Rychlý pohled do zpětného zrcátka mi odrazil obličej cizího člověka. Zpod rozcuchané změti zrzavých vlasů na mě civěly tmavě orámované, podlité oči. Když jsem se blížila ke kontrolnímu stanovišti na vnější hranici území smečky, donutila jsem svaly ve tváři nasadit chabou, apatickou masku. Stráže hlídající hranici mé úhledné elektrické auto – sladký dárek mých rodičů k šestnáctinám – okamžitě poznali. Když jsem projížděla kolem bezpečnostní závory, věnovali mi soucitné, chápavé mávnutí. Drbárna už zjevně odvedla svou práci.

Obvykle přechod přes hranici území vyvolal hluboké, fantomové trhnutí přímo přes hrudní kost, vrozený biologický mechanismus požadující, abyste se vrátili ke své smečce. Ale tentokrát? Necítila jsem nic než nepřetržité, osvobozující pálení z kilometrů, které narůstaly mezi mnou a tou noční můrou.

Mojí první zastávkou v sousedním lidském městě byla banka. Když jsem z ní odcházela se všemi svými životními úsporami – penězi vydělanými tvrdou dřinou na pile smečky, šeky k narozeninám a svěřenským fondem, který mi rodiče založili před šestnácti lety – připadalo mi to jako bych si přeřízla tepnu. Potřebovala jsem ale hotovost, a to rychle a nevystopovatelně. Druhou zastávkou byl autobazar. Elektromobil představoval vodítko, které jsem si při útěku napříč zemí nemohla dovolit. Vyměnila jsem ho rovnou za otlučený, starší model Volva, který sice hltal benzín, ale nebyl závislý na nabíjecích stanicích.

Poté, co jsem si narychlo přendala své skrovné propriety do kufru Volva, jsem najela na dálnici a řítila se na západ. Žádný cíl. Šlo mi jen o vzdálenost.

Když padla noc, adrenalin ustoupil drtivému vyčerpání pramenícímu až z morku kostí. Zastavila jsem na opuštěné štěrkové krajnici hluboko v bezejmenném těžebním lese a vypnula motor. Ticho bylo ohlušující. Otevřela jsem vlažnou plechovku polévky ze svých nouzových zásob a donutila jsem se spolknout tři sousta, než se můj žaludek té myšlence prudce vzepřel. Pevně jsem se zachumlala do pletené přikrývky od matky a stočila se na sedadle spolujezdce.

Doma touhle dobou už ten dopis museli najít. Představovala jsem si otcův vztek, Valerianovu vinu, matčinu zdrcenost. Ta představa nakonec prolomila hráz. Brečela jsem, až mě pálily plíce, a proplakala jsem se až do černého spánku bez snů.

Dny se rozplynuly v monotónní šmouhu asfaltu a levného kafe. Benzínky. Odpočívadla. Umazané motelové sprchy. Svěží horské lesy ustoupily rozlehlým, zlatavým pláním, a nakonec vyschlým pouštím. Když jsem přejela do Montany, vzduch měl už jinou chuť – svěží, nezkrocenou a požehnaně nekonečnou.

V tomhle státě sídlila podle kontinentálních map, které jsem se v dětství učila nazpaměť, pouze jedna ověřená vlkodlačí smečka, a její území se drželo poblíž wyomingských hranic. Pokud se zdržím výhradně v severních končinách, šance, že narazím na jiného vlka, budou astronomicky nízké.

Oficiálně jsem byla 'osamělým vlkem'. Z hlediska zákonů to byla odlišná klasifikace než 'odpadlík'. Odpadlíci byli zločinci, vyhnanci a lovná zvěř. Osamělí vlci se prostě jen rozhodli žít mimo dynamiku smečky, podléhali širším zákonům našeho druhu, ale byli svobodní od lokální nadvlády alfy. U poškozené latentní vlčice, jako jsem byla já, ale na takovém rozlišení sotva záleželo. Necítila jsem nutkání se měnit, takže vklouznout pod radar lidské společnosti bude naprosto bezchybné.

