KAT

„Vypadáte naprosto dokonale, princezno Katerino.“

Ruce v klíně se mi pevně sevřely v pěst. Musela jsem se vědomě soustředit na to, abych dýchala a uklidnila se.

Dokonale. Vypadala jsem jako panenka. Ten typ, co je určený jen na výstavu, bez poskvrnky a chráněný před doteky. Ten naprosto zbytečný typ. Bledá porcelánová pleť potažená tou nejjemnější vrstvou make-upu, nanesenou tak mistrovsky, že působila naprosto přirozeně. Velké modré oči s řasami, které nepotřebovaly prodloužit. Plné červené rty s obvyklým zdvořilým úsměvem.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a kývla na vizážistku.

„Už na vás čekají dole. Mám zavolat vašemu bratrovi, aby vás doprovodil?“

Znovu jsem ruce sevřela v pěst. Zámek Lordswood byl bezpečnější než jakákoli pevnost. Ani štěnice by se dovnitř nedostala bez přísné prověrky a povolení, ale ani to by nestačilo k tomu, aby pronikla až do vnitřního hradu.

A přesto mě všude doprovázeli jako malé dítě.

Ale to všechno mělo svůj dobrý důvod. Každá oběť za to nakonec bude stát.

„To nebude nutné. Děkuji, Alanno,“ řekla jsem a vstala.

„Ale alfa nařídil…“

„Jsem si jistá, že to zvládnu,“ přerušila jsem ji a udržela si úsměv, který do mě byl zakořeněný tak hluboko, až mi připadalo, že s mou tváří srostl.

Narovnala jsem si dlouhou sukni šatů a upravila postoj, což šlo díky korzetu celkem snadno. Byl prkenně tvrdý; nemohla bych se hrbila, ani kdybych chtěla.

Jen jsem letmo vrhla pohled do zrcadla, kývla na tým žen, které mě oblékaly, a zamířila ven ze šatny. Vypadala jsem dokonale, to jsem jim musela nechat. Ani jediný pramen mých blond vlasů neležel křivě, ramena jsem měla rovná, hlavu vztyčenou. A každý kousek oblečení na mém těle měl větší hodnotu, než kolik si většina lidí vydělala za rok.

Byla jsem výhra.

Ta, která byla vychována k tomu, aby jí ostatní záviděli. Aby naplnila život svého osudového druha. Aby byla trofejí.

Vězněm.

Úsměv mi z obličeje sklouzl a mé kroky se u dveří ložnice zadrhly. Byla jsem nespravedlivá. Můj život byl privilegium; musela jsem být vděčná. Rodiče mě milovali a dali mi všechno, a můj drahý bratr Kostas by pro mě spálil svět na popel, kdybych ho o to požádala.

„Proč se vůbec tak namáhají? Brzy jí bude osmnáct; pochybuju, že jí v dohledné době spadne do klína nějaký osudový druh. Mají prostě příliš vysoká očekávání; vždyť je to jen omega.“

Ramena mi ztuhla. Asi si myslely, že už jsem odešla.

Omega. Slabá. Odsouzená k tomu, aby se podřídila každému vlkovi, přítěž pro toho, s kým se spojí, a přesto ta nejuctívanější v mé smečce. Ta ironie mi neunikala.

„Ticho! Jestli tu chceš přežít, nech si takové myšlenky pro sebe.“

„Ale všichni říkají…“

„Jestli tu větu dokončíš, vyletíš ze zámku ještě před obědem. Princ Kostas se postará o to, abys už nikdy nevkročila za brány komplexu.“

Následovalo ticho, ale já chtěla, aby ta žena dokončila, co měla na jazyku. Co všichni říkají? Většinu času jsem trčela ve vnitřním hradě a nikdo se neodvážil říct jediné nevhodné slovo. Drby se ke mně donesly jen zřídka, a když už, byly k uzoufání nudné.

Potlačila jsem odfuknutí. Bylo by to nedámské. Matka by dostala záchvat, kdyby mě slyšela.

Znovu jsem narovnala ramena a vyšla sama do široké chodby. Venku byl při vítání jara vzduch ještě mrazivý, ale ve všech pokojích mého křídla bylo příjemně teplo. Otec nesnášel, když jsem jen popotáhla. V zimě mě skoro nepouštěl ven.

Ale jaro bylo tady. Květiny začínaly kvést. A to znamenalo dlouhé procházky v zahradách a Jarní bál. Trochu vzrušení po dlouhé zimě. Cokoli bylo lepší než sedět o samotě se svými myšlenkami.

Kráčela jsem pevným krokem k dvojici stráží v celočerných bojových uniformách na konci chodby a málem jsem se rozesmála, když se ke mně otočili a ztuhli. Ta panika v jejich tvářích byla k nezaplacení.

„Vaše královská Výsosti, počkejte prosím zde na doprovod,“ řekl jeden z nich s lehkou úklonou.

