KAT

Ne. Ne, ne, ne. Tohle nemohla být pravda. To musel být vtip. Zkouška. Absolvovala jsem tolik schůzek, že se ten výběr už musel zmenšit skoro na nulu, ale nebylo možné, aby si rodiče mysleli, že se pro mě hodí tenhle usmrkaný kluk. Bohyně chraň, jestli by se mezi námi skutečně objevila jiskra pouta.

Co si to sakra mysleli?

Za pár dní mi bude osmnáct. Tohle nebyla jen špatná partie; bylo to nelegální!

„Princezno Katerino?“

Jeho dětinský hlásek prořízl hrůzu, která se mi točila v hlavě, a já rychle uhladila svůj výraz a přinutila se ho vrátit do něčeho zdvořilého. Něčeho nacvičeného.

„O—omlouvám se, Justine,“ řekla jsem a ohlédla se na dvě gardedámy postávající opodál.

Jedna z nich odvrátila zrak, cukalo jí v koutcích. Věděly to. Věděly, že mě načančaly a vyparádily pro obyčejného malého kluka.

Byla jsem snad pro smích?

„Prosím,“ pronesla jsem a vzpomněla si na své vychování. „Posaďme se.“

Na stole už byl připravený jeden z matčiných nejlepších čajových servisů a v uctivé vzdálenosti čekal sluha, připravený obsluhovat. Jako by ten den nebyl prokletý už tak dost, slunce zajelo za mrak a vzalo si své teplo s sebou.

Justin se ušklíbl, když se svalil na židli naproti mně a lenivě přelétl očima po nádvoří. Zdálo se, že na svůj předchozí záchvat vzteku zapomněl, protože se na sedadle hrbil a tiše se pro sebe uchechtával. Evidentně nevěděl o etiketě vůbec nic. Kromě jeho alfí aury na něm nebylo nic výjimečného.

Nebylo možné, že by tenhle kluk v čemkoli vynikal.

„Tohle místo je fakt hustý,“ řekl Justin a zvedl křehký čajový šálek, jako by to byla plechovka s limonádou. „Myslel jsem, že budete spárovaná dřív, než na mě přijde řada.“

Tváře mi zahořely, jak mnou projela vlna ponížení. Než na něj přijde řada? Každý, kdo se dostal na seznam mých rodičů, byl privilegovaný. Říkat, že se na nich střídají, znělo příliš vulgárně. Jako bych byla nějaká položka na seznamu k odškrtnutí. Jako by mi prokazoval laskavost.

Odvrátila jsem zrak a také jsem se napila čaje. Poté mělo následovat celé jídlo, ale já ztratila chuť a najednou jsem se necítila na to, abych se s tímhle klukem procházela.

„Jsi ještě dítě. Samozřejmě to byl omyl,“ řekla jsem klidně a udržela si vyrovnaný hlas.

Nejradši bych vtrhla zpátky do zámku a dožadovala se vysvětlení, ale matka mi to vtloukala do hlavy – grácie za všech okolností. Měla jsem hosta, takže jsem ho musela bavit, i když zrovna vyrostl z plenek.

Málem jsem si odfrkla, ale spolkla jsem to. Musela jsem to vydržet. Tolik k mojí vytoužené procházce. Bude to jako hlídat dítě, a na to jsem opravdu neměla náladu. Pořád to ale bylo lepší než schůzky, které jsem absolvovala minulý týden.

Po zádech mi přeběhl mráz a ruka se mi zachvěla. Šálek tiše zachrastil, když jsem ho položila, a ten nerovnoměrný zvuk se rozlehl po nádvoří.

Ne. Teď ne. Nemělo smysl utápět se v minulosti.

„Nejsem dítě,“ procedil Justin skrz zuby a jeho dřívější vznětlivost opět vykoukla na povrch.

Něco na tom záblesku v jeho očích zatahala za mou paměť. Proč mi ten pohled připadal tak povědomý? Ta myšlenka mě vytrhla ze zamyšlení a já si toho kluka znovu prohlédla. Viděla jsem ho na nějakém bále? V pozadí, na nějakém shromáždění smeček, které jsem potají sledovala z jednoho ze svých oken?

