PRINC EMERY

Emery byl zděšený. Musím Aurelii zachránit! Musíme utéct!

"Vím, že tam jsi, hezký princi. Cítím tě," zazněl hlas lorda Viktora.

Emery lapil po dechu, přimražený na místě, když se ze dveří vynořila impozantní postava lorda Viktora. Jeho chladné, bez života působící šedé a žluté oči se upřely na Emeryho.

Instinktivně udělal Emery krok vzad. Pak další.

Lord Viktor se ušklíbl. "Radil bych ti proti jakýmkoli myšlenkám, které se ti honí v té tvé malé hlavičce. Nemáš nejmenší tušení, kde jsi, že?"

Emery dokázal rozeznat jen to, že jsou v té nejvyšší a nejlépe opevněné pevnosti, jakou kdy viděl. Zavrtěl hlavou, jeho strach byl hmatatelný.

"Jsi v Ravenwoodu," řekl lord Orion a přistoupil za zjizveného lorda.

V Ravenwoodu?

V tom Ravenwoodu!?

Ne, u Světla, to se nemůže dít.

"C-Citadele Ravenwood? Domově č-čtyř nejvyšších vládců lycaonů. Šeptající propasti nesmírné moci?" vyhrkl Emery, neschopen už dál skrývat svou hrůzu.

Lord Orion si odfrkl. "Tak tomu říkají lidé. My ne. Ale ano, máš pravdu. Jsi v Citadele Ravenwood, princi Emery."

„Nepotřebuješ, abych tě informoval o tom, že je to nejbezpečnější místo v Urai, s rozlehlými pozemky, ve kterých by ses mohl ztratit, pokud by ses pokusil o útěk.“ Lord Viktor se ušklíbl. „Vír, který by tě spolkl, abys už nikdy nebyl spatřen. Z Ravenwoodu není úniku.“

Emery slyšel jejich slova, ale jeho mysl pohlcoval mnohem větší strach.

"Sídlí tu čtyři nejvyšší vládci lycaonů?" hloubal Emery s hrůzou.

"Ano." Lord Orion zněl mírně pobaveně, čímž přitáhl Emeryho pozornost.

Emery netušil, že to řekl nahlas.

Emery se pomalu přiblížil k lordu Orionovi – v tu chvíli se zdál být tím méně děsivým a lepší volbou – a vrhl na zjizveného lorda ostražité pohledy. „Slyšel jsem o lycaonech zvěsti.“

„Co přesně jsi slyšel?“ zeptal se lord Orion.

„Říká se, že jsou smrtící, nepředvídatelní a ve svých činech téměř zdivočelí.“ Emery odpočítával na prstech, jak dál brebentil. „Jejich zvyky při páření jsou prý stejně brutální jako jejich zabíjení, a i když mají krvavé hostitele, raději vysávají lidskou krev. A poté, co se jejich král utrhl ze řetězu, oni—"

"Úžasné. Přesně to jsem potřeboval slyšet," dodal lord Viktor suchým tónem.

Lord Orion, stále poněkud pobavený, promluvil: "Přenechám to vysvětlování lordu Viktorovi. Musím se zúčastnit rady."

Cože!? Prosím, nenechávejte mě s ním! Emery málem vykřikl. Ale silně se kousl do rtů a ovládl se.

Lord Viktor se však nedržel zpátky. "Rozmysli si to, lorde Orione. V žádném případě nebudu—"

"Byl bys radši, kdyby to vysvětlování vzal na starost lord Zander?" zeptal se tiše lord Orion.

Na čelisti lorda Viktora cukl sval a vrhl na Emeryho tvrdý pohled, jako by o té možnosti skutečně uvažoval.

Lord Orion si toho musel všimnout, a tak rychle dodal: "Víš, že to nechceš dopustit. Kromě toho nezapomínejme na tu laskavost, kterou mi dlužíš. Vzpomínáš si?"

Lord Viktor ho zpražil pohledem a lord Orion se vlčím způsobem usmál. "Myslím, že je čas si to vybrat. Postaráš se o instrukce. Já jdu." S tím lord Orion odkráčel, s každým krokem vyzařujíc auru sofistikovanosti.

Nakonec stáli Emery a lord Viktor tváří v tvář.

"Pojď." Lord Viktor vykročil a Emery mu padl do kroku v patách.

„Zapomeň na jakékoli zvěsti, které se mohly rozšířit v lidské říši. Některé mohou obsahovat zrnko pravdy, ale většina z nich je skutečně bizarní.“ Lord Viktor vypadal mírně otráveně. „Nebudu se však nořit do rozsáhlých vědomostí o našem druhu, protože to by bylo příliš obšírné na obsáhnutí. Místo toho se podělím o ty části, které se týkají přítomnosti tvé sestry tady.“

Emery se obrnil.

"Před pěti sty lety a dokonce i předtím žil můj lid a lidé v míru. Nejvyšší král Alaric se o to postaral."

Nejvyšší král Alaric.

Při pouhé zmínce toho jména naskočila Emerymu na kůži husí kůže a kolena se mu roztřásla v sotva skrývaném strachu.

Patřil k nejstarším lycaonům, kteří kdy existovali, a jeho pověst byla známá po celém světě, dokonce i dítěti narozenému v dnešní době.

