PRINC EMERY

Snesla se na ně noc.

Aureliina tvář pobledla, když od Emeryho všechno slyšela. Už celé hodiny nepronesla jediné slovo. Místo toho jí z očí kanuly slzy.

Emery mohl Aurelii po „péči“, kterou jí Livia věnovala, sotva poznat.

Aurelia byla neuvěřitelně krásná, upravená a celá nastrojená v tom titěrném kousku ničeho.

Nenáviděl účel její proměny a děsil se blížícího se příchodu lykaonských stráží, které ji brzy odvedou.

„Utečme,“ navrhl Emery naléhavě. „Tohle místo je obrovské a –“

Aurelia zavrtěla hlavou. „Nemůžu riskovat tvůj život, Emy. Velký lord Viktor tě varoval před krutými následky pokusu o útěk. Navíc, pokud nás chytí, nepochybně odhalí tvé tajemství, až tě svléknou, aby tě zbičovali. To prostě nepřipadá v úvahu.“

Emery přistoupil ke své sestře a pevně s ní zatřásl. „Vzpamatuj se, Aurelio! Budeš nucena sloužit LYKAONOVI v jeho ZVÍŘECÍ PODOBĚ! Takovému, který ztratil příčetnost a zůstal divoký už více než pět set let! Nemůžeš se vydat takovému osudu! Zemřeš, jestli to uděláš!“ křičel.

„Nemáme jinou možnost!“ křičela Aurelia nazpátek. „Nevystavím tě nebezpečí, Emery. Copak to nechápeš? Jsi má mladší sestra. Naši rodiče riskovali všechno, aby tě ochránili, a já udělám vše, co je v mých silách, abych udělala totéž. Ne proto, že jsi přítěž, ale proto, že jsem tvá starší sestra a hluboce tě miluji!“

Emery se kousl do rtu a snažil se zadržet slzy. „A kdo ochrání tebe, Aurelio? Kdo zajistí tvé bezpečí?“

Aureliiny zoufalé paže objaly Emeryho, zatímco mu hleděla do očí. „Nikdy nesmí zjistit, že jsi dívka, Emery. Nikdy! Lidé ani Lykaoni na to nesmí přijít.“

Dveře se rozletěly a ohlásily Liviin návrat, doprovázený mladou dívkou Amie a další skupinou lykaonských vojáků.

„Je čas. Můžeme jít,“ prohlásila Livia a oči se jí rozšířily. „Není radno, aby ses jí teď dotýkal. Nechceš na ní zanechat svůj pach. Okamžitě ji pusť.“

„Jak to myslíte? Co se stane, když se své sestry dotknu?“ zeptal se Emery a rychle uhnul.

„Zvíře z ní nesmí ucítit žádný jiný pach. Pokud ucítí pach, který nenávidí, může se stát ještě brutálnějším – mohlo by ji dokonce roztrhat na kusy. Proto se jí nesmíš dotýkat, Emery.“

Livia kývla na muže, aby vyvedli Aurelii z místnosti, a Emery je následoval.

Cesta to byla dlouhá a tichá, plná spousty záhybů a odboček.

Procházeli kolem lidských otroků a lykaonských služebných v rozlehlé pevnosti, ale jak se blížili k cíli, tváří ubývalo a okolí se stávalo děsivě tichým.

Když vstoupili do strašidelné chodby, zmocnil se Emeryho strach a naskočila mu husí kůže.

Na Emeryho padl zvláštní pocit a ticho se stalo téměř ohlušujícím. Připadalo mu, jako by kráčeli hřbitovem.

„Tady končíme,“ zašeptala Livia u vchodu do chodby. „Odsud už můžeš pokračovat sama, Aurelio.“

Emery ignoroval slova hlavní služebné o tom, že se nemá sestry dotýkat, a pevně stiskl Aureliinu paži.

„Nedělej to,“ prosil a prudce zavrtěl hlavou.

Aurelia se neotočila, aby se na něj podívala, jemně se mu vytrhla a pokračovala vpřed.

.

.

Zpátky ve svých komnatách začal Emery přecházet sem a tam.

Škrábal se na paži, cítil se neklidný a podrážděný.

Chtěl jen to, aby jeho sestra zůstala do zítřka naživu.

Nezáleželo na tom, jestli bude zraněná nebo bude trpět, hlavně když přežije. Možná to od něj bylo sobecké, ale nedokázal se přimět, aby ho to zajímalo.

Jak tak ale přecházel, cítil se Emery opravdu, opravdu divně.

Horko. Takové horko.

Jako by hořel zevnitř.

*****************

PRINCEZNA AURELIA

Zapovězené komnaty byly pohlceny černočernou tmou. Neschopná cokoliv vidět, Aureliin strach vyletěl strmě vzhůru.

Cítila však, že tu není sama. Něco ji pozorovalo.

Po celém těle jí naskočila husí kůže.

Třesoucíma se rukama se Aurelia začala svlékat. Lykaoni měli výjimečné noční vidění, takže si Aurelia byla jistá, že ji to zvíře jasně vidí.

