Sera

Těch šest týdnů strávila budováním nového života, daleko odsud, daleko od Seattlu ve státě Washington, kde by ji mohl zahlédnout a uvědomit si, že neudělala to, co chtěl. Vybrala si místo, kde už ho nikdy nespatří, ani o něm neuslyší, přesně jak to chtěla ona, a ne jak to chtěl on.

Declan ji možná chtěl poslat za oceán, na místo, kam sám nikdy nejezdil, ale ona nikam nepoletí. Mohla ho však přimět, aby si to myslel. Vlastně to ani nebude tak těžké. Uvidí ji vcházet na to mezinárodní letiště, možná se o to ani nebude zajímat, ale měla pocit, že ji bude sledovat, aby se ujistil, že odjela.

Dál než za bezpečnostní kontrolu však nesměl, a tak jakmile jí projde a ocitne se v samotném prostoru letiště, bude už jen na ní, co udělá. Sera strávila oněch šest týdnů hledáním malé, tiché chaty v horách, nejen za městem, ale hlavně daleko od čehokoli, co by patřilo do jeho washigtonského impéria.

To setkání na schodišti, jeho slova, že i po rozvodu bude stále jeho. Chápala to tak, že ji může navždy ovládat, protože na to má peníze. Nechápala, proč musel být tak krutý a vyštvat ji pryč. Úplně by stačilo prosté vyrovnání, jak sám prohlásil, když tehdy uzavřeli dohodu. Ale ne, byl to miliardář a musel ovládat všechny kolem sebe, včetně ní.

Nemohla tu zůstat, ani být nikde poblíž něj, protože by, jak dobře věděla, našel způsob, jak ji donutit k odchodu, jak dosáhnout svého. Což s největší pravděpodobností znamenalo dostat ji co nejdál od ženy, kterou si našel a kterou považoval za tu pravou. Už si vyřídila změnu jména, oběhala všechny úřady a sehnala si veškerá potřebná potvrzení. Stačilo už jen podat žádost, jakmile bude rozvod pravomocný. Dříve to udělat nemohla.

Soudní stání si domluvila na den, kdy měla odletět, jen o něco později odpoledne. Všechno bylo v pořádku a zatím se neobjevily žádné komplikace, které by jí bránily legálně přijmout svůj literární pseudonym, Sloane Valentine. Iniciály jí dokonce zůstanou stejné. Ne že by na tom záleželo. Mohla si jméno změnit, na jaké by jen chtěla.

Během uplynulého měsíce musela několikrát odcestovat do Bozemanu ve státě Montana, do svého budoucího domova, aby se podívala na dům a pozemek, který si koupila. Už jej nechala napsat na Sloane Valentine, měla založený podnikatelský účet na své autorské jméno a dům na něj byl nyní vázán. Stejně tak už na tento účet převedla i veškeré své finanční prostředky.

Sera se tam vydala autem, neletěla. Nechtěla, aby kdokoli zaznamenal, jak nasedá a vysedá z letadel, a řekl to Declanovi, nebo se ho nedejbože zeptal, proč jeho žena někam cestuje. Navíc moc dobře věděla, že by mohla narazit i na samotného Declana. Cestoval často.

Ačkoli za celá ta léta, co byli manželé, pokud věděla, do státu Montana nikdy nejel. Byla to tedy vhodná destinace, kde se usadit a zmizet přesně tak, jak od ní žádal; jen s tím rozdílem, že ona to udělá po svém.

Cesta tam trvala poctivé dva dny a další dva dny zpátky, ale v Belvedere bydlela sama, a tak si toho nikdo nevšiml. Měla možnost projít si dům, na který složila zálohu. Stál na šestiakrovém pozemku, byl to nádherný bílý dům ve venkovském srubovém stylu s pouhými dvěma ložnicemi a malebným zurčícím potokem, který se vinul hned za ním. V okolním lese se nacházely příjemné turistické stezky s vodopády a divokou zvěří.

Tiché, odlehlé místo, kde by mohla být někým úplně novým a kde by nikdo netušil, že je to exmanželka miliardáře. Byla by z ní prostě Sloane Valentine, spisovatelka.

Hodně nakupovala. Jakmile jí minulý týden na účet dorazily peníze – skutečně jí vyplatil ty čtyři miliony i částku rovnající se hodnotě domu –, zjistila, že už by nejspíš do konce života nemusela pracovat, kdyby nechtěla. Pořídila si zcela nový šatník, změnila svou vizáž i styl; měnila úplně všechno, aby zapadla do svého nového života, aby se z ní stal nový člověk.

