KAT

Zrcadlo bylo prasklé a příliš malé na to, aby ukázalo moc, ale zelenooká zrzka, která se na mě dívala zpět, nepotřebovala vidět celý odraz, aby věděla, že vypadá kurevsky dobře. Zelené oči mi zářily pod nerovnoměrnou ofinou skřítkovského sestřihu a můj úsměv byl široký.

Otočila jsem se zpět k tomu nepořádku za mnou. Oblečení naházené na jedné straně postele, učebnice a spisy na druhé a někde za tím vším byla moje nefunkční kuchyně.

Nezáleželo na tom. Konečně jsem se z téhle díry stěhovala pryč.

S vypísknutím jsem se svalila na volné místo na své jednolůžkové matraci a už posté vzala do ruky obálku.

Můj bonus.

Můj velký, tučný bonus, který mi změní život.

Osmdesát hodin týdně, krev, pot a slzy skoro dva roky, a ti kravaťáci z Úřadu pro nelidské záležitosti si mě konečně všimli. Moje jméno sice ve spisu nebylo, ale ten případ jsem vyřešila já. Byla jsem jejich zkurvený hrdina. Zasloužila jsem si to.

Kromě toho jsem nepracovala tak tvrdě jen proto, abych si zapsala jméno na nějakou složku. Dokázala jsem nemožné. Trvalý pracovní poměr před promocí? Hotovo. Nejmladší rekrut? Taky hotovo.

Všechno to domácí vzdělávání se nakonec vyplatilo.

Úsměv povadl. Hruď se mi stáhla. Hrozily mi slzy, ale ty myšlenky jsem zapudila. Dnes byl dobrý den. Skončila jsem s přežíváním, byla jsem připravená žít.

Popadla jsem klíče, tašku a helmu, odkopla špinavé prádlo z cesty a vyrazila ven. Hádám, že se s tím nepořádkem budu muset vypořádat, než v pondělí oficiálně nastoupím do práce. Zbýval mi už jen poslední kancelářský outfit.

Nebo srát na to, prostě si koupím nové oblečení.

Můj smích se rozléhal chodbou, když jsem kráčela ke schodům. Pořád jsem se smála, když jsem došla na parkoviště v suterénu. Koupím si tolik oblečení, že nebudu muset každý týden opakovat ty samé outfity. Byt, kde se bude dát aspoň pořádně nadechnout. Manželská postel bez tenké, hrudkovité matrace!

Kat Munroeová šla nahoru.

„Vypadáš dobře, kočičko Kat.“

Protočila jsem panenky. Neotočila jsem se, jen jsem si přes rameno připevnila kabelku a nasadila si helmu. Kožené minišortky, ladící bunda, kozačky do půli stehen a top, který by se dal vydávat za podprsenku. Korzet nikde v dohledu.

„Kam dneska večer razíme?“

Ten hlas zněl blíž, takže jsem se musela podívat. Nedostala jsem se tak daleko tím, že bych byla hloupá.

Zpoza dvou sloupů vyšli dva kluci, obvyklí podezřelí, jako by to byli záporáci z céčkového filmu. Typičtí dlouhovlasí svalovci. Ten typ lidského odpadu, který Úřad obvykle přenechával místním agenturám. Byla škoda, že se s lidmi nedokázali vypořádat sami, jinak bych je udala za to, že jsou to zmrdi.

„Tode. Same,“ pozdravila jsem kývnutím. „Jdu jen nakoupit. Proč se plížíte v temném suterénu?“

Ti dva delikventi se ušklíbli a přistoupili blíž.

„Slíbila jsi, že někam vyrazíme, Kat,“ protáhl Tod. „Nebereš svoje slovo zpět, že ne?“

„Zapomeň na nákup,“ dodal Sam. „My tě nakrmíme něčím lepším.“

Úchylné. Copak tohle někdy na někoho fungovalo?

„Možná zítra večer,“ řekla jsem, otočila se zpátky ke své motorce a přehodila přes ni nohu.

Byli po obou mých bocích, než jsem vůbec stihla chytit plyn.

