Declan

Po Sebově zásnubním večírku se od Sery držel dál. Zdálo se, že mu nelze věřit v tom, že by se té ženy nedotýkal. Věděl moc dobře, že toho večera to neměl dělat, ale ona prostě nahlas pronesla, že už mu nepatří, a jemu se ta slova ani trochu nelíbila. Být s ní rozvedený se ukazovalo jako mnohem těžší, než si původně představoval.

Během posledního týdne se dvakrát přistihl, jak jede po dálnici směrem k jejímu domu. Pokaždé to musel otočit a vrátit se do svého bytu. V jednu chvíli dokonce zavolal Sebovi, aby s ním zašel na skleničku, protože se potřeboval rozptýlit od vlastních myšlenek. Šest týdnů bude zřejmě mnohem náročnějších, než by si vůbec dokázal představit.

Kromě toho byla tehdy na schodišti po Sebově večírku tak rozrušená. Nedokázala se na něj ani podívat. Často u nich v posteli ležela a sledovala ho. Někdy předstíral, že si toho nevšiml; jindy jí prostě řekl, ať jde spát. Ráda ho pozorovala, když si myslela, že to nevidí.

Seb zavrtěl hlavou. „Říkal jsem ti, ať to neděláš takhle.“

„Muselo to tak být,“ zamumlal, zatímco na baru zíral na svou whiskey. „Musím zajet do domu, ale nemyslím si, že by bylo rozumné jet tam sám. Pravděpodobně bych ji nakonec svedl do naší postele.“ Povzdechl si.

„A co? Pokud bude souhlasit,“ pokrčil Seb lhostejně rameny.

V tom ale tkvěl ten problém. Nejspíš by souhlasila, jenže on by pak musel vidět ten její výraz, přesně ten samý, který viděl na tom schodišti. Způsob, jakým se odtáhla od jeho doteku – něco, co nikdy předtím neudělala – a řekla mu, ať prostě jde. Vyrukoval na ni s tím rozvodem, a v den, kdy ho podepsala, ji svedl na zatraceném únikovém schodišti, kde je mohl kdokoli vidět.

„Ne. V ten večer pak byla naštvaná.“

„Cože?“ ozval se Seb zmateně.

„Nejsem na to pyšný, Sebe. Ale na tvém zásnubním večírku,“ zakroužil whiskey ve sklenici. „Jsem si vzal svou manželku na únikovém schodišti.“ Povzdechl si a celý drink do sebe kopl. „Dvakrát.“ Zamumlal. Pak pohlédl na barmana a poklepal na sklenici, aby mu dal najevo, že chce další.

Byl to exkluzivní bar, kam chodili jen ti nejbohatší. Byla to jeho volba, protože tam byl vždycky klid a mír. Atmosféra tu byla trochu temnější, ale přesně odpovídala jeho náladě. Nikdy tu nezažíval opilecký řev jako v obyčejném baru. Nehrála tu žádná hlasitá otravná hudba, jen něco jemného a klasického v pozadí. A k tomu, aby dostal dolito, mu stačilo jen poklepat na sklenici.

Seb si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Taky jsem si říkal, kam jsi tehdy zmizel.“

„Hm, ona se rozhodla jít po schodech. Já jsem použil výtah a pak jsem prostě jen seděl v autě, dokud nevyšla z budovy.“ Zadíval se na svůj nový drink. „Trvalo jí víc než hodinu, než vyšla ven, a podpatky si nesla v ruce. Myslím, že sešla celých těch 20 pater pěšky.“

„To je šílené.“ Seb se na něj zamračil. „Mohl bych Victorii říct, ať jí zavolá a pozve ji na oběd. I když ti asi došlo, že tvoje jméno na ten dárek nenapsala, že?“

„Mm,“ přikývl. „Nejspíš to přáníčko psala ten samý den.“

„Říkal jsem ti, že je nakrknutá. Neposlouchal jsi mě,“ prohlásil Seb a pokynul si pro další pivo. Přinesli mu ho v honosné láhvi, což ale v jeho současné náladě ani nedokázal ocenit.

„Takže, potřebuju do toho domu, ale nemůžu jet sám. Schválně, hádej, kdo pojede se mnou?“

„Tvůj právník,“ uchechtl se Seb.

„Přesně tak, a chci, abys ji zabavil.“

„Nemyslím si, že má zrovna náladu bavit se s chlapem, který jí doručil ty rozvodové papíry.“

„To je mi celkem jedno. Prostě jen potřebuju vzít pár věcí z pracovny a jedny nebo dvoje obleky z ložnice. Jedna návštěva a pak už ji nechám na pokoji až do chvíle, kdy ji budu muset vyzvednout a odvézt na letiště.“

„Vážně si vůbec nevěříš?“ povzdechl si Seb. „Normálně máš docela chladnou hlavu.“

„Tohle je úplně jiná situace. Vůbec jsem nečekal, že to na mě takhle dolehne,“ zamumlal a do sebe obrátil další sklenici. „Zítra ráno mě vyzvedni.“ Podal barmanovi svou kartu. „Platím obojí,“ dodal směrem k barmanovi.

