Sera

Probudila se v jejich posteli sama a povzdechla si, když se přetočila na záda a pohlédla do stropu. Občas měli sex i ráno a ona po něm teď tak trochu toužila, i když moc dobře věděla, že by od svého manžela nikdy neměla nic chtít. Nikdy o nic nežádala, s výjimkou této ložnice, když se jí dotýkal.

Tenhle dům byl víc než dost: byl velký a impozantní, a každé pondělí a pátek sem chodila hospodyně, před víkendem a po víkendu. Po zbytek dní dům udržovala ona. Nebylo to tak těžké, bydlela tu přece jenom ona.

Dec bydlel ve městě ve střešním apartmánu, který byl vzdálený něco přes hodinu cesty. Ležela v jejich posteli a přemýšlela, jestli už odjel. Pohlédla na hodiny; bylo krátce po sedmé, pravděpodobně už byl pryč. Po sexu vždycky spala jako zabitá. Zcela ji to uvolnilo, i když také věděla, že Dec po sexu spí dobře. I když se nikdy nenamáhal ji vzbudit, když ráno vstal, kdepak, dal si sprchu, oblékl se a odešel, a ona se v padesáti procentech případů probouzela sama.

Posadila se, pak vstala z postele, osprchovala se a oblékla na den. Natáhla si měkké krémové kalhoty a jednoduché hedvábné tílko v jemné fialové barvě; její šatník se ani zdaleka nepodobal tomu, jaký měla, když se do tohoto domu přistěhovala. Dokonce i její spodní prádlo bylo drahé, protože Dec většinu z něj kupoval. Občas prostě prošel dveřmi, podal jí tašku, usmál se na ni a řekl: „Něco jsem ti koupil. Obleč si to pro mě.“

Stáhla si své dlouhé husté tmavé vlasy do volného culíku, seběhla ze schodů a téměř se zastavila, když uviděla Dece, jak sedí u jídelního stolu, čte si noviny a vedle sebe má šálek kávy. Krátce se na ni podíval. „Co je?“ zeptal se.

„Nic,“ zavrtěla hlavou a šla si udělat kávu. „Dáš si snídani?“ nabídla mu. Zřídkakdy tu s ní zůstával na jídlo.

„Ne, za chvíli budu muset jít. V devět mám právní schůzku,“ oznámil prostě.

„Dobře.“ Přikývla a udělala si ke kávě toast. Pak zvažovala, jestli je dnes ten správný den se ho zeptat. Dívala se na něj, jak čte noviny, a tiskla k sobě hrnek s kávou. Neměla žádnou rodinu; odjakživa byla sirotek a stěhovala se z jednoho pěstounského domova do druhého.

Byla ráda vdaná, ačkoli on tu ve skutečnosti nebyl, ale kdyby byla nemocná nebo zraněná, jeho jméno by figurovalo jako její nejbližší příbuzný. To nikdy předtím neměla, až do doby, než se vzali. Líbilo se jí vědomí, že může napsat jeho jméno do těch formulářů, které to vyžadovaly.

„Co se děje, Sero? Propálíš mě pohledem,“ pronesl.

„Ach, promiň.“ Vzala si toast a přešla ke stolu, aby si sedla. „Nechtěla jsem na tebe civět.“ Věděla, že to považuje za neslušné, ale nemohla přestat myslet na to, že právě měli tříleté výročí. Mohla by ho požádat o miminko, a jeho dítě by bylo rozkošné.

„Sero?“ povzdechl si a podíval se na ni. Když na něj zírala další minutu, složil noviny a vstal. „Prostě mi řekni, nad čím přemýšlíš. Chceš něco?“ zeptal se.

„N...ne, nic takového. Já jen, no, už jsme manželé tři roky.“ Tak trochu zakoktala.

„Ano.“ Přikývl a dopil zbytek kávy.

„Jednou jsi mi řekl, že bych já, my, mohli mít po třech letech manželství miminko.“ Odhodlala se a řekla mu, na co myslí.

„Vážně? Na to si nevzpomínám.“ Zamračil se přímo na ni.

„Ano, bylo to těsně po našem prvním výročí v domě tvé matky,“ řekla mu. Pamatovala si to velmi živě.