„Pořád nás odmítáš, kočičko Kat,“ řekl Tod a popadl řídítka. „Myslíš, že ti to bude fungovat navždy?“

Moje motorka byla mou pýchou a radostí. Zářivě červeno-černá s leštěným chromem a motorem, který předl jako zvíře. Vynechávala jsem jídlo a nájem jen kvůli ní. Jak se opovažuje tenhle bastard na ni položit ruku?

„Slibujeme, že se ti to bude líbit,“ dodal Sam a popadl druhé řídítko.

Už jsem toho měla dost.

Sundala jsem si helmu, prohrábla si vlasy prsty a pak se usmála na jednoho a pak na druhého. Televize byla skvělá věc. Mnohem poučnější než hory knih v otcově knihovně. Za tři roky jsem se naučila, že hrubá síla není jediný způsob, jak vyhrát.

Ale rozhodně to pomáhalo.

Rozmáchla jsem se helmou a tvrdě s ní praštila Toda do hlavy. Rána do Samových žeber ho pak donutila zanadávat a vrávorat dozadu. Motor pode mnou s řevem ožil a já vyrazila dřív, než ti lúzři stihli zareagovat. Můj smích se odrážel po parkovišti a stoupal s vrčením motoru.

Před třemi lety by někdo vystoupil ze stínů a o ty dva se postaral.

Ale tou dívkou už jsem nebyla.

Nemohla jsem být.

Prokličkovala jsem pátečním večerním provozem s tou bolestí na hrudi. Jako vždycky mě sžírala vina. Přestali mě hledat? Jsou v pořádku? Nenávidí mě?

Kdybych se teď vrátila, přijali by mé nové já?

Zářivá světla města kolem mě blikala, když jsem zaparkovala motorku a sundala si helmu. Nemohla jsem se tím zabývat. Konečně jsem se chystala získat život, který jsem si sama navrhla. Teď nebyl čas váhat.

Klub Pulse stál jako maják v centru Greenvillu a u širokých dveří se už tvořila fronta. Dav se přeléval až na chodník a už zvenku jsem cítila dunění basů. Když na mě přišla řada, hrdě jsem vytáhla občanku, ještě než se mě stihli zeptat, a zazubila se na vyhazovače.

Jednadvacet. Moje narozeniny. V lidském světě jsem už byla dost stará na to, abych mohla pít.

Vyhazovač se podíval na mou občanku, pak na můj obličej a tiše hvízdl.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Kathrine Munroeová.“

„To si piš,“ řekla jsem s mrknutím.

Sametový provaz se zvedl a jen tak mě pustili do srdce bestie. Basy, těla a neonová světla mě zasáhly všechny najednou. Vzduch byl nabitý elektřinou a prostorem pulzovala energie. Byl to chaos a já milovala každou jeho vteřinu. Prodírala jsem se davem k baru a mé tělo se houpalo do rytmu hudby. Tohle byla svoboda. Úplný opak všech bálů, kterých jsem se kdy zúčastnila.

Až na jednu věc.

Tolik lidí, tolik smíchu, a přesto jsem byla stále tak strašně sama.

Konečně jsem se opřela o bar a čekala, až si mě zaneprázdněný barman všimne, než jsem po pultu posunula dvacetidolarovku.

„Whisky. Čistou,“ křikla jsem přes hudbu, než jsem se opřela a přelétla pohledem klub.

Jakkoli jsem milovala svobodu pít bez omezení, proto jsem tady nebyla. Byla jsem příliš zaneprázdněná žonglováním se studiem a stáží a teď jsem měla být ještě zaneprázdněnější. Tento víkend byl jediný čas, kdy jsem se mohla uvolnit.

Jediný čas, kdy jsem mohla cítit... něco.

Kostas by zešílel, kdyby to věděl. Místo abych začala panikařit, přeběhlo mi po páteři vzrušení. Byla jsem svou vlastní paní. Mohla jsem dělat vlastní rozhodnutí.

Přejela jsem pohledem místnost a mé oči sklouzly z chlapců, kteří se snažili vypadat drsně na tanečním parketu, přes muže, kteří od zdí pokukovali po ženách, až po ty, kteří byli příliš hluční a dožadovali se pozornosti.

Až se můj pohled zastavil na něm.