„Ale aspoň to budu mít rychle za sebou,“ pokračoval Justin. „Zvýší to moje šance, že najdu svou družku, až projdu proměnou.“

Zamračila jsem se a zadívala se tomu spratkovi přímo do očí, čímž jsem porušila další z pravidel mých rodičů.

„Jak to myslíš?“

„Však víte,“ pokrčil kluk rameny.

Nevěděla jsem. Nebyl tu snad od toho, aby zjistil, jestli se k sobě nehodíme? Tak proč už přemýšlel o tom, že si najde družku, až se promění?

Ne že bych se tou myšlenkou vůbec zabývala, ale co to sakra mělo znamenat?

„Z jaké jsi smečky?“ zeptala jsem se, zatímco prsty v klíně se mi stáčely v pěst.

Byl evidentně naprosto nevychovaný, když se choval, jako bych pro něj nebyla dost dobrá. Byla jsem princezna! Co by proti mně vůbec mohl namítat?

„Ironbridge,“ odpověděl Justin, znovu se rozhlédl, pak sáhl do kapsy a vytáhl mobilní telefon. Namířil fotoaparát na kvetoucí třešeň, jako by byl na nějaké vyhlídkové túře.

Neuvěřitelné.

To scenérie ho fascinovala víc než já! Alespoň že se nesnažil vyfotit mě. Jak tu věc pronesl do zámku, to mi hlava nebrala. Kostas zakázal nahrávací zařízení, protože, jak sám řekl, „ne každý si zaslouží pohlédnout na tvou krásu.“ Dřív jsem nad tím převracela oči, ale teď jsem za to byla vděčná.

Studovala jsem dost případů na to, abych přesně věděla, jak moc se to může zvrtnout, když někdo zachytí ten špatný druh fotky.

Z nějakého úkrytu za mnou se zhmotnil strážný a vytrhl klukovi telefon z ruky.

„Ale no tak, jděte do háje,“ zakňoural Justin. „Je to jenom strom.“

Strážný na telefonu něco proklikal, zamračil se a pak si ho strčil do vlastní kapsy. Zdá se, že spratek měl zkrátka smůlu.

„Řekněte mu, ať mi ten telefon vrátí. Nechápu, proč se k vám chovají, jako byste na oblohu zavěsila slunce. Jsem stejný jako vy, taky jsem princ. Můj táta to nenechá jen tak, když mu řeknu, že jste mě okradli.“

„Ty jsi syn alfy?“ zeptala jsem se, i když srovnávat jakéhokoli jiného alfu v království s mým otcem byla zrada.

Ale matka už před lety rozšířila své aktivity do vzdálenějších teritorií. Tenhle spratek mohl klidně být skutečný princ, syn jednoho ze sousedních tří králů.

Justin se opřel a založil si ruce na prsou, jako by mu patřil svět.

„Jo. Alfy Cartera. Fakt ho nechcete naštvat.“

Vzduchem třeskl ostrý zvuk. Zamrkala jsem. V ruce mi prasklo ouško šálku.

Uvolnila jsem sevření a nechala kousky porcelánu spadnout na stůl, zatímco se mi rozšířily oči při pohledu na chlapce přede mnou. Krev mi tepala v uších. Přes knedlík, který se mi tvořil v krku, jsem nemohla popadnout dech.

Záblesk vzpomínky. Jiná schůzka. Tahání za vlasy. Mastná ruka na mém stehně. Postupující výš. Ten smích, když mi říkal, co se mnou provede.

Se sevřenýma rukama jsem pohlédla zpátky na strážného. Samozřejmě, že tenhle kluk byl Carter. Žádný skutečný princ, ani zdaleka ne. Alfa Carter se alfa králem nestane ani za milion let. Není divu, že mi ten kluk připadal povědomý.