„Pak to bylo jen kvůli matce... Snažila ses včera v noci otěhotnět?“ Teď se na ni zničehonic opravdu mračil.

„Ne, pořád beru antikoncepci.“ Zavrtěla hlavou a podívala se na hodinky. Došlo jí, že je skoro čas si ji jít vzít.

„Dobře, pokračuj v tom,“ prohlásil Dec a zamířil ke dveřím. „V tomhle manželství žádné dítě nebude.“ Podíval se přímo na ni. „Myslím to vážně, ne v tomhle manželství, vyjadřuji se jasně?“

„Ano,“ zamumlala, zatímco se jí hrudi dotkla bolest. Sledovala ho, jak odchází z místnosti, a přemýšlela o těch slovech ‚V tomhle manželství žádné dítě nebude.‘ ‚Jen kvůli matce,‘ ale on se na ni tenkrát podíval a přikývl, jako by jí chtěl říct, že ano, myslí to vážně. Mohli by spolu mít dítě, kdyby jejich manželství trvalo tak dlouho.

Muž, kterého milovala, její manžel, s ní nechtěl mít dítě. Až z tohoto manželství odejde, bude opět sama. Jedna její část byla tak zatraceně hloupá, když si myslela, že by to s ní chtěl. Byla jen manželka na smlouvu. Výhodný způsob, jak ukázat, že je rodinný typ, to bylo vše.

Vstala a vyšla ven. Možná byl čas sama požádat o rozvod, mohl o něj požádat kdokoli z nich. Byla tu výstupní klauzule, i když pokud by o něj požádala ona, musela by se všeho vzdát a odejít s prázdnou. Celý její nynější život byl tady, točil se kolem toho muže.

Ten první rok se naučila správně stolovat, pořádně tančit a také chodila na lekce etikety. Dokonce se naučila, jak se líčit a česat. Všechno to byly věci, které byly potřeba k tomu, aby mohla být jeho manželkou, aby ji mohli vídat po jeho boku. Jediné věci, kterých se jí v tomto manželství nedostalo, byla skutečná svatba, jeho srdce a polibky od muže, kterého milovala. Všechno ostatní jí patřilo, dokud se nerozvedou.

Došla k útesu na konci pozemku a posadila se na lavičku, která tam stála. Bylo to její oblíbené místo, kam chodila přemýšlet. Vítr jí odfoukl myšlenky a vyčistil mysl a ona také milovala vůni slaného mořského vánku. Právě v tu chvíli se cítila víc než jen trochu hloupě; měla držet jazyk za zuby a věděla to. Měla mít víc rozumu a neptat se, jestli budou mít rodinu.

Ona a rodina; tyhle dvě věci podle ní nešly příliš dohromady. Ačkoli jeho rodina ji měla ráda a s jeho matkou, otcem i sestrou vycházela docela dobře. Byli to milí, normální lidé, úplně obyčejní průměrní lidé, stejně jako ona. Dec se nenarodil bohatý, své jmění si vybudoval sám v pětadvaceti, udělal si jméno a dělal to tak dodnes.

Řídil svou vlastní společnost, bavilo ho kupovat menší firmy a pohlcovat je, nechat je růst, lovit špičkové počítačové programátory. Znala je všechny. To byl její svět. Ačkoli teď pracovala na dálku, mohla pracovat odkudkoli na světě. Seděla tam nahoře, hleděla na oceán a přemýšlela, kam půjde, až se rozvede, a jestli by měla začít hledat už teď. Její otázka ho naštvala, to věděla; poznala ten výraz v jeho tváři.

Tahle jediná otázka by velmi dobře mohla být její zkázou v tomto manželství. Tiše si povzdechla, zahleděla se na oceán a přemýšlela, jestli jednoho dne bude mít někoho, koho by mohla nazývat synem nebo dcerou. I když teď už věděla, že to nebude s Decem, to teď byla hotová věc. „V tomhle manželství žádné dítě nebude.“ Napodobila jeho slova. Pak si ale sama nad sebou odfrkla a vstala. Chtěla dítě a nebyla čím dál mladší; bylo jí už 28 let. Možná byl čas jít dál, pryč od něj a od života, který jí dal, ale zároveň, jak by mohla? Když ho milovala.