Declan

Přecházel jako lev v kleci po Sebově kanceláři. Ten muž zrovna telefonoval, a to nebylo ještě ani devět ráno. Dec byl v tuhle chvíli mrzutý, jeho plán požádat dnes ráno o rozvod nevyšel. Sera ho prostě úplně zaskočila otázkou, že s ním chce mít dítě.

„Co tě tak vytočilo?“ zeptal se nakonec Seb, když ukončil hovor. Sledoval ho, jak přechází po místnosti. „Ztratila Sera nervy, když jsi požádal o rozvod?“

„Ne, nepožádal jsem ji o něj,“ zamumlal.

„Cože? Proč ne? To byl přece plán,“ zamračil se Seb.

„Prostě jsem nemohl. Včera večer byla šťastná, chichotala se na mě a dneska ráno...“ povzdechl si. „Zeptala se mě na dítě.“

„Cože!“ zíral na něj teď Seb.

„Jo, to byla přesně moje reakce,“ prohlásil Declan. „Jak bych mohl po takové konverzaci požádat o rozvod? Myslela by si, že je to proto, že mě požádala o dítě. To je prostě špatně, tak krutý nejsem.“

„Ty to říkáš, ale ta holka je do tebe zamilovaná, Declane, sám jsi to říkal. Vyprávěl jsi mi, jak se k tobě po vašem druhém výročí svatby celá stočila a v polospánku zamumlala, že tě miluje.“

„Já vím,“ zamumlal a při té vzpomínce mu po tváři přelétl lehký úsměv. Byla tak roztomilá, přitulila se k němu, zlehka ho poplácala po hrudi, tiše si povzdechla a tak trochu zasněně zamumlala: ‚Miluju tě, Deci.‘ Byla jediná, kdo mu směl říkat Deci. Všichni ostatní ho oslovovali Declan nebo pan Vance.

„Měl jsi požádat o rozvod už tehdy,“ zamumlal Seb, „teď se podívej, do čeho ses dostal.“

„Tehdy jsem ještě nebyl připravený.“ Povzdechl si a sedl si na gauč. A nebyl. Ano, byla to jeho manželka, ale bylo to smluvní manželství a on se na ni nikdy jinak nedíval. „Musím o něj požádat teď, jen jsem to prostě nemohl udělat dnes, jak bylo v plánu.“

„No, čím dřív, tím líp, to sám víš. I nesporný rozvod, což tento bude, potrvá šest týdnů, než se vyřídí a finalizuje, takže navrhuju, abys ty své plány začal realizovat. Nebo by si o něj mohla požádat sama. Opravdu to chceš?“

„Ne,“ zamumlal. „Musí to vzejít ode mě,“ přikývl. „Dneska zařídím to, co musím. Vím, kam by chtěla jet na dovolenou. Není to ani trochu nenápadné, na spořiči obrazovky má místo, kam se touží podívat.“

„Tak ty plány udělej, ty máš její pas, ne?“ prohlásil Seb.

„Ano, je u mého. Všechno to zařídím, letenky i ubytování, výlety, na které vím, že bude chtít jet,“ přikývl rozhodně. Už byl rozhodnutý.

„Na rozvod je to docela dost snahy, to víš, ne?“ Seb zavrtěl hlavou.

„Mm, já jsem ten hodný, pamatuješ.“ I když se tak teď zrovna necítil, ta dívka nikoho neměla, odložili ji do sirotčince a pak vyrůstala v systému pěstounské péče. Byl překvapený, že je tak dobře vyrovnaná. Setřásl to ze sebe a vstal. „Kdy budou sepsány papíry?“

„Až mi vyjmenuješ, co v nich chceš mít, sepíšu to ještě dnes, mám čas, dneska sám žádný soud nemám. Co dostane?“

„Náš společný dům a čtyři miliony dolarů by měly stačit. K tomu tu plně zaplacenou dovolenou do její vysněné destinace. A zařídím to v první třídě.“ Trochu ji rozmazlí, zaslouží si to.

