KAT

Uklidnila jsem dech a vešla do rodinné jídelny. Matka s otcem seděli vedle sebe, drželi se za ruce a tiše se smáli. Kostas stál u okna, v ruce sklenici vína, a jeho oči byly nepřítomné. Nevypadal, že by do téhle scény patřil. Byl příliš klidný. Příliš vážný.

Jakmile mě matka uviděla, s nacvičenou grácií vstala a otevřela náruč.

„Miláčku, pojď sem,“ řekla jasným hlasem.

Kostas se otočil, a zamračení z jeho tváře zmizelo, jako by tam nikdy ani nebylo. Všichni tři se usmívali, jako by si nevšimli, jak se mi hosté včera na plese vyhýbali. Jako bych nebyla jediným členem královské rodiny, kterého všichni okatě ignorovali.

Oplatila jsem matce objetí a nechala se zadusit její jemnou vůní. Na sobě měla večerní róbu posázenou krystaly, i když to měl být den volna pro odpočinek. Já zvolila jednodušší styl. Žádný korzet, žádný těžký make-up na obličeji. Matčin sotva znatelný pohled, plný nesouhlasu směrem k mým šatům, nepotřeboval slova. Já jí ale žádné vysvětlení nenabídla.

Stejně jako oni ho nikdy nedali mně.

„Včera večer jsi byla hvězdou plesu,“ řekla matka a vedla mě na místo po svém boku. „Mám velmi dobrý pocit z tvých nadcházejících schůzek.“

Prsty mi v klíně zacukaly, ale úsměv jsem si na tváři udržela.

„Opravdu? Všimla sis snad něčeho?“ zeptal se jí otec a hned nato se obrátil na mě. „Už se tvá vlčice ukázala, Katerino?“

„Zatím ne,“ odpověděla jsem až příliš rychle.

„Svoji vlčici teď nepotřebuje,“ mávla nad tím rukou matka. „Je už tak blízko své proměně, že by z ní osudový druh už cítil spojení. Vůbec bych se nedivila, kdyby tu každou chvíli někdo zaklepal.“

Srdce se mi stáhlo. Osudový druh. Sen, pro který mě vychovávali. A přesto…

„Nemůžeš si být jistá, matko,“ řekla jsem a upila vína. Byla jsem překvapená, že se mi netřásla ruka.

„Měli jsme pod jednou střechou ty nejlepší z nejlepších ze všech teritorií. Samozřejmě že si jsem jistá,“ ujistila mě matka a vložila svou ruku do mé. „Věř mi v tomhle.“

Poprvé po velmi dlouhé době matka nepůsobila nervózně, ani neměla na krajíčku. Mohla snad opravdu něco vycítit?

Ale ne. Tohle opakovala aspoň tucetkrát do roka. Moje štěstí záviselo na náladách královny, co si jen moje paměť sahala. Vždy jsme prožívaly buď nekonečné štěstí, nebo kruté zklamání.

Byla jsem unavená.

„Věřím ti,“ zalhala jsem s jemným úsměvem, zrovna ve chvíli, kdy služebnictvo přineslo večeři.

Napříč stolem jsem se setkala s Kostasovým pohledem. Neřekl jediné slovo od chvíle, co jsem vešla. Neřekl nic už od momentu, kdy mě ten muž na tanečním parketu ponížil přede všemi. Před všemi těmi „nejlepšími z nejlepších“ ze všech vlkodlačích území.

Setkání na řadě, říkal. Ten bastard se vůbec nelišil od Justina a jeho bratrů.

Kostas ode mě odvrátil pohled, uchopil příbor a dal se do jídla.

„Až se ukáže tvůj druh, uspořádáme tu nejvelkolepější svatbu,“ rozplýval se otec. „Povedu tě uličkou, přesně tak, jak jsem si to vždycky přál. Kostasi, už jsi dokončil dohled nad tím rezidenčním projektem? Každá jednotka tam musí být kompletně vybavena.“

Můj otec mluvil, jako by už to byla hotová věc. Můj osudový druh bude žít se mnou na zámku a jeho smečka se připojí k naší. Ale co když to nebude chtít? Co když nebude chtít mít mého bratra za betu?

Můj pohled znovu zabloudil ke Kostasovi. Nepodíval se na otce, jen odpověděl: „Ano, všechno je pod kontrolou.“

Kostas přece byl ten nejchytřejší člověk, kterého jsem znala. Copak mu ta myšlenka ani nepřišla na mysl?

Copak je nikoho z nich nenapadlo, že by nikdo nechtěl žít s největším omylem celého království?

„Výborně,“ pronesla matka a sepjala ruce. „Náš malý motýlek bude mít absolutně všechno.“

Poté už jsem je vůbec nevnímala. Matčiny nekonečné plány na svatbu. Otcovy neustálé úpravy bezpečnostních systémů a plánů bydlení. Účastnila jsem se těch rozhovorů tolikrát, že jsem je znala nazpaměť.

Než odnesli dezertní talíře a přesunuli se do salonku, dokázala jsem svou masku udržet už jen stěží. Žaludek se mi svíral nervozitou a puls mi duněl v uších.

Tohle bylo ono. Poslední večeře.

Uvidím ještě někdy svou rodinu? Pochopí někdy, proč jsem to musela udělat? Odpustí mi?

Jak moc budou zklamaní, až se dozví, že o ten život, který mi tak pečlivě naplánovali, vůbec nestojím?

