechalo jeden prudký úder.

Pomalu jsem zvedla bradu a zírala na nebezpečného predátora, který klidně seděl naproti přes skleněný stůl. „Jak... jak to k sakru víte?“

Opřel se, jeho oči zachytily vzdálená světla města. „Tohle je můj večírek. A Julian Sterling je můj nejnenáviděnější konkurent v tomto odvětví.“

Dílky skládačky do sebe zapadly s děsivou jasností. Ty ostré, nelítostné rysy. Ta smrtící aura, která si vynucovala tichou podřízenost. Muž, který se prodíral korporátními akvizicemi jako vlk v ovčinci.

„Alaric Thorne,“ vydechla jsem a stáhla se zpět do židle. Ve srovnání s ním jsem byla naprosto bezvýznamná. Menší v bohatství, bezmocná ve vlivu a naprostý nováček v jeho bezohledném světě.

„Seraphina Vance,“ odvětil dokonale, jeho oči se zúžily do vypočítavých štěrbin.

Myslí mi blesklo otcovo selhávající zdraví. Čas vypršel. Nemohla jsem si vzít Juliana, ale můj otec odmítal podepsat plnou moc k závěti, dokud po mém boku neuvidí schopného manžela.

Zoufalství je děsivé palivo. Spaluje důstojnost na popel. Pevně jsem zavřela oči a vdechla chladný noční vzduch.

„Vezmete si mě?“

Ta slova se mi vydrala z hrdla. Následovalo naprosté ticho. Otevřela jsem oči, ponížená.

„Cože?“ Alaricovo husté obočí se o zlomínek stáhlo, první prasklina v jeho kamenné fasádě.

Tváře mi zalila hanba, pálila jako oheň. „Moc se omlouvám. Zapomeňte, že jsem promluvila. Můj otec umírá na rakovinu a zoufale se snaží předat naše dědictví někomu, kdo ho nezničí. Julian byl past, a já... já nemám čas.“

Odtlačila jsem židli dozadu, abych utekla, ponížená k neopravitelnosti.

„Charitativní sňatky neuzavírám,“ šlehl Alaricův hlas jako bič a zastavil mě přímo na místě. Zavřela jsem oči, sklouzla mi jediná slza. „Ale,“ pokračoval a prázdnotu vyplnil zvuk sklenice posouvající se po stole, „můžeme vyjednávat.“