Věděla jsem, že bratrovi telepaticky pošlou zprávu vteřinu poté, co mě spatří, ale byla jsem připravená. Zrychlila jsem krok, prošla kolem nich a zahnula do další chodby, kde čekalo několik dalších stráží. Bylo to přehnané, ale co měla holka dělat? Přidělili mi víc stráží než králi s královnou. Jak daleko se dostanu tentokrát? Třeba až do vstupní haly?

Kolem stráží jsem napůl běžela a už jsem byla skoro u schodiště, když se na jeho vrcholu vynořila bratrova hlava.

Sakra. Málem jsem to zvládla.

S povzdechem jsem zpomalila a setkala se s bratrovým zamračeným výrazem.

„Nepočkalas na mě, Katerino,“ řekl.

„Ušla jsem sama dvě chodby, Kostasi. Jestli nezvládnu ani to, jak se někdy dokážu postarat o svého druha?“

Jak se dalo čekat, jeho zamračení se prohloubilo a já se málem uchechtla. Můj bratr byl pohledný muž. Byl mým naprostým opakem. Týčil se do výšky, měl hnědé oči, kudrnaté tmavé vlasy a nebylo na něm absolutně nic křehkého. Byl to válečník, beta smečky Lordswoodů a co do zastrašující aury ho překonával jen náš otec. Říkalo se, že to platí i ve chvíli, kdy stojí v místnosti plné alfů.

„On se bude muset postarat o tebe,“ řekl Kostas pevně. „A nezapomeň, tenhle zámek bude tvým domovem.“

Samozřejmě. Jak bych mohla zapomenout, že i po obřadu spojení budu žít mezi týmiž stěnami? Možná by nová tvář něco změnila. Vytrhla mě z té monotonie. Existovalo jen omezené množství jazyků a hudebních nástrojů, které jsem se mohla naučit, a už mě začínaly unavovat všechny ty knihy o právu, financích a ekonomii. Třeba až budu mít druha, dovolí mi uplatnit mé studium v praxi.

Nebo se dokonce naučit něco jiného, třeba trénovat se zbytkem smečky. To byl sen, kterého stálo za to se držet.

Kostas do mě zavěsil ruku a rozešel se.

„Pamatuj si, co jsem ti dnes říkal,“ upozornil mě. „Na seznamu jsou i další, ale tenhle je dobrý kandidát.“

To říkali o všech. S „kandidáty“ jsem se setkávala od svých pěti let, zprvu pod záminkou hraní, později otevřeně jako s potenciálními budoucími druhy. Posledních pár týdnů jsem měla schůzku každý den, někdy i dvakrát denně.

Matka propadala panice. Moji rodiče byli připraveni zpečetit můj osud.

Potlačila jsem nutkání si znovu povzdechnout a usmála se na staršího bratra.

„Když říkáš, že je pro mě ten pravý, pak to tak musí být,“ řekla jsem.

„Samozřejmě že je. Má před sebou zářivou budoucnost. Momentálně je nejlepší v ročníku a exceluje ve výcviku. Jen někdo takový by mohl být tvým osudovým druhem,“ prohlásil Kostas a jeho mračení zmizelo.

Zazářil na mě úsměvem a já pocítila teplo jeho lásky a ochrany. Všechny pochybnosti, které jsem ohledně těch schůzek měla, se vytratily, když jsem mu stiskla paži.

„Vsadím se, že bude pro naši smečku vynikajícím přínosem.“

Možná to spojení s druhem nakonec nebude tak zlé. Věděla jsem, že na mě rodiče nebudou tlačit, abych měla příliš brzy děti. Chtěli jen mít jistotu, že jsem zabezpečená pro každý případ. Celá smečka bude respektovat někoho, koho oni schválí, a osudový druh by mi nikdy neublížil.

Pomalu jsme scházeli po velkém schodišti do vstupní haly. Blížilo se poledne, takže služebnictvo mělo být zaneprázdněno přípravou oběda nebo úklidem stovek místností v téhle obrovské kamenné stavbě. Ale panovalo tu ticho. Až příliš velké ticho. „Atmosféra“, kterou nepochybně zorganizovala moje matka. Tenhle nový nápadník musel být opravdu velmi důležitý, když kvůli němu nechali všechno zastavit.

Nebo byla matka už prostě zoufalá.

„Dneska svítí slunce. Setkáme se s ním na nádvoří,“ oznámil Kostas.

Vydechla jsem, zastavila se a pevně stiskla bratrovu paži.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a zatajila dech.

„Je krásný den,“ řekl Kostas jemně s chápavým úsměvem. „Měla bys vidět první květy společně se svým budoucím druhem. Už jsem nařídil, aby ti připravili plášť.“

Ignorovala jsem optimismus v jeho slovech a napůl ho táhla chodbami v přízemí. Nádvoří. Jak mi chybělo. I kdyby ta schůzka nedopadla podle plánu, už jen to, že budu sedět venku se sluncem ve tváři, mi to vynahradí.

