"Camellio."

To jméno splynulo Caspianovi ze rtů. Nebyl to pozdrav. Byl to poslední nádech kata před spuštěním čepele.

Sotva jsem zaznamenala, jak se smečka instinktivně rozestupuje a tvoří kolem nás široký kruh se zatajeným dechem. Odvěká tradice vyžadovala, aby měli nově rozpoznaní druhové prostor k tomu, aby si jeden druhého přivlastnili, nárazník proti zuřivým teritoriálním instinktům, které se měly vznítit. Kdesi na periferii jsem slyšela svého otce a alfu Maximiliana, jak si vyměňují hřmotný, radostný smích.

Ale v Caspianových očích nebyla žádná radost. Zcela postrádaly vřelost, se kterou jsem vyrůstala, nahradil ji chladný, olověný stín.

"Cami," zamumlal, hlas mu klesl o oktávu a sklouzl ke známé přezdívce. Pomalu zkracoval vzdálenost mezi námi. Nohy jsem měla jako přicementované k vlhké hlíně. Drtivá váha pouta druhů připoutala můj pohled k jeho, takže bylo nemožné odvrátit zrak, nemožné utéct.

"Je mi to líto, Cami. Ale nemůžu. Víš, že nemůžu."

Zprvu jsem ta slova nedokázala zpracovat. Vznášela se ve vzduchu jako lokální mráz. Smích starších náhle utichl. Na mýtinu se sneslo drtivé ticho stovek naslouchajících vlkodlaků.

"Budoucí alfa nemůže mít slabou lunu," pokračoval Caspian a jeho hlas zněl dostatečně nahlas na to, aby ho slyšel každý vlk. Byl to politik konstatující fakt, vyřezával mi srdce z hrudi, aby si z něj postavil trůn. "Nemáš vlka. A i kdyby ti ho bohyně dopřála opožděně, všichni víme, že bude slabý. Miluju tě – jako kamarádku. Ale moje povinnost patří Blackwoodu a tahle smečka si zaslouží sílu."

Můj instinkt – to zoufalé, ubohé lidské nutkání žebrat – se mi sápal po hrdle. Slíbit mu, že můžu trénovat víc, naučit se to vydržet, být čímkoli, co potřebuje. Ale pod tímto ponižujícím nutkáním se drala vpřed hluboko zakořeněná hrdost dcery bety a s prásknutím za těmi slovy zavřela ocelové dveře. Kousla jsem se do jazyka tak silně, až jsem ucítila pachuť mědi.

"Synu," varoval ho alfa Maximilian a vstoupil do kruhu. V jeho hlase zaznělo nebezpečné, tiché zadunění. "Na tohle není ani čas, ani místo."

"Bylo by kruté nechat to pouto upevnit a dát jí falešnou naději," odvětil Caspian klidně a nepřerušil se mnou oční kontakt.

"Znovu si to rozmyslíš, Caspiane. Bohové nedělají chyby," zavrčel alfa.

"Nezměním názor."

Náhle se přes mé boky přelila uklidňující vůně cedru a deště. Matka mě ochranitelsky objala kolem pasu, drápy mírně vysunuté proti mému boku, zatímco otec se přesunul, aby kryl mou druhou polovinu.

"Rozmysli si, co děláš, chlapče," ušklíbl se otec a upustil od uctivých titulů. Oči mu plály ochranitelskou zuřivostí otce. "Bohyně vaše duše spletla dohromady."

"Omlouvám se, Reginalde," bylo jediné, co Caspian pronesl.

"V tom případě jsi nezpůsobilý nastoupit do Her Vrcholu," vyprskl otec. Dav propukl v napjaté mumlání. Hry Vrcholu byly brutální, dekádu definující zkouškou dominance a lsti, která určovala postavení smečky ve vlkodlačí radě. Valerian a Caspian při přípravách na ně na cvičišti prakticky žili. Jenže přerušení pouta druhů bylo podle zákonů rady považováno za těžké psychické trauma – zranění, které si vlk způsobil sám a které vyžadovalo tříměsíční karanténu. Hry měly začít za čtyři týdny.

Na zlomek vteřiny Caspianova stoická maska sklouzla. Pohlédl na mého bratra, který mu zíral zpět s neskrývaným zděšením. Zaváhání však zmizelo a nahradilo ho nezlomné, nemilosrdné odhodlání.

"Budiž. Vzdám se pro tento rok svého místa."

Poslední umírající uhlík naděje byl zadušen v popel.

Nemohla jsem dýchat. Ruce jsem měla zaťaté do pevných, bolestivých pěstí, nehty mi do dlaní zarývaly půlměsíce. Přinutila jsem ztuhlé prsty povolit a slepě sáhla po matčině paži.

*Dostaň mě odsud,* prosila jsem ji přes naše soukromé myšlenkové spojení, ta mentální zpráva se třásla nevyplakanými slzami.