Stála s jediným kufrem ve vstupní hale, když Declan přijel k domu, aby ji vyzvedl. Dnes byl oblečený ležérně. Zdálo se, že nechce, aby ho někdo poznal, měl na sobě jen džíny a tričko. Sledovala, jak si posouvá sluneční brýle nahoru na hlavu, až mu spočinuly ve vlasech. „Sero.“ Pozdravil ji.

Zrakem po ní přelétl, byla výrazně nalíčená, vlasy měla rozpuštěné a rozprostřené na ramenou ve velkých vlnách. Stála na podpatcích a na sobě měla krásné splývavé šaty pod kolena. Byly v jemném meruňkovém odstínu, s rukávy mírně nařasenými. Zdobily je velké tmavě meruňkové květy smíchané s jemně růžovými a s černými a šedými rozostřenými lístky. Působila elegantně a zároveň uvolněně.

„Pane Vanci.“ Oplatila mu pozdrav a on jí okamžitě střelil pohledem do očí. Když byli manželé, říkala mu Dec. Declan ve chvíli, kdy podepsala rozvodové papíry, a teď, když bylo vše pravomocné a od včerejší půlnoci se stala oficiálně jeho exmanželkou, byl pan Vance pro jejich nyní již neexistující vztah naprosto přiměřený.

„To je trochu formální, nemyslíš?“

Podívala se na něj. Ne, to si tedy nemyslela. Položila klíče od domu na stolek v hale vedle prázdné vázy, která by jinak bývala plná květin. „Klíče od domu,“ prohlásila a vzápětí k nim přidala klíče od auta. „Ovladač od garáže je v autě, jako vždycky. Všechno v domě jsem nechala vyprat a auto je kompletně vyčištěné,“ řekla mu. „Pozítří sem přijde zahradník, předplatila jsem ho, pak už si to budeš muset zařídit sám. Na stole v jídelně jsem ti nechala seznam věcí, které budou do dvou týdnů potřebovat tvou pozornost. Aby se dům udržoval v pořádku.“

Natáhla se po svém kufru, ale vtom na něj dopadla jeho ruka. „Já to vezmu,“ zamumlal. „Víš, Sero, nic z toho nemusíš dělat.“

„Jen ti vracím všechno, co jsi mi dal, ve stejném stavu, to je přece běžná slušnost, když jsme teď rozvedení. Nic víc.“ Vyšla z domu a nasadila si sluneční brýle. Bylo brzy ráno a slunce jasně zářilo.

Naložil kufr, usedl za volant svého Bentley a pohlédl na ni. „Přijedeme pozdě, jestli brzy nevyrazíme,“ řekla mu.

„Máš pas a cestovní doklady?“ zeptal se, když zařadil rychlost a vyrazil od panství.

„Ano,“ odpověděla prostě. „Neboj se, já do toho letadla nastoupím.“ Zamumlala a otočila hlavu k oknu.

„Vypadáš úplně jinak,“ podotkl. „Ty šaty ti sluší.“

„Já vím,“ odvětila. „Nemusíš na mě být milý, já to chápu, Declane.“

„Co přesně chápeš?“ zeptal se.

Zlehka zavrtěla hlavou. On si snad opravdu myslel, že nezná pravdu. „Že sis našel ženu, se kterou se chceš oženit. Proto se rozvádíme, aby sis ji mohl vzít.“

Dlouhou chvíli mlčel, než prohlásil: „V tom máš pravdu.“

„Co asi bude říkat na mou doložku? Neřekneš jí to? Ví vůbec, že mě vezeš na letiště?“

„Je si toho všeho vědoma,“ poznamenal.

Jen přikývla, ale nic neřekla. Přemýšlela však, jestli už ho ta žena políbila, jestli už dostala něco, co ona nikdy nemohla. Věděla sice proč, ale jak by po tom nemohla toužit, když spolu neustále spali, co všechno dělal, kam všude ta jeho ústa zabloudila, a přitom jediné, co sakra nikdy neudělal, bylo, že by ji políbil na rty.

Chápala, že je tím úplně posedlá, ale bylo to proto, že do něj byla zamilovaná a chtěla to zažít alespoň jednou. Dokonce ho k tomu musela dotlačit, dohodnout se s ním, že odjede a už se nikdy nevrátí. Jen pro jeden jediný polibek.

Věděla, že ho předtím už ženy líbaly. Byl dlouho svobodný, o osm let starší než ona, starý mládenec, který měl neustále nějaké ženy a před ní spoustu přítelkyň. Vídala ho ve společenských rubrikách v těsném objetí a vášnivém polibku s jinými. Byla to jedině ona, koho ten zatracený chlap odmítal políbit.