KAT

Les nebyl tak mrtvý, jak jsem si pamatovala.

Stála jsem na okraji mýtiny za hradbami, boty se mi bořily