„Matka a otec mají oficiální povinnosti, takže se s ním setkají později u čaje. Tvé gardedámy už čekají,“ dodal Kostas a se smíchem podotkl: „Zpomal. Nebuď tak hrr.“

Správně.

Musela jsem se chovat způsobně. Byla jsem Její královská Výsost princezna Katerina Lordswoodová z Kingslandu. Nesmí na mně být absolutně nic ke kritizování.

„Omlouvám se, bratře.“

Sklopila jsem hlavu, když se mé gardedámy přiblížily a jedna z nich mi přes ramena přehodila hřejivý plášť.

„Budu nablízku, takže se neboj,“ pošeptal mi Kostas, políbil mě na čelo a ustoupil.

Z jeho slov mi přejel mráz po zádech, ale zahnala jsem to. Šla jsem ven!

Když se otevřely dveře, na tváři se mi poprvé od probuzení objevil upřímný úsměv, a já poprvé po několika měsících ucítila přímé slunce. Nevadilo mi, že mě mráz trochu štípl do tváří, když jsme vyšli do chladu. Těšila jsem se na setkání s dalším mužem ze seznamu mých rodičů jen proto, abych se mohla projít po zahradách.

Můj krok zůstával překvapivě pevný, ruce jsem držela sepjaté před sebou a hlavu skloněnou. Dáma kráčela s grácií. Omega s pokorou.

Šli jsme po dlážděné cestě kolem jezírka směrem k hlavnímu posezení, dokud jsme nedošli k mému oblíbenému rozkvetlému třešňovému stromu přímo uprostřed dvora. Úsměv se mi rozšířil. Strom kvetl. Brzy celé nádvoří naplní nádherná vůně květů.

Vedle něj stál malý chlapec v obleku, jako většina návštěvníků, ruce v kapsách, a strom obdivoval. Zajímalo mě, kdo jsou jeho rodiče. Možná to byli právě ti, které král s královnou hostili.

Zastavila jsem se vedle něj a zhluboka se nadechla.

„Vaše Výsosti,“ řekl chlapec, couvl ode mě a uklonil se.

„Není třeba takových formalit,“ odvětila jsem a usmála se na něj.

Měl kudrnaté vlasy a uhrovatou pleť; z jeho tváře bylo zřejmé, že mu není víc než dvanáct nebo třináct. Zřejmě ještě neprošel proměnou, ale jeho alfí krev byla nepopiratelná. Za pár let se moje vlčice té jeho podřídí, navzdory mé královské pokrevní linii.

Odvrátila jsem od něj pohled a tu myšlenku zapudila.

Jen pozitivní myšlenky. Dnes byl dobrý den.

„Jak se jmenuješ, chlapečku? Jsi tu s rodiči?“ zeptala jsem se.

Změnil se mi tón na ten otravný, jakým dospělí mluví na miminka? Trochu jsem se přikrčila, když jsem uviděla, jak mu zacukala čelist a jak sevřel ruce v pěst. Dokonce i jeho šedé oči ochladly. Jeho hněv byl skoro jako facka na mých zmrzlých tvářích. Zvláštní. Musel být ještě moc malý na to, aby se začal učit sebeovládání. U alfů to bylo o to důležitější, vzhledem k tomu, jakou škodu mohly způsobit slabším vlkům i jen jejich aury.

„Nejsem žádný chlapeček, Vaše Výsosti. Je mi patnáct. Jmenuju se Justin.“

Vyčkávavě se na mě zadíval. Měla jsem ho znát? Byli jeho příbuzní členové dvora? Otcovi obchodní spojenci? Už tak dlouho jsem si musela pamatovat jména a tváře, že mi občas prostě splynuly dohromady.

Přesto jsem nemohla být nezdvořilá.

„Těší mě, Justine. Snad se brzy zase uvidíme. Jsem tu, abych se s někým setkala. Bratr nebude nadšený, jestli tě tu najde.“

Málem jsem se uchechtla při pomyšlení na Kostasovu reakci, až zjistí, že se kolem něj někdo prosmýkl. Vnitřní nádvoří bylo posvátné. Můj pohled přelétl po dokonale upraveném prostoru v touze setkat se se svým miliontým nápadníkem a provést ho tu. Přestože mě Kostas pustil ven tak brzy, můj čas bude omezený. Chtěla jsem ho využít naplno.

„To se mnou se máte setkat, Vaše Výsosti. Já jsem váš nápadník.“

Úsměv mi zmizel z tváře.

Tvář se mi zkřivila, než jsem to stihla zastavit, a oči se mi rozšířily, jak jsem zírala na kluka, kterému si matka pravděpodobně ještě před nedávnem utírala nos.

Co. To. Kurva. Je?