Opíral se o vzdálenější stěnu, napůl ve stínu, napůl pod blikajícími světly. Tmavá košile rozepnutá tak akorát, aby naznačila svaly pod ní, a kalhoty dost těsné na to, aby se mi rozbušilo srdce. Žádné křiklavé barvy jako většina mužů kolem něj. Žádné vynucování pozornosti.

Při sledování davu mrkal jen zřídka. Jen stál klidně. Jako by na něco čekal. Jako by lovil.

Mé tělo se rozzářilo, jako bych konečně našla ten kousek, který jsem hledala.

Vzala jsem si svou whisky a bez váhání zamířila přímo k němu. Čím blíž jsem byla, tím víc na něj mé tělo reagovalo. Už to bylo tak dlouho, co jsem cítila něco byť jen vzdáleně podobného, že jsem skoro zpanikařila.

Ale ty myšlenky jsem zatlačila zpět. Tohle nemělo nic společného s mou šelmou. Ty tlumicí léky fungovaly tři roky a budou fungovat i nadále.

Mužova hlava se otočila směrem ke mně a kurva. Nedokázala jsem potlačit zalapání po dechu. Byl nádherný. Vlasy ostříhané nakrátko, bouřkově šedé oči, které doutnaly, a odpolední strniště. Stoprocentně starší než já. Zkušenější. Poznala jsem to podle toho, jak jeho pohled pomalu klesl, přejel po mně a pak se znovu setkal s mýma očima. Působilo to jako pohlazení. Horko, které se mi shromáždilo v břiše, bylo okamžité. Jak to muž dokázal jen svýma očima?

Zastavila jsem se před ním a kopla do sebe zbytek drinku. Tekutá odvaha.

„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zapředla jsem.

Jeho ústa se nepatrně zkřivila.

„Možná.“

Jeho hlas byl hluboký a hladký a zasáhl ve mně něco uvnitř. Už jsem ho někdy slyšela? V práci? Nebo na přednáškách?

Naklonila jsem hlavu, abych k němu vzhlédla. Pamatovala bych si, kdybych někdy potkala někoho jako je on. Navzdory chaosu v klubu kolem něj zůstával vyrovnaný. Zdrženlivý. Kdyby to nebyl lidský klub, podezřívala bych ho, že je něco jiného. Takže na víkend lovil nějakou tu malou kořist?

Byla jsem víc než připravená stát se jeho kořistí.

Přistoupila jsem blíž a nechala svůj pohled, aby ho zhltl, jako to on udělal mně. Ano. Ano, on by šel.

„Tak co s tím uděláš?“ zeptala jsem se.

„To mi řekni ty,“ odvětil muž.

To byla moje narážka. Všechny ty sprosté televizní pořady jsem studovala přesně pro tento okamžik.

„Chtěla bych si tě koupit na noc.“

Jeho obočí se mírně zvedlo a ústa se znovu zkřivila do úsměvu.

„Jsi velmi upřímná.“

Pokrčila jsem rameny. „Mám narozeniny. Oslavuju. Pokud nemáš čas, můžu si najít někoho jiného.“

Ten malý úšklebek mu spadl z tváře a atmosféra se změnila. Pomalu ustoupil od zdi. Úmyslně. Cítila jsem se přesně jako jeho kořist. Srdce mi bušilo do hrudi, když vstoupil do světla.

Bohyně. Zblízka byl ještě víc sexy. Ostrá čelist, vysoký, široká ramena. Cítila jsem jeho přítomnost všude kolem sebe.

„A co přesně ode mě očekáváš, oslavenkyně?“ protáhl.

Zatajil se mi dech. Po páteři mi projely elektrické výboje a málem jsem ucouvla.

Ale tohle bylo to, co jsem chtěla.

„Překvap mě,“ zašeptala jsem.

Muž si olízl rty. Pak sáhl po mé prázdné sklenici a položil ji na stůl vedle nás.

„Pojď se mnou.“

A já šla. Následovala jsem toho cizince davem, jako bych neviděla stovky dokumentů podle skutečných událostí o tom, co by se mi mohlo stát. Ne proto, že bych byla opilá.

Tohle nebylo o rebelii.

Bylo to proto, že poprvé od doby, co jsem odešla z domova, jsem se chystala udělat něco, co už nikdy nebudu moct vzít zpět.

Chystala jsem se odevzdat někomu jinému než svému pravému druhovi.