Kousavá vlna těžkých přikrývek mi na holých pažích nabízela vítané rozptýlení a ukotvovala mě v realitě, zatímco mýtina propukala v chaotické šílenství předcházející proměně. Byla noc úplňku – posvátný měsíční rituál, kdy naše smečka svlékala lidskou kůži, aby se mohla proběhnout pod stříbrným svitem bohyně. Osmnáct let jsem byla jen divákem. Chůvou u táboráku.

Upustila jsem hromadu přikrývek na mechem porostlou kládu poblíž obrovského ohniště a snažila se ignorovat ostrou příchuť adrenalinu a borovice ve vzduchu. Všichni byli rozpálení, jejich vnitřní vlci se drápali těsně pod povrchem. Všichni kromě mě.

"Opatrně, dýňo. Prodřeš tu látku ještě dřív, než noc vůbec začne."

Ten hluboký, dunivý hlas patřil mému otci. Otočila jsem se a uviděla ho, jak se blíží, po boku s alfou Maximilianem a gammou Jasperem. Ti tři byli od dětství nerozluční – trojice, ze které vyrostla nezpochybnitelná vládnoucí hierarchie naší smečky.

"Jen se ujišťuju, že nikdo nezmrzne, tati," odpověděla jsem a vykouzlila nucený úsměv, který se mi ani zdaleka neodrazil v očích.

"Vlkodlaci nemrznou, fazolko," vložil se do toho strýček Jasper a opřel se o nedaleký kmen stromu. Prohrábl si své věčně rozcuchané vlasy, což byl rys, který jeho dcera Celeste naneštěstí zdědila. "Ale štěňata tu vrstvu navíc ocení."

"Těšíš se na půlnoc, Camellio?" Alfa Maximilian do mě zabodl svůj pronikavý pohled. Vzduch kolem něj vždy vibroval jemnou nadřazeností, tichou mocí, která si okamžitě vynucovala respekt.

"Asi ano," zamumlala jsem a kopla zatoulaný kamínek do praskajícího ohně.

"Myslím, že je moje holčička jen nervózní," řekl otec, přistoupil blíž a ovinul mi kolem ramen pevnou, uklidňující paži. Přitiskl si mě k boku a chránil mě tak před nevyřčeným tlakem smečky. "Dovršit osmnáct let není žádný malý milník."

"Konečně dospívá," zasmál se alfa a drsné rysy jeho tváře zjemněly. "Překročení osmnáctky znamená, že bohyně může konečně nechat zapadnout na místo pouto druhů. Hádám, že nějaký šťastlivec co nevidět zjistí, jak zuřivě si Reginald svou dceru hlídá."

V krku se mi náhle utvořil knedlík, těžký a dusivý. Druh. Už jen při tom slově se mi žaludek svíral do bolestivých uzlů. Caspian, alfův syn a nejlepší přítel mého bratra Valeriana, se poprvé proměnil krátce po svých šestnáctinách. Valerian ho následoval o několik měsíců později. Dokonce i Celeste narostly tesáky v sedmnácti. A přesto jsem tu stála já, na prahu osmnáctin, aniž by mě pod kůží byť jen fantomově zasvědilo. Kdyby mě měsíční bohyně dnes večer spárovala s nějakým válečníkem, co by viděl? Latentní. Zmetka. Dceru betů, která v sobě nenašla ani tolik síly, aby dokázala vytasit drápy.

"Nenech se vyděsit mlčením svého vlka, maličká," řekl tiše alfa Maximilian a vstoupil mi do zorného pole. Byla to ta samá ohraná řeč, kterou jsem slýchala už dva trýznivé roky. "Camellio Rose Kensingtonová, tvůj čas přijde. Některé z těch nejlítějších duší vyčkávají na svou příležitost."

Při zvuku svého celého jména – květinové pocty od mé matky, která mi pro svět postavený na tesácích a krvi připadala až příliš křehká – jsem se kousla do vnitřní strany tváře. "Já vím, alfo."

"Každý, kdo by tvrdil opak, bude mít co do činění se mnou," odsekl strýček Jasper a bleskl po mně divokým úsměvem. Můj otec se zasmál a pocuchal mi mé neposlušné zrzavé kudrliny, až připomínaly chaotické ptačí hnízdo. S odfukováním jsem jeho ruku odstrčila a napětí v hrudi polevilo o nepatrný zlomek. Byli to vládnoucí elita, a přesto se ke mně chovali s dravou, nekompromisní láskou.