Ráno se hezky oblékl, i když se nesnažil to přehánět. Odemkl si dveře domu v Belvedere a jediné, co viděl, byla Sera, která stála přímo tam ve foyer. Na stole měla velkou vázu a zrovna do ní aranžovala květiny. Přesunula svůj pohled na něj a vzápětí na Seba. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se a poté se vrátila ke skládání květin do vázy.

„Přišel jsem si jen vzít pár věcí z pracovny a pár obleků,“ odpověděl jí.

„Dobře.“ Pokrčila rameny. „Nebudu vás rušit.“

Díval se na ni a měl chuť se zeptat, jestli je v pořádku. Jenže moc dobře věděl, že není. Opravdu ne. Normálně to byla ona, kdo se při pohledu na něj vždycky usmál. Dneska to ale neudělala. Podíval se na Seba, kývl směrem k ní a pak odešel.

Zaslechl Seba, jak říká: „Victorii se ten dárek, co jsi jí dala, vážně líbil.“

„To jsem ráda,“ byla jediná odpověď, kterou mu poskytla. Vůbec to neznělo, že by měla náladu na nějakou zdvořilostní konverzaci.

„Zajímalo by mě, odkud vlastně Sloane Valentineovou znáš. Zdá se, že nikdo netuší, o koho jde. Victoria mi říkala, že to je pseudonym.“

„Chodila jsem s ní na vysokou. Proto mám všechny její knížky,“ odpověděla mu Sera.

Tohle Declana překvapilo. Nevěděl, že má všechny knihy téhle autorky. Evidentně před ním měla pár tajemství, o kterých vůbec netušil. Vzal si z pracovny pár složek. Věci, na kterých pracoval, když tu občas přespával. Někdy prostě spánek nepřicházel a on místo toho pracoval, zatímco Sera spala.

Zamířil nahoru, rozhlédl se kolem a ano, tam, přímo na jejím toaletním stolku, ležely dvě knihy s jménem Sloane Valentineové. Nic dalšího se tu nezměnilo, všechno bylo přesně tak, jak to bývalo vždycky. Úhledně uklizeno, postel ustlaná a okna otevřená dokořán, aby dovnitř vpustila letní vánek, což bylo něco, co dělala neustále. Věděl, že to mělo co dočinění s její minulostí. Jeden z těch pěstounských domovů, ve kterých vyrůstala, za moc nestál a oni ji nejednou zamkli v místnosti bez oken. Kvůli tomu teď nesnesla stísněné temné prostory.

Byl to také jeden z důvodů, proč tenhle dům koupil. Jejich ložnice byla obrovská, vzdušná a měla velká okna, která pouštěla dovnitř spoustu světla. A vzhledem k tomu otevřenému prostranství tam vzadu za domem, směřujícímu až k oceánu, tu měla tolik světla a prostoru, kolik si jen mohla přát. V tomhle domě nebylo nic, co by bylo temné nebo klaustrofobické.

Přešel blíž, vytáhl obleky, které s sebou potřeboval vzít, položil je na postel a pak zašel do koupelny, kde otevřel koupelnovou skříňku. Vzal do ruky její antikoncepci a podíval se na ni. Přestala ji brát, a podle všeho to bylo přesně v den, kdy podepsali rozvodové papíry.

Mírně se usmál. Myslel si, že to udělá, což do jeho plánů dokonale zapadalo. Všechno bude úplně v pořádku, připomněl si. Ona to pochopí a myslel si, že se trochu rozbrečí, možná ho uhodí, až jí dojde, co vlastně udělal, ale ona ho milovala. To věděl jistě.

Ta láska určitě zvítězí nad jakýmkoliv hněvem. A ona bude šťastná. Oba budou šťastní a on jí bude moci dát to dítě, které tolik chtěla, jen tím správným způsobem. Vrátí se z Itálie šťastní a on doufal, že už na cestě s malým dítětem. Prostě se jen musel ovládnout, dokud rozvod nenabyde právní moci, a pak jí bude moci splnit všechno, co si kdy přála. Ona by ho pochopila.

Vrátil pilulky zpátky do skříňky, přesně na místo, kde je vždycky měla, vzal si své obleky a složky a vydal se zpět dolů po schodech. Vlastně žádné z těch obleků nutně nepotřeboval, jen ty složky z kanceláře, ale jejich vyzvednutí mu posloužilo jako dobrá výmluva k tomu, aby zkontroloval tu antikoncepci.

Ve foyer už nebyla. Zůstaly tu jen ty květiny, krásná kytice kal s orchidejemi. Tázavě pohlédl na Seba. Ten jen pokrčil rameny a prohlásil: „Dokončila tu kytici a pak prostě odešla z domu. Šla se projít. Vypadalo to, že míří k útesu.“

Dec přikývl. Bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších míst, tam nahoře. Sama si pořídila tu lavičku a nechala si ji tam přemístit, aby na ní mohla sedávat. Prý měla ráda oceánský vánek, řekla mu jednou. Cestou k autu letmo pohlédl oním směrem. Viděl ji, jak přesně tam volným krokem kráčí.