"Svleč se," přikázal chladným hlasem.

Daphne se na tuto noc psychicky připravovala, ale když tomu teď čelila tváří v tvář, projela jí vlna strachu.

"Prosím..." začala, ale okamžitě zaklapla ústa, vědoma si, že udělala chybu.

Jako panter se k ní přikradl a trhl ji za vlasy tak silně, až se jí hlava zvrátila dozadu, a ona se kousla do rtů, aby bolestí nevykřikla. V jeho očích nebyla žádná lítost. Jen nenávist tak syrová, až z ní mrazilo.

"Buď se svlečeš sama, nebo zavolám stráže, aby ti pomohly."

Ruce jí sjely k výstřihu šatu a začala rozvazovat šňůrky, které oděv držely pohromadě. Zcela vysvlečená nechala látku sklouznout na zem.

Ruce se jí třásly, ale sevřela je v pěst. Dnes v noci přijde o panenství tím nejkrutějším způsobem rukama toho nejchladnějšího muže, jakého kdy poznala.

Ale snese to s důstojností. Zvedla bradu a čekala na jeho další rozkaz.

"Vylez na postel." V jeho očích nebyl žádný výraz. Jen nenávist.

PROLOG

Kdysi dávno žila království Sterling a Mercer ve vzájemném míru. Tento mír byl porušen, když král Merceru zemřel a vlády se ujal nový panovník, princ Conrad.

Princ Conrad vždy bažil po moci, vždy chtěl víc a víc. Po své korunovaci zaútočil na Sterling. Útok byl tak nečekaný, že se na něj Sterling nikdy nepřipravil. Byli zaskočeni. Král a královna byli zabiti a prince uvrhli do otroctví.

Lid Sterlingu, který válku přežil, byl zotročen; jejich půda jim byla sebrána. Z jejich žen a některých mužů udělali sexuální otroky.

Ztratili všechno.

Na zemi Sterling padlo zlo v podobě prince Conrada. Sterlingský princ Leonidas byl naplněn vztekem a ještě v otroctví přísahal králi Conradovi pomstu.

O deset let později, třicetiletý Leonidas a jeho lid z otroctví uprchli. Skryli se a zotavili, dnem i nocí trénovali pod vedením neohroženého a chladného prince Leonida, kterého hnala láska k vlastnímu lidu, aby získal zpět jejich zemi a dobyl i zemi Merceru.

Trvalo jim pět let, než ze zálohy zaútočili na Mercer. Zabili prince Conrada a získali vše zpět.

Zatímco křičeli na oslavu svého vítězství, Leonidovy oči našly a připoutaly si hrdou mercerskou princeznu: princeznu Daphne, dceru prince Conrada.

Když na ni Leonidas zíral těmi nejchladnějšími očima, jaké kdy viděla, poprvé pocítil vítězství. Došel k princezně, v ruce mu zachrastil otrocký obojek, který sám deset let nosil. Rychlým pohybem jí ho připnul na krk.

Zvedl jí bradu a zíral na tu nejkrásnější tvář, jaká kdy byla stvořena. Věnoval jí zahořklý úsměv a úsečně prohlásil: "Jsi můj úlovek. Moje otrokyně. Moje sexuální otrokyně. Můj majetek. Bohatě ti to oplatím – všechno, co jsi ty a tvůj otec kdy udělali mně a mému lidu."

V jeho očích tančila čirá nenávist, chlad a vítězství.

KAPITOLA PRVNÍ

Daphne se choulila ve své prázdné, studené cele. Byla tam už týden a toužila být venku... nebo kdekoli jinde – kdekoli, co nebylo mrazivým, pustým prostorem její cely. Stranu místnosti zabírala jen jedna palanda. Daphne svého věznitele za uplynulý týden neviděla, a to bylo tehdy, když k ní přistoupil, zíral na ni těma nejkamenějšími očima, jaké kdy viděla, sáhl jí na krk a nasadil jí obojek. Jeho otrokyně. Jeho majetek, tak ji nazval.

Po pažích jí přejel mráz. Nikdy v ničích očích neviděla tak syrovou nenávist. Král Leonidas ji nenáviděl. Daphne ten důvod znala lépe než kdokoli jiný. Ach, a jak dobře to věděla.

