Okamžitě po králově návštěvě byla Daphne ze své klece konečně odvedena. Viděla místa, která nebyla její studenou pustou klecí, a pro tu chvíli se díky tomu cítila lépe. Srdce se jí však rozbušilo rychleji, kdykoli si vzpomněla na důvod, proč ji poprvé za celý týden z její cely vyvedli.

Posadili ji do vany a služebné ji vykoupaly přesně podle králova nařízení. Vtipné, že otrokyni koupou služebné. Na druhou stranu to ale nebylo překvapivé, když cílem oné otrokyně byla králova postel.

Věnovaly se jí tři služebné. Ta nejstarší z nich, která se jmenovala Bridget, to měla na povel.

Rozpustily jí vlasy a rozčesaly zacuchané prameny, takže jí zůstaly v dlouhé, kudrnaté záplavě. Při pohledu na oblečení, které jí daly na sebe, se Daphne přikrčila. Bylo to sotva oblečení; to by rovnou mohla být nahá. Červená kožená sukně, která stěží zakrývala boky, a červený kožený top, který jí zakrýval jen bradavky a končil těsně nad břichem, to bylo vše, co měla na sobě.

Pak jí daly dlouhý župan, který její téměř nahé tělo zakryl. Také na ni nastříkaly parfém.

"Hotovo," oznámila Bridget.

Daphne se na sebe zadívala do zrcadla a na okamžik viděla samu sebe takovou, jaká bývala, princeznu Daphne.

"Nyní můžete jít do králových komnat. Nedoporučuje se nechat ho čekat," konstatovala Bridget úsečně.

Daphne neřekla nic. Zoufale se chtěla těchto lidí zeptat, jak se daří „jejímu lidu“. Od té doby, co ji přivezli do paláce krále Leonida, nikoho ze svého lidu neviděla.

Byli z nich také otroci? Prodali je jako sexuální otroky? Rozdělili si je mezi privilegované a bohaté rodiny Sterlingu? Koneckonců, přesně to udělal její otec obyvatelům Sterlingu. Měla obavy, ale věděla, že na ně nemá žádné právo.

Měla na starosti naléhavější věci. Třeba to, že ji sterlingský král, který ji nenáviděl každým kouskem své bytosti, právě hodlá připravit o panenství.

Stála u vchodu do jeho komnat, zírala na dveře a pak váhavě zaklepala.

"Dále," ozvala se úsečná odpověď. Jeho hluboký hlas jí prostoupil tělem.

Otevřela dveře a vešla. Místnost osvětlovalo světlo. Komnaty se topily ve zlatě. Byla to ta nejkrásnější podívaná, jakou kdy viděla, ale situace Daphninu smyslu pro objevování a obdivování zrovna nenahrávala. Dokázala jen zírat na obrovského muže, který zabíral jednu stranu místnosti. Ve svých pětatřiceti letech ještě nikdy neviděla muže, který by působil majestátněji než král Leonidas.

Sledovala, jak namáčí pero do kalamáře na stole, vytahuje ho a dál škrábe po svitku před sebou. Bylo těžké uvěřit, že tenhle muž byl někdy otrokem.

Ale byl. Celých deset let snášel nevýslovná muka rukama jejího otce. Nyní to oplácel.

Král konečně zvedl hlavu a zadíval se na Daphne; držel pero a neomaleně si ji prohlížel. Jeho oči klouzaly po celé její kůži jako ruce. Daphne se zachvěla. Oči měl chladné. Jeho rysy naplňovalo naprosté opovržení. Daphne zajímalo, jestli tenhle muž vůbec někdy věděl, jaké to je se usmát.

Král pomalu odstrčil židli a stále na ni zíral. "Sundej si ten župan," přikázal.

Daphne zaváhala.

V očích mu nebezpečně blesklo a vypočítavě si olízl rty.

Daphne donutila své ruce k pohybu. Stáhla si župan z těla, a zůstala jen ve své spoře oděné uniformě.

Nespustil oči z její tváře. "Pojďme si něco ujasnit, otrokyně. Až tě příště oslovím a ty mi neodpovíš, vezmu bič a zničím ti záda dvaceti ranami. Rozumíme si?"

Daphniny oči se naplnily utrpením. Okamžitě to skryla, aby neviděl, jak moc ji to zasáhlo.

"Ano... můj pane," promluvila a snažila se skrýt svůj vzdor. Slovo, které mělo představovat podřízenost, představovalo čirou vzpouru.

Jestli si toho všiml, neřekl nic. Vstal, prošel se kolem stolu, pak se o něj opřel a přišpendlil ji chladným pohledem.

"Svleč se." Jedno slovo. Jeden rozkaz.

S tím jediným slovem vzpoura zmizela. "Prosím," zašeptala impulzivně. Ale věděla, že už udělala chybu.

Jako panter se k ní přikradl blíž a stálo ji to veškerou sílu, aby před ním necouvla.

Trhl ji za vlasy tak silně, až se jí hlava zvrátila dozadu, a ona se kousla do rtů, aby bolestí nevykřikla. V jeho očích nebylo nic, co by připomínalo lítost, jen nenávist tak syrová, až z ní mrazilo. "Buď se svlečeš, nebo zavolám stráže, aby ti pomohly."

Ruce jí sjely k výstřihu jejího topu a začala rozvazovat šňůrky, které oděv držely pohromadě. Zcela vysvlečená nechala oblečení spadnout na zem. Ve své situaci cítila paniku a bezmoc. V hlavě jí vyvstala otázka, která ovládla její mysl.

Musela se zeptat. I kdyby jí to mělo vynést trest, musela se na to zeptat. "Proč já?" zašeptala.

Modré, emoci prosté oči se setkaly s jejími. Obočí mu vyletělo vzhůru.

"Proč ne můj otec? Proč já?" zeptala se chraptivě.

Zůstal zticha a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Zvedl jí bradu nahoru. "Proč já, Daphne?"

"N-nechápám."

"Můj otec byl na trůnu, když na nás tvůj otec zaútočil. Moje matka byla s Norou, mojí těhotnou malou sestřičkou, a mně bylo teprve dvacet let. Proč je tvůj otec všechny zabil a mě vzal do zajetí?" Jeho hlas byl tichý, smrtící a bez emocí.

Měl sestru, která byla těhotná? Daphne pálily v očích slzy, protože to pro ni nevypadalo vůbec dobře.

"Posledních patnáct let jsem si kladl tu samou otázku. ‚Proč já?‘" zavrčel. "Proč zabil celou moji rodinu a jenom mě uvrhl do pekla?"

Daphne oněměla. Pevně stiskla ústa. Na to odpověď neznala.

Když polkla, po jejím krku přejely chladné oči.

"Víš, co mě nejvíc vytáčí, když se na tebe podívám?"

Daphne bezmocně zavrtěla hlavou.

Pohladil obojek na jejím krku – obojek, který ji cejchoval. "Jsi jeho jediné dítě. Proč musel mít jen jedno dítě? Nejsi dost na to, co mám na mysli, Daphne. Ty sama nedokážeš snést mou nenávist a hněv. Ty sama nepojmeš všechny ty démony, které musím vypustit."

S každou větou, kterou ze sebe vycedil, se Daphne po těle rozlil chlad. Každá z nich zdůrazňovala pocity, které rostly roky – pocity, které v sobě hluboko živil.

Jeho mrtvé oči se konečně znovu setkaly s jejími. "Ty, Daphne, možná nebudeš stačit... ale vystačím si s tebou. A teď vylez na postel."