„Měl jsi dodržovat pravidla,“ řekla jsem. Sama jsem byla překvapená, že můj hlas zůstal klidný. „Zkontrolují to a vrátí ti ho na konci našeho... setkání.“

V žádném případě bych tohle nenazvala schůzkou. Zvlášť teď, když jsem věděla, kdo to je. Nikdo z téhle odporné žumpy smečky nebyl hoden toho, aby vkročil za brány našeho komplexu, natož aby seděl naproti mně. To si Kostas nemyslel totéž? Opravdu jsem klesla tak hluboko? To, že tu seděl, jsem vnímala jako zradu.

„Můj bratr Aaron říkal, že jste šílená. Už to vidím,“ ušklíbl se Justin. „Říkal, že jste se usmívala jako robot bez ohledu na to, co vám říkal.“

Ruce mi cukly. Aaron toho napovídal spoustu.

„A Samuel říkal, že toho v hlavě moc nemáte,“ pokračoval.

To se ozval ten pravý.

Samuel měl tělo alfy a mozek brambory. Nevypadal ani nemluvil tak, že by v životě přečetl jedinou knihu. Dokonalý gentleman, když zrovna neslintal, ale já měla co dělat, abych s ním udržela oči otevřené.

„A Jake…“

Úsměv mi z tváře zmizel úplně. Kůže se mi zježila, jako by se na mně právě vylíhla stovka malých pavouků. Justin si toho všiml a zasmál se, ohlédl se za mě a evidentně kalkuloval, co všechno mu ještě projde.

„Jake říkal, že byste byla dobrá jen na jedno.“

Můj pohled se okamžitě stočil zpátky na něj. Krev mi hučela v uších a zrak se mi zostřil. Do mé první proměny zbývalo už jen pár týdnů a šelma ve mně už se začínala probouzet. Kdybych teď ztratila kontrolu a proměnila se, roztrhala bych to zdegenerované štěně na kusy. Protože jím ještě proměna neprošla, byl by bezbranný. Bylo by to jako hrát si s člověkem.

„Když tví bratři říkali tohle všechno, proč jsi tady?“ zeptala jsem se.

Cítila jsem, jak se za mnou mé gardedámy přibližují. Slyšely ho?

„Vy to fakt nevíte?“ zasmál se Justin a zatleskal rukama, jako by se skvěle bavil. „Mezi námi se něco říká. Život není kompletní, dokud nechodíš s princeznou. Jestli chceš najít svou osudovou družku, musíš ji nejdřív odkopnout.“

Za mnou se jedna z mých gardedám – ta, která se snažila nesmát, když jsem se s Justinem setkala – zachichotala. Věděla to!

Tváře mi znovu zahořely. V hrudi se mi zvedla vlna ponížení. S těmi kluky jsem se scházela z nějakého důvodu, pro dobro království, a oni si o mně mysleli tohle? Hruď se mi stáhla a cítila jsem, jak se mi láme srdce.

Věděli to moji rodiče?

Věděl to Kostas?

Ta zuřivost, kterou jsem potlačovala celé dopoledne, když mě služebné balily do šatů pro tohohle kluka, se vrátila stonásobně a donutila mě vstát.

„Pane Cartere, tady jsme skončili.“

Justin se postavil, stále se smál, a předvedl výsměšnou úklonu. Každý kousek mého těla křičel po tom, abych mu z té jeho tváře smazala ten samolibý výraz fackou, ale ruce mi zůstaly sepjaté před sebou.

Způsobně.

Stále dokonale.

I když to ve mně plálo jako v pekle.

„Stejně jsem tu nechtěl zůstat dlouho. Je evidentní, a díky bohu za to, že nejsme osudoví druzi,“ prohlásil. „Vraťte mi telefon a popřejte mi štěstí do budoucna, princezno.“

„Hodně štěstí, pane Cartere,“ řekla jsem se stále nasazeným úsměvem. „Budete ho potřebovat, abyste našel někoho, kdo snese ten puch hnoje, který vám vychází z úst. Mluvíš hodně na dítě, které je přinejlepším průměrné. Není divu, když uvážíme, kdo je tvůj otec. Příště, až mi bude alfa Carter padat k nohám, s láskou na tvé jméno vzpomenu. Sbohem, chlapečku.“