„Jsi si jistý, že to chceš udělat takhle, Declane? Mohl bys prostě...“

„Ne, musí to být takhle. Musíme se rozvést, je to jediný způsob, jak podle mě může být šťastná. Pochopí, že mým záměrem je nechat ji jít, aby mohla být v budoucnu šťastná.“

„Mohlo by se to vymstít, víš, vsadil bych se, že tvoje žena má pěkný temperament.“

„Hmm, to jsem u ní nikdy neviděl,“ zavrtěl hlavou. „Je moc milá na to, aby ječela, křičela a dělala scény. Pravděpodobně na mě jenom bude zírat a zamumlá: ‚dobře, kde jsou ty papíry.‘“ Nebo v to alespoň doufal. „Nechci z toho dělat žádnou velkou scénu, musíme to udržet v tichosti a mimo tisk.“

„Takže kdy to hodláš udělat? Předáš jí ty papíry sám? Nebo budu pro tvou milou, milující manželku tím zlým já?“ zamumlal Seb.

„Chápu, že se ti to nelíbí, Sebe, ale v našem manželství už nemůžeme takhle pokračovat. Není to správné a ty to víš. Nikdy jí nebudu moct říct, že ji taky miluju, takže je čas se rozvést.“ Prohlásil: „Jestli zvládneš všechno sepsat do zítřka, pojedeme na panství Belvedere oba, já jí řeknu, že se chci rozvést, a ty, můj příteli, jí předáš papíry.“

„Jupí, a jestli se ti pokusí jednu vrazit, do cesty se ti plést nebudu.“

„To neudělá,“ konstatoval Dec, a vážně by to neudělala. Nebyla ten typ ženy.

„Když jí zlomíš srdce, možná by to zkusila. Budu je mít připravené na ráno. Nejlepší bude, když je podepíšeš ještě předtím, než tam pojedeme, abych je mohl ten den rovnou podat, takže to šestitýdenní čekání začne hned.

Dec přikývl a zamířil do své vlastní kanceláře. Bude to dlouhý a k zbláznění frustrující den a on si toho byl vědom. Jeho mysl bude neustále těkat ke slovům, která dnes ráno vyřkla. Dítě, chtěla s ním mít dítě, ve smluvním manželství. Přivést dítě do manželství, jaké měli oni, nebylo správné.

Takže ne, nejenže s ní dítě mít nebude, rozvede se s ní, aby měl jistotu, že ho pochopí. Celý den strávil zařizováním letenek a ubytování, zjišťoval výlety v dané oblasti a několik z nich zarezervoval: prohlídku vinice, let horkovzdušným balonem, jízdu na koni po pláži. Plavbu na pěkné jachtě spojenou s večeří a den v lázních, zarezervoval ty nejlepší hotely a postaral se o luxusní transfery.

Všechny ty věci, o kterých mluvila s jeho matkou, všechno to, co mu matka říkala, že by s ní měl podniknout: „Vezmi svou ženu na dovolenou, synu, ať je to romantické a ať si odpočinete, užijte si jeden druhého.“ Dobře věděl, co to znamená. Chtěla, aby měl se svou ženou dítě. Myslela tím: vraťte se domů těhotní.

Prohlédl si seznam věcí a vytiskl si itinerář. Byl poměrně rozsáhlý, celé měsíční prázdniny v Itálii. To se jí bude opravdu líbit, uvidí, že se snažil dát jí něco, co ji zajímá, její vysněnou destinaci. Za ty tři roky, co byli manželé, neměla žádnou dovolenou, jeho rozvrh tomu tak trochu bránil. Pořád měl nějaké akce, ať už obchodní nebo charitativní, u nich nebo v jiných státech či v zahraničí.

Všechno to dal dohromady, z trezoru vyndal její pas a prolistoval ho. Byla s ním na dvou pracovních cestách a v těch dnech, kdy bydleli spolu, si ji do postele bral neúnavně. Jeho žena byla krásná a měla úsměv, který by dokázal roztát srdce každého muže. A přesně proto se potřeboval rozvést.

Chtěl, aby byla skutečně šťastná, a tou být v jejich smluvním manželství nemohla, v něčem, co bylo plné pravidel a podmínek, věcí, které udržoval v platnosti, aby chránil ji i sebe. Ne že by se zdálo, že ji to nějak ochránilo, stejně se do něj dokázala zamilovat. Bylo načase ukončit to jejich divadýlko na manželství ve prospěch štěstí a spokojenosti.

Nebude se jí to líbit, bude mít zlomené srdce, ale tak to bude nejlepší. Nemohl zůstat v tomhle smluvním manželství, když jí nemohl dát to, co doopravdy chtěla. A to on nemohl.