Nebyl jen jedním ze čtyř vládců, byl tím úplně prvním. Absolutním vládcem.

Jeho moc a síla byly legendární. Někteří dokonce naznačovali, že ho nelze zabít.

To jméno, Alaric, zasévalo hrůzu do srdcí každého druhu, který na tomto světě existoval.

"Jeho syn Alvin se spřátelil s lidským princem," pokračoval lord Viktor. "Během rozhovoru u sklenky šampaňského prozradil opilý Alvin princovi tajemství našeho lidu. Noc Zatmění měsíce."

„Noc, kdy byli lycaoni přirozeně zbaveni své moci a síly měsícem, že?“ zeptal se Emery, zvědavý, jestli jsou ty zvěsti pravdivé. „Přichází každých pět set let a dělá vás neskutečně slabými. Slabšími než novorozeně. Zranitelnými vůči útoku.“

Zjizvený lycaon se zastavil a změřil si Emeryho pohledem; přikývl, než se znovu rozešel. "To, co Alvin nevěděl, bylo, že princův otec využil svého syna k získávání informací o nás. Král Memphis měl zálusk na naši zemi. Zkrátka a dobře, lidé prolomili naši obranu a zaútočili na nás v noci Zatmění měsíce, čímž našemu království způsobili značné škody."

V očích lorda Viktora se mihl stín. "Mnoho našich lidí bylo zabito. Za přežití lycaonů vděčíme převážně úsilí čtyř vládců, obzvláště Alaricovi." Vypadal nepřítomně, jako by před sebou viděl tu noc odehrávat se znovu. "Alaric vynaložil každou unci své síly, aby svůj lid zachránil. Obětoval vše, co měl... věděl, jaké to přinese následky."

Následky?

Emerymu najednou bylo úzko. Lidé považovali tu noc za vítězství. Mluvili o ní jako o velkém úspěchu. Ale slyšet to takhle teď, nebylo to nic jiného než barbarství.

„Po té noci se všechno změnilo,“ řekl lord Viktor. „Mnoho lycaonů ztratilo své spřízněné duše a děti. Ti, kteří zůstali, byli tou ztrátou zoceleni. Dokonce ani naše pomsta neudělala nic, aby zmírnila bolest v našich srdcích.“

„Váš druh téměř zdecimoval lidskou populaci a mnohé donutil skrývat se.“ Emery nedokázal udržet ze svého tónu hořkost. „Lycaoni vzali spoustu otroků a téměř připravili lidské země o jejich ženy. A to nepomohlo?“

Když na něj ty mrazivé oči znovu pohlédly, Emery prudce sklapl.

„Poté se Nejvyšší král Alaric poddal své bestii a zešílel. Zcela ztratil mysl a takový zůstal po celých pět set let. Právě ten lid, pro jehož ochranu obětoval vše, je jím teď ohrožen.“ Lord Viktor zahnul za roh. „Bestie se pravidelně vymaňuje ze zajetí a vydává se na bezohledné, brutální vraždící výpravy. Abychom předešli dalším ztrátám, je bestie uvězněna tady v Ravenwoodu.“

Dobře... to znělo jako dobrý nápad. V čem byl problém?

„Ale samotné uvěznění nestačí. Naše vnitřní bestie vyžadují k přežití dvě základní substance: krev a sex,“ přejel lord Viktor Emeryho pronikavým pohledem. „A v tom přichází na řadu tvá sestra.“

Emery znejistěl. Nelíbilo se mu, kam to směřuje.

„Princezna Aurelia uspokojí sexuální potřeby bestie. Proto byla pořízena. Pokud jde o tebe, jelikož pro tebe nemám žádné využití, oba patříte bestii,“ potvrdil lord Viktor pevně.

„Cože?“ vydral se z Emeryho nevěřící šepot. „Přece t-to nemyslíte vážně.“

"Vyřiď princezně Aurelii, aby se bestii podvolila. Pokud to udělá dobře, kdo ví? Možná přežije další den. Na výsledku mi pramálo záleží."

Emery se zhroutil na kolena, slzy mu rozmazávaly vidění. "Prosím, lorde Viktore, nevystavujte ji tomuhle. Aby byla sexuální otrokyní? Bestii... králově bestii? Moje sestra zemře!!" vykřikl, jeho slova byla prodchnutá hněvem.

Lord Viktor nehnul ani brvou. „Hodně štěstí při pokusu utéct z Ravenwoodu. Za každý pokus tě stihne padesát ran bičem.“ S tím se otočil na podpatku a odrázoval pryč.

Hněv překonal hrůzu a Emery vyrazil za ním, ale lycaonští vojáci mu zablokovali cestu.

„Kdo si myslíte, že jste!?“ křičel Emery. „Považujete se za tak všemocného, že můžete diktovat osudy živých bytostí!? Nejste nic víc než bestie! Jste zrůda, lorde Viktore!“

Lord Viktor se ve dveřích zastavil a vrhl pohled přes rameno. „To je kompliment, lidský princi. A pro tebe jsem Nejvyšší lord Viktor.“

Emery ztuhl.

Nejvyšší lord?

Jakože jeden ze čtyř vládců lycaonů, ten NEJVYŠŠÍ LORD!?

Svatí bohové světla, jsme ztraceni.