*O čtyři roky později.*

Těžké žuchnutí padesátilibrových pytlů mouky dopadajících na podlahu vzadu v pekárně rozvířilo známý bílý oblak. Oprášila jsem si džíny, přijala moučný polibek na tvář od paní Harringtonové a popadla vlažný třešňový koláč, který na mě čekal na pultu.

"Jsi můj zachránce, Cami. Opravdu nevím, co bych si bez tebe počala," zářila starší žena a nalévala mi hrnek černé kávy.

"Ráda dělám svalovce," ušklíbla jsem se a pak si ze sladkosti zhluboka ukousla.

Nebyla to nadsázka. Sestry Harringtonovy si mě v podstatě adoptovaly hned ten den, co jsem přijela do města a neměla s sebou nic než otlučené Volvo a vymyšlenou minulost. Na oplátku jsem se ráda starala o nošení těžkých věcí. Byla jsem sice latentní a svého vlka jsem si přivolat nemohla, ale čtyři roky fyzického dospívání mi i tak přinesly o chlup větší sílu, než má běžný člověk. Teď to byla moje akceptovaná realita. Žít výhradně mezi lidmi mi ulehčovalo ignorovat to, co mi scházelo.

"Nezapomeň dát dneska Gideonovi pořádnou odpověď, zlatíčko. Je to fajn kluk," zavolala za mnou paní Harringtonová, když jsem pootevírala zadní dveře.

Rozverně jsem protočila panenky. Gideon byl zlatým chlapcem města – bývalým středoškolským quarterbackem, ze kterého se vyklubal úspěšný místní farmář. Celé čtyři roky si dával za svůj osobní úkol pozvat mě alespoň jednou měsíčně na rande. Čtyři roky jsem ho slušně odmítala. Vyvinul se z toho mezi námi příjemný zaběhnutý vtip bez jakékoli urážky na cti.

Dopila jsem kávu a klusala jsem dlážděnou, okouzlující hlavní ulicí směrem k bistru. Ranní slunce prohřívalo svěží horský vzduch a malovalo tiché městečko dozlatova. Můj život byl prostý. Předvídatelný. Bezpečný.

"Clara už vzadu dává dohromady poloprázdné kečupy. Pustíš se do doplňování zásobníků na ubrousky?" štěkla po mně laskavě paní Sterlingová, zatímco jsem si kolem pasu zavazovala mátově zelenou zástěru.

"Jdu na to, šéfko," zasalutovala jsem.

Zaběhla jsem do hlavní části pro hosty a našla Claru, moji jedinou skutečnou kamarádku v téhle polokouli, jak se zuřivě lopotí s dochucovadly. Připravovaly jsme se na nápor obědů v nejrušnější turistické sezóně, který letos nekonečně zhoršovalo charitativní najmutí Daphne – sice milé holky, ale její absolutní nešikovnost hraničila se zdravotním ohrožením.

"Řekni mi, že neseš kafe," zasténala Clara a opřela se o opěradlo jednoho z boxů.

"Nesu svou okouzlující osobnost," opáčila jsem a popadla balík ubrousků. "Jaký jsi měla—"

Zvonek nad dveřmi bistra zacinkal.

Ta otázka mi uvízla v krku. Spolu s mým dechem.

Na druhé straně místnosti právě překročil práh muž. Bistro bylo narvané k prasknutí, plné hluku z cinkajících talířů a překřikujících se místních, ale můj svět se prudce smrštil jen na prostor, ve kterém se nacházel on.

Nebylo to jen proto, že by byl zničujícím způsobem pohledný, s rozcuchanými sluncem políbenými blond vlasy a očima v barvě bouřlivého oceánu. Byla to ta vůně.

Ostá, prvotní vlna ozónu, cedru a surové, nespoutané síly, která z něj prýštila, zasáhla mé latentní smysly jako fyzická tlaková vlna. Každý dřímající instinkt, který jsem v sobě měla, ovládl můj nervový systém a křičel jedinou, děsivou pravdu.

Byl to vlkodlak.

A nejen nějaký toulavý vlk, co tudy jen projížděl. Dusivá tíha jeho aury, ta nevědomá dravčí elegance v jeho pohybech, způsob, jakým mu lidé kolem něj instinktivně dělali víc místa, aniž by tušili proč – byl to alfa.

V ústech mi úplně vyschlo. Nohy jsem měla jako zalité do betonu.

Ležérně se posadil do prázdného boxu. Do toho *jediného* prázdného boxu. Přímo uprostřed mé sekce.

"Claro," vyhrkla jsem a prsty se mi třásly tak moc, že mi upadl ubrousek. "Claro, potřebuju obrovskou laskavost."

"Cože? Vybouchl zase Daphne mléčný koktejl?"

"Vezmi za mě stůl číslo čtyři," zašeptala jsem zběsile a byla dál otočená zády k jídelně. "Já za tebe vezmu dva tvoje. K čertu, vezmu si klidně i ten box se čtyřmi ječícími batolaty. Prostě si ho vezmi."

Clara nakoukla přes mé rameno a tiše hvízdla. "Děláš si srandu? Chceš po mně, abych obsluhovala toho doslova boha dřevorubců tamhle? Podívej se na něj! K nakousnutí."

"Prosím, Claro," žadonila jsem, do hlasu mi prosakovalo ryzí zoufalství.

Podezřívavě si mě změřila. "Fajn. Ale dlužíš mi to."

Další hodinu jsem byla prakticky přilepená k té nejvzdálenější zdi poblíž lítaček do kuchyně. Pobíhala jsem mezi stoly a balancovala s talíři se sekanou a hranolky, ale mé periferní vidění zůstávalo neustále upřené na alfu. Kdyby měl byť jen zlomek smyslů pravého alfy, ucítil by mě ve chvíli, kdy překročil hranice města. Ale ani jednou se mým směrem nepodíval. Slušně Claře poděkoval, dopil kafe, nechal na stole obscénně velké dýško a vyšel ven ze dveří, aniž by se ohlédl.

V okamžiku, kdy za ním zvonek dozvonil, jsem se v podstatě zhroutila o pult.

Zbytek směny jsem nadskočila u každého stínu. V pět hodin odpoledne jsem měla nervy úplně v kýblu.

"Cítíš se dobře, zlatíčko?" zeptala se paní Sterlingová a všimla si mé bledé pleti, když jsem počtvrté utírala stejný pult. "Jsi strašně... roztěkaná."

"Jsem v pohodě," zalhala jsem plynule, když zafungoval můj pud sebezáchovy. "Jen se mi v noci špatně spalo. Asi půjdu rovnou domů a zalehnu."

"Ach, chudáčku. Tak běž, ať už jsi pryč. Pošlu pak za tebou Daphne s miskou polévky."

"Ne!" zpanikařila jsem, ale rychle jsem se zklidnila. "Ne, to je dobrý, děkuju. Potřebuju se prostě jen vyspat."

O deset minut později jsem brala schody do svého bytu po dvou. Narvala jsem klíč do zámku a dovnitř jsem v podstatě vpadla, než jsem ty těžké dveře zabouchla. Zamkla jsem na petlici. Zajistila je řetízkem.

Opřela jsem se zády o pevné dřevo, svezla jsem se až na podlahu a přitáhla si kolena k hrudi. Dýchala jsem v trhaných, nepravidelných nádeších.

Byl to jen turista. Zbloudilý alfa, co si protahoval nohy na svém road tripu. Neměl ponětí o tom, že existuju. Do rána bude pryč a můj dokonalý, nudný lidský život se vrátí do normálu.

Že ano?