Vyhodila jsem svůj starý chytrý telefon – a s ním i rodinný tarif, který mě svazoval s mými rodiči – za levný předplacený telefon na jedno použití, vytáhla jsem mapu a namířila prstem naslepo směrem k idylickému, hornatému severozápadu.

O dva dny později se Volvo dobelhalo do ospalého, jako obrázek dokonalého městečka, které vypadalo, jako by bylo cíleně navržené na prázdninovou pohlednici. Dvoupatrové cihlové budovy lemovaly nedotčenou hlavní ulici rozkládající se na pozadí úchvatných zasněžených vrcholů, ze kterého padala čelist. Postrádalo tu tíživou, kovovou pachuť městského života.

Vonělo po čistém štítu.

Jednajíc čistě na základě instinktu, zaparkovala jsem před rustikálním bistrem, na kterém visela vybledlá cedulka 'Hledáme výpomoc'. V okamžiku, kdy jsem prošla skleněnými dveřmi, mě obalila těžká, útulná vůně smaženého jídla a poctivé litiny.

"Najdi si volný box, zlatíčko, nebo ti můžu zabalit něco s sebou?" zavolala na mě zpoza pultu baculatá, stříbrovlasá žena.

"Vlastně, paní..." přistoupila jsem obezřetně a nasadila svůj nejzdvořilejší úsměv. "Viděla jsem vaši ceduli. Ještě pořád nabíráte?"

Žena si otřela ruce do silně ušpiněné zástěry a zhodnotila mě ostrýma, mateřskýma očima. "Je ti osmnáct?"

"Ano."

"Utíkáš před nějakými potížemi z domova?" zeptala se a hlas jí o kousek ztišil.

"Ne," zalhala jsem naprosto plynule, aniž bych uhnula pohledem.

"Máš maturitu?"

"Oficiálně ne. Zatím ne." Sklopila jsem zrak na ošoupanou linoleovou podlahu a nechala do svého hlasu prosáknout zlomený tón. "Došlo k... jednomu incidentu. Moje rodina..." Zarazila jsem se uprostřed věty a předstírala záchvěv v ramenou.

Nemusela jsem nic dodávat. Lidský pud postarat se o slabší zaplnil prázdná místa naprosto dokonale.

"Ach, zlatíčko. To je mi moc líto," povzdechla si zhluboka. "Víš co, dohodneme se takhle. Dám ti měsíc na zkoušku. Pokud se osvědčíš, zástěra ti zůstane napořád. Ale musíš mi slíbit, že si doděláš školu. Nezaměstnávám nikoho, kdo se jen tak vzdává."

"Slibuju. Budu pracovat tvrději než kdokoli předtím," odpověděla jsem a v mém tónu jasně rezonovala pravda.

"Já jsem paní Sterlingová. Jak ti mám říkat, zlatíčko?"

"Cami. Cami Sageová," vyhrkla jsem a naroubovala svou dětskou přezdívku k dívčímu příjmení své matky. Znělo mi to na jazyku nezvykle, ale patřilo to mně.

"Tak dobře, Cami, jestli neplánuješ spát tady pod pultem, potřebuješ střechu nad hlavou. Moje sestra má pekárnu o tři domy dál. Nad pecemi jí zeje prázdnotou garsonka. Pojď, půjdu tě představit."

O dva večery později jsem se táhla se svou poslední sportovní taškou po úzkém, vrzajícím schodišti nad pekárnou. Garsonka byla spoře zařízená a neustále voněla po čerstvém těstu a skořici. Když jsem zamkla na petlici a zajistila dveře kovovým řetízkem, opřela jsem si čelo o chladivé dřevo.

Odmítnutá družka alfova syna byla mrtvá. A Cami Sageová byla konečně doma.