Ještě před týdnem to byla princezna Daphne, dcera krále Conrada z Merceru. Byla obávaná a respektovaná. Nikdo se neodvážil podívat se na ni dvakrát. Nikdo by se neodvážil podívat se jí do očí. Nebo se opovážit kráčet po stejné cestě jako ona, pokud si nevážil svého života. Její otec se o to postaral.

Teď byl její otec mrtvý a jejich království ovládl nelítostný král Leonidas.

Zvuk kroků a chrastění řetězů přitáhl Daphninu pozornost ke dveřím cely. Dveře se otevřely a vstoupil strážný nesoucí tác s jídlem. Daphne zakručelo v břiše, jak jí tělem projel hlad. Připomnělo jí to, že je to její první jídlo od rána, a teď už to podezřele vypadalo na večer.

"Tady máš jídlo, prrrincezno." Strážný slabiku s odporem protáhl. Všichni ji tu nenáviděli a Daphne to věděla. Vzdorovitě zvedla bradu a neřekla nic. "Král tu bude za pár hodin. Buď připravena ho přijmout," oznámil, než odešel.

Projel jí strach. Ještě nebyla připravena čelit svému vězniteli. Ale uplynul už týden a Daphne věděla, že je to nevyhnutelné.

O dvě hodiny později už slunce téměř zapadlo, když Daphne uslyšela kroky následované: "Král při—"

"Neohlašuj mě, Cedricu," ozvala se úsečná odpověď, ze které Daphne přejel mráz po pažích. Za celých svých jednadvacet let života nikdy neslyšela tak chladný hlas.

"Omlouvám se, můj králi," řekl rychle Cedric.

Zvuky řetězů... a pak někdo rozrazil dveře. Dovnitř vešel jen král, protože Daphne zaslechla pouze jeden téměř neslyšný krok. Dveře se za ním zavřely.

Najednou její studená pustá cela už nebyla tak... pustá. Zvedla oči a zadívala se na něj s vlastní nenávistí v očích. Byl obrovský, jako válečník, ale měl držení těla krále. Daphne věděla, že mu je pětatřicet let a působí dojmem někoho většího, než je sám život. Dokonce i když byl otrokem jejího otce, ta vznešenost z něj vyzařovala, bez ohledu na to, jak moc ho bili – jak moc ho mučili.

Hleděli na sebe, zášť mezi nimi byla zjevná. Jen ta krále Leonida nebyla pouhá nenávist – byl to hnus. Plný syrové nenávisti a vzteku. V jeho očích nebylo žádné teplo. Jeho tvář by byla pohledná, ale přes jednu tvář se mu táhla silná jizva, která mu dodávala divoký vzhled.

Přikradl se k ní blíž, sehnul se a prohrábl jí její blond – téměř bílé – dlouhé vlasy, pak je pevně sevřel a silně za ně trhl, čímž ji donutil zvrátit hlavu dozadu, takže musela zírat do oceánu, kterým byly jeho oči. Bolest ji sežehla.

"Když sem vejdu, oslovíš mě. Nebudeš tu jen sedět jako zbabělec a zírat na mě, nebo tě za to potrestám." Oči mu rudě zableskly. "Nic by se mi nelíbilo víc než tě potrestat."

Daphne přikývla. Ano, nenáviděla toho muže – svého věznitele – ale měla hluboký odpor k bolesti. Bolest vůbec neměla ráda a udělala by cokoli, aby se jí vyhnula... kdyby mohla.

"Ano... můj králi,"

V očích mu bleskl odpor. Ruka mu klesla a spočinula na jejím sotva zakrytém prsu. Přes látku jí zakroužil kolem bradavky a pak Daphne štípl tak silně, až vykřikla, jak jí tělem rezonovala hutná vlna bolesti. Pevně svíral ten drobný výběžek a díval se jí přímo do očí. "Nejsem tvůj král a nikdy tvým králem nebudu. Jsem král pro svůj lid a ty můj lid nejsi. Ty jsi moje otrokyně, Daphne. Můj majetek."

Daphne rychle přikývla a přála si, aby pustil její bolavou bradavku.

Místo toho jí bradavku zkroutil ještě silněji, až jí do očí vhrkly slzy. "Budeš mě oslovovat jako svého pána a budeš mi sloužit. Stejně jako moji sluhové... jen víc." Rty se mu zkřivily do divokého úsměvu plného nenávisti. "Určitě víš, jak otrokyně slouží svému pánovi. Koneckonců, tvůj otec tě to naučil dobře."