Předveď se zvířeti. Možná se ti podaří přežít, když se dobře předvedeš.

Nahá padla na kolena, tělo se jí chvělo. Sklonila horní polovinu těla, dokud se ramenem neopřela o chladnou podlahu, a široce roztáhla kolena, aby plně odhalila své intimní partie.

Nenastavuj řitní otvor. Poučila ji ta starší žena, když Aurelii do jejích intimních míst nalila hojné množství tekutiny jako lubrikant.

V tom zvířeti není žádné vědomí. Jen sex, krmení se krví a zabíjení.

Aurelia dlouze vydechla a snažila se zklidnit své roztřesené tělo.

Nebude z tebe pít krev, jeho krevní hostitel přišel včera.

Aurelia se opatrně vyhýbala dotyku na hýždích. Místo toho sáhla těsně za ně, nahmatala poševní pysky a roztáhla je od sebe, jak jí to pozice dovolovala.

Z temné místnosti se ozvalo zavrčení.

Aurelia vylekaně vykřikla. Znělo to mnohem blíž, než čekala...!

Třásla se jako osyka, zírala před sebe do tmy a čekala na nevyhnutelné.

Pozice, kterou držela, byla nepohodlná, ale Livia jí nařídila, aby v ní vydržela co nejdéle.

Na jejím drobném boku spočinula velká dlaň. Stín byl obrovský... týčící se postava, která se nad ní vznášela.

Aurelia zadržela dech, byla víc než vyděšená.

Zvíře k ní čichlo. Pak ztuhlo.

Nasálo vzduch znovu.

Jeho vrčení zesílilo... jako by zachytilo jiný pach?

Než o tom Aurelia stihla zapřemýšlet, zvíře přitisklo svůj studený čenich k její paži a zhluboka se nadechlo.

Bylo to stejné místo, kde ji předtím stiskl Emery, než se rozdělili.

Za Aurelií se rozlehlo hlasité zavrčení.

Pak na Aurelii nasedlo a silou do ní vrazilo.

Zaječela v agónii, když ji to obrovské zvíře nemilosrdně pustošilo. Bezmyšlenkovitě.

Bolest to byla mučivá, nepodobná ničemu, co kdy vydržela.

Její výkřiky se rozléhaly tichem a otřásaly stěnami.

Zvíře jí dál čichalo k paži, sténalo a vrčelo. Chtělo toho pachu víc. Podrážděné, že víc dostat nemůže...!

Jeho tempo bylo nelidské, rychlé a silné, jako by chtělo proniknout do samé podstaty Aureliiny duše.

„Prosím!!!“ křičela zdrceně.

Měla pocit, jako by jím bylo její drobné tělo zcela pohlceno. A on skutečně byl zvíře.

Cítila tvrdé šupiny na své kůži. Údy jako kmeny stromů. Pařáty ostré jako dýky.

Bála se, že se jí zaříznou do těla, vzhledem k tomu, jak pevně ji zvíře svíralo.

Ach, božská nebesa, já zemřu!

*********

PRINC EMERY

Něco nebylo v pořádku.

Ať už se s Emerym dělo cokoliv, za poslední hodinu se to zhoršilo. Dokonce ještě dřív, než nocí prořízly Aureliiny úzkostné výkřiky.

Nechtěl nic víc než vtrhnout do zapovězených komnat a zachránit svou sestru, ale tělo ho tak moc bolelo. Byl také neuvěřitelně vzrušený.

V určité chvíli se Emery svlékl. Pocit oblečení na jeho hořící kůži se stal velmi nepříjemným.

Nyní ležel schoulený na posteli, trpěl dalším návalem bolesti a vzrušení. Přicházely ve vlnách.

„Ne, ne, prosím,“ vykřikl při náznaku bolesti.

Agónie mu zkroutila tělo, způsobila, že ztuhl, jak jím projížděla... soustředila se zejména na jeho intimní partie.

Emeryho ženské partie zachvátily plameny, které ne a ne polevit. To svědění bylo nesnesitelné.

Škrábání prsty, o které se Emery opakovaně pokoušel, vedlo jen ke zhoršení bolesti.

Chci se tam dole dotknout.

Nikdy předtím takové nutkání neměl, ale teď to bylo to jediné, na co Emery myslel. Až na bílou látku, která mu pevně stahovala prsa, byl úplně nahý.

Ale i prsa mu působila nepohodlí. Třesoucíma se rukama si Emery rozvázal hrudní bandáž. Podlehl instinktu, hladil si svá vlastní prsa a mačkal si bradavky.

Emery vykřikl pod sladkou rozkoší, která jím projela.

Nevím, co se to se mnou děje.

V dálce se rozlehly Aureliiny výkřiky a on zakňoural. Nikdy ji neslyšel tak hlasitě, tak mučivě křičet.

Bohové, musel zachránit svou ubohou sestru, než ji to zvíře zabije.

Ale ať se Emery snažil sebevíc, nedokázal svým bolavým tělem pohnout.

„Někdo... pomozte,“ plakal a ruka zoufale svírala jeho zduřelé bradavky.

Ach, nebesa, co to se mnou je?!