"Dost bylo chování v bavlnce," zavelel alfa a jeho tón se vrátil k věcnosti. "Měsíc je v nejvyšším bodě. Vyrážíme. Sejdeme se znovu po půlnoci na narozeninový přípitek."

Když se ti tři muži rozplynuli ve stínech na hranici lesa, přelila se přes mě hluboká izolace. Následujících několik hodin byla mýtina ztělesněním sboru praskajících kostí a hrdelního vytí. Strnule jsem seděla u plápolajícího ohně a starala se o nicnetušící štěňata, zatímco zbytek mé generace se hnal prastarými lesy. Každé zavytí v dálce bylo drsnou připomínkou divokého, nezkroceného dědictví, od kterého jsem byla naprosto odříznutá.

Teprve když oheň dohořel na žhnoucí jantarové uhlíky, začaly stromy na okraji lesa šumět. Smečka se vracela.

Vynořovali se ve dvojicích i malých skupinkách, lidské podoby na sebe brali zpět s nacvičenou lehkostí, kůži zardělou euforií z lovu. Postavila jsem se a oprašovala si hlínu z džínů právě ve chvíli, kdy se dav rozestoupil. Moje matka Madeleine kráčela vpřed bok po boku s lunou Josephine. Mezi sebou nesly obrovský třípatrový dort potažený bezchybně bílou polevou a ozdobený propracovanými cukrovými lučními květy. Na samotném vrcholku odpočívaly dvě plápolající svíčky – jednička a osmička.

"Všechno nejlepší, moje sladká holčičko," zašeptala matka, opustila svou stranu dortu a vtáhla mě do drtivého objetí. Hned po ní mě objala luna Josephine; její objetí vonělo po vanilce a eleganci vysoké společnosti.

"Kéž bohyně odmění tvou trpělivost druhem, který bude uctívat zemi, po které kráčíš," zamumlala mi luna blízko ucha.

"Je čas sfouknout svíčky, dýňo," oznámil můj otec, když se objevil v zástupu jásajících členů smečky.

"Ještě ne," pokárala ho lehce matka a očima skenovala okraj lesa. "Není tu Valerian. Bez tvého bratra slavit nebudeme."

"Vzal to přes severní hřeben s Caspianem a Celeste," dodala Josephine a opřela se o svého alfu.

Celá smečka postávala kolem, tiché, vyčkávající publikum čekající na alfova dědice a jeho doprovod. Vzduch zhoustl očekáváním. Pak ticho prolomilo rytmické křupání bot na spadaném listí.

Valerian vyběhl ze stínů, ztěžka oddychoval, Caspian se držel těsně za ním a Celeste uzavírala řadu.

"Promiňte! Promiňte, špatně jsme odhadli vzdálenost," oddechoval můj bratr a prohrábl si potem zplihlé vlasy. "Nezapálili jste ty svíčky beze mě, že ne?"

Matka ho propíchla zdrcujícím mateřským pohledem. "Čekali jsme."

Měla jsem si z něj utahovat. Měla jsem obrátit oči v sloup a prohodit nějakou sarkastickou poznámku o tom, jak na sebe vždycky strhává pozornost, která má patřit mně. Ale slova mi zemřela v hrdle.

Náhlá, opojná vlna narazila do mých smyslů a ukradla mi samotný kyslík z plic. Nebyla to vůně táboráku ani cukrová sladkost dortu. Bylo to syté, omamné aroma vyzrálého santalového dřeva protnuté ostrým, pulzujícím zásahem ananasu. Vůně obešla mou lidskou logiku a obtočila se mi kolem páteře jako živý, elektrický proud. Moje latentní vlčice, celých osmnáct let pro svět mrtvá, se prudce probrala k životu a vrhla proti mé lebce jediný, zemětřesný příkaz.

*Druh.*

Zatajil se mi dech. Hlava mi cukla k okraji lesa, mého bratra naprosto ignorujíc.

Stál tam napůl pohlcený stíny a ztěžka oddechoval po běhu. Caspian.

Hruď se mu vzdouvala, tmavé vlasy měl přilepené k čelu. Pomalu, jako by ho nutil neviditelný řetěz ukovaný samotnými bohy, otočil hlavu. Jeho pohled prořízl zalidněnou mýtinu, minul jeho rodiče, mého bratra i celou smečku, dokud se jeho oči silou nezabodly do mých.

Vzduch na mýtině zmizel. Ticho se stalo ohlušujícím. Budoucí alfa naší smečky – nejlepší přítel mého bratra – na mě zíral s rozšířenými zorničkami v šoku, který zrcadlil mou vlastní paralyzující nedůvěru.