"Ano! Ano!" vykřikla a sevřela ruce v pěst. "Prosím, prostě mě pusťte!"

Štípl silněji. "Ano... co?"

"Ano, p-pane." Oči se jí zalily slzami vzteku. Daphne to slovo nenáviděla víc než cokoli jiného kvůli tomu, jak ponižující bylo.

Téměř okamžitě ji pustil a stáhl se od ní, tvář zbavenou jakýchkoli emocí. Postavil se, roztrhal její chatrný top na cáry a odhalil její nahá prsa svým chladným, bezcitným očím.

Daphnino hrdlo sevřely slzy ponížení. Sevřela svou ubohou sukni do pěstí, aby nepodlehla nutkání zakrýt se před ním.

Jeho oči se nezměnily, když si prohlížel její tělo. Žádný záblesk touhy. Nic. Místo toho uchopil jedno prso do dlaně – to s bolavou, zarudlou, zmučenou bradavkou – a pohladil ho. "Vstaň."

Postavila se na roztřesených nohou a rozostřeným zrakem zírala do země.

"Cedricu!" štěkl.

Ztuhla a pokusila se od něj dostat pryč, aby našla úkryt pro svůj svlečený stav, ale ruka, která svírala její prso, stiskla pevněji a zastavila její pohyb – ledaže by chtěla riskovat další bolest.

"Výsosti?" Obrovitý muž vstoupil a zíral na svého krále.

"Dobře si tuhle otrokyni prohlédni, Cedricu. Líbí se ti, co vidíš?"

Cedricovy oči pohladily její tělo a Daphne si přála, aby se pod ní rozevřela zem a pohltila ji. Ale stála vzdorovitě a zírala Cedricovi přímo do tváře.

Cedricovy oči zahalil chtíč, když si ji hladově prohlížel. "Můžu si sáhnout?" zeptal se dychtivě. Cedric se znovu zadíval na krále, než odešel, a Daphne zjistila, že v mužových očích byl jistý výraz, když hleděl na svého krále. Nebyla to nenávist – ne, nenávist ne. Ale ten pohled nedokázala zařadit.

"Stráže!" zavolal král, ale nezvýšil hlas.

Objevili se dva strážní. "Ano, Vaše Výsosti."

Jeho chladné oči neopustily Daphne. "Řekněte služebnictvu, ať mou otrokyni vykoupou, jakmile tady skončím. Ať ji pořádně umyjí a za tři hodiny ať je v mých komnatách."

"Ano, Vaše Výsosti." Strážní odcházeli jen zdráhavě, protože je její nahota uchvátila.

Daphne se soustředila na krále s hněvem a nenávistí v uplakaných očích a vzdorem v postoji.

Konečně uvolnil její prso. "Budu ti ubližovat způsoby, že budeš žít a toužit po bolesti. Udělám ti všechno, co jste ty a tvůj otec udělali mně a mému lidu, a ještě víc. Budu tě sdílet s tolika muži, s kolika budu chtít, a vycvičím z tebe toho nejposlušnějšího ze psů."

Chuť strachu byla na Daphnině jazyku hmatatelná, ale nedovolila, aby se to ukázalo na její tváři. Věděla, že se to všechno stane, už předtím, než vešel.

Rty se mu zachvěly, čímž upozornil na svou zjizvenou tvář. "Zlomím tě, Daphne."

"Nikdy mě nezlomíš, ty zrůdo!" Slova se drala z Daphniných rtů.

Rozšířila oči, protože mu odmlouvala. Otroci svým pánům neodmlouvají, jinak by následoval trest.

Nezklamal ji. Král popadl řetěz Daphnina obojku a silně za něj trhl, až Daphne vykřikla.

Oči se mu zableskly. Zvedl jí bradu, jeho stisk byl pevný. "Miluju, když v tobě vidím tolik ohně, protože ho s láskou celý uhasím. Nemáš tušení, co jsem si pro tebe připravil; nebo možná máš. Koneckonců jsi kdysi cvičila otroky."

Můj otec cvičil otroky! málem na něj zakřičela.

Z králových trpkých slov odkapávala čirá nenávist. "Tvůj výcvik začíná dnes večer. Budeš v mé posteli."

Postavil se a vykročil z místnosti jako obrovský, smrtící panter.