„Jsi v pořádku, Katerino?“

Usmála jsem se na bratra nad okrajem své knihy.

„Jsem. Ale zdáš se mi unavený.“

Přepínal se zase? Až odejdu, kdo mu připomene, že se má o sebe starat?

„Je to jen teď trošku hektické, ale já jsem v pořádku.“

Lhal?

„Jestli jde o moje narozeniny, nemusíme z toho dělat nějakou velkou událost. Jarní bál byl přece dostatečně velkolepý.“

„Nesmysl,“ přerušil mě otec. „Vlk nemá osmnáctiny každý den.“

Jako by to moje nervozita spustila, mé tělo mě začínalo zrazovat. Kůže mě začala svědit a nervy mi pod kůží plály jako tisíce jisker. Světlo mi bodalo do očí a každý zvuk se mi zarýval přímo do lebky. Svět se najednou tak zostřil, že jsem viděla i ty nejmenší stříbrné nitky v otcových blonďatých vlasech. Cítila jsem krev ve steaku, který jsme zrovna jedli, a ten pach pořád visel ve vzduchu.

A pak to všechno bylo pryč. Odstřihnuté. Ticho.

„Co budete dělat, když to všechno nakonec nevyjde?“ vyhrkla jsem.

Místnost naprosto ztichla. Sledovala jsem, jak se do matčiných očí znovu vloudila panika, ale rychle ji překryla vynuceným úsměvem.

„Ty si najdeš toho pravého, Katerino,“ odpověděl otec pevným hlasem. „I kdybych musel zaklepat na všechny dveře na téhle planetě.“

Sevřela jsem skleničku na víno tak pevně, až mi zbělely klouby.

Nejraději bych začala křičet. Zeptat se jich, proč je tohle pro ně důležitější než to, jak dovolili těm klukům, aby se ke mně chovali. Jak mohli dopustit, aby se o mně šeptalo a abych byla všem jen pro smích.

Místo toho jsem se usmála, jako bych byla za jejich snahu nesmírně vděčná, a mlčky jsem seděla, zatímco se debata stočila zpět k mým narozeninám. Když se rodiče rozhodli odebrat do svého křídla zámku, tiskla jsem je o něco pevněji než obvykle. Líbala jsem je na tváře o trochu déle. Vrývala jsem si do paměti jejich teplo.

Když mě Kostas doprovodil ke dveřím, měla jsem už tváře úplně strnulé a slzy hrozily protrhnout hráz pod mými víčky každou sekundou.

„Dobře si odpočiň. Zítřek bude hodně náročný,“ promluvil Kostas.

„Budu.“

„Ten muž, se kterým jsi včera tančila,“ začal Kostas.

Ruce jsem nevědomky sevřela v pěst ještě dřív, než jsem to stihla potlačit. Ten šedooký bastard. Rychle jsem zatlačila vzpomínky zpátky a pokusila se zklidnit.

Teď nebyla správná chvíle na to vzpomínat, jak mě držel. Nebo jak mi jeho vůně zamotala hlavu.

„Cítilas něco? Probouzela se tvoje vlčice?“

„Díky bohu ne,“ zalhala jsem. „Byl nesnesitelný.“

Nemohla jsem totiž jen tak zapomenout, jak se jeho vůně propletla s něčím hluboko ve mně.

Můj bratr si vydechl úlevou a viděla jsem, jak z jeho těla opadlo napětí. Byl to ten důvod, proč byl celý večer tak zamlklý? Nikdy se netrápil bez závažného důvodu, takže můj úsudek o tom muži musel být správný. Byl to jen sprostý ničema. Někdo, kdo pro mě není dost dobrý. Takový muž by nikdy nemohl být mým druhem.

„Pokud ho někdy potkáš znova, prostě odejdi,“ varoval mě Kostas.

No, to nebylo zas tak těžké. Ani jsem totiž nevěděla, jak ten chlap vypadá.

„S tím se v jedné místnosti už nikdy neocitnu,“ slíbila jsem.

Kostas se odmlčel, myslela jsem, že řekne něco víc, ale místo toho mě pevně objal a vtiskl mi polibek na spánek.

„Všechno bude zase dobré. To ti přísahám,“ pošeptal, než mě pustil.

Zbytečně už se nezdržoval, a mně bodalo u srdce, když jsem se za ním dívala, jak odchází. Můj drahý bratr. Bude on vůbec v pořádku?

S nohama jako z olova jsem vkročila do svého pokoje. Ani jsem se neobtěžovala rozsvítit a svalila se na pohovku. Slzy už začaly téct, padaly tiše přesně tak, jako už tolikrát předtím. Seděla jsem tak celé hodiny, neschopná zastavit jejich proud, neschopná zastavit tu bodavou bolest na hrudi.

Když zámek konečně usnul a stráže začaly střídat směny, vstala jsem a zamířila do zadní části své šatny. Měla jsem tašku plnou supresiv, a navíc jsem z prádelny tajně sebrala sadu náhradního oblečení.

Nebylo tu pro mě už nic jiného. V tomhle zámku na mě vůbec nic nečekalo.

V tomhle království ne.

Moje jediná šance na svobodu ležela za hranicemi, ve světě lidí. S lehkým krokem jsem se ukrývala ve stínech a proklouzla mezerami toho života, který pro mě všichni vystavěli.

Už jsem nebyla jejich motýlek.