V mysli se mi ozvalo srdcervoucí zakňučení, než si fyzicky stoupla před Caspiana a odřízla dusivé lano pouta. Smečka se rozestoupila jako Rudé moře, když jsme se blížily k východu, jejich výrazy se měnily z radostného očekávání v dusivou lítost. Mumlání sílilo. Lítost nad latentní vlčicí. Lítost nad odmítnutou družkou. Cítila jsem, jak o mé rukávy zavadilo pár soucitných rukou, ale jejich útěcha pálila jako kyselina. Matně jsem si vzpomněla na slib strýčka Jaspera z doby před několika hodinami – že osobně zmlátí každého, kdo by se opovážil dívat se na mě spatra.

Zdálo se, že na alfova dědice se tenhle slib nevztahuje.

Ve chvíli, kdy se za námi s prásknutím zavřely těžké dřevěné dveře našeho domu a zamkly svět venku, se mi podlomily nohy. Matka mě zachytila a předsíň zaplnilo její tiché, známé utěšování, zatímco jsem se naprosto hroutila.

Dovedla mě nahoru jako ducha, mechanicky mi pomohla ze šatů a navlékla mě do příliš velké noční košile. Doplazila jsem se doprostřed postele a přitáhla si kolena pevně k hrudi. Posadila se na okraj matrace, projížděla mi prsty zcuchanými zrzavými vlasy a broukala si nesouvislou ukolébavku.

Hráz povolila. Tělem mi projížděly vzlyky, trýznivé a syrové, dokud jsem se na matraci divoce netřásla.

O něco později se podlahovými prkny rozlehl těžký úder domovních dveří. Dům zaplavila sytá, zemitá vůně mého otce. Těžkým krokem vešel do mého pokoje, svalil se vedle mé matky a položil mi na nohu velkou, mozolnatou ruku. Seděli jsme potmě celou věčnost. Pomalu se ta fyzická bolest usadila v tupé, pulzující bolení.

Najednou mi došlo, že tu není můj bratr.

Valerian zůstal s Caspianem. To zjištění pro mě bylo druhou dýkou vraženou do žeber.

Ticho rozbilo rázné zaklepání na vchodové dveře. Otcova ruka se na okamžik sevřela, než se zvedl a zamířil dolů.

Byla jsem sice latentní, což znamenalo, že se nedokážu proměnit, ale sluch jsem měla stále mnohem ostřejší než jakýkoli člověk. Když otec odvedl návštěvníka do své pracovny v přízemí a zavřel za ním těžké dubové dveře, zavřela jsem oči a soustředila se.

"Jak se drží?" Byl to alfa Maximilian.

"Jak si asi myslíš?" Otec měl k nepoznání změněný hlas – bylo to vražedné, neposlušné zasyčení. Nikdy jsem ho neslyšela, že by svému alfovi projevoval neúctu. "Nepromluvila ani slovo od té doby, co jí tvůj syn před celou smečkou roztříštil duši na kousky."

"Je mi to opravdu líto, Reginalde."

"Je pevně rozhodnutý?"

"Ano."

"A co s tím hodláš dělat?" dožadoval se otec a stropem prosakovalo napětí. "To čekáš, že moje dcera bude lámat chleba s mužem, který ji ponížil? Znáš zákony týkající se nepřerušených pout."

"Reginalde! Nemůžeš po mně vážně chtít, abych vyhnal svého jediného dědice."

"Proč ne? Je snad alfova pokrevní linie vyňata ze spravedlnosti? Zákon chrání oběť a tou obětí je Camellia!"

"Caspian to nezvládl dobře," připustil alfa a já uslyšela těžké cinknutí plnící se sklenice. "Ale Reginalde... měl pro to pádný důvod."

Přestala jsem dýchat. Chtěla jsem si přitáhnout matčiny ruce na uši, ale nedokázala jsem se pohnout.

"Co jsi to kurva právě řekl?" zavrčel otec.

"Je latentní. I kdyby se někdy proměnila, bude nebezpečně slabá. Caspian potřebuje k vládnutí někoho sobě rovného. Měl oprávněný důvod ji odmítnout."

"To mluvíš o mé dceři!"

"O dceři, kterou miluji jako svou vlastní krev," odsekl mu alfa. "Ale nemůžeme se schovávat před realitou. Víš, jaké břemeno musí luna nést. Camellia se zkrátka na trůn nehodí."

Ta slova se mi rozléhala v lebce a strhávala poslední základní pilíř mého života. Celé roky mi alfa tvrdil, že jsem dokonalá taková, jaká jsem. Byla to všechno jen lež.

Než stihl můj otec vybuchnout, ozvalo se na dveře mé ložnice trojí rázné, zběsilé zabušení, které rozetnulo rozhovor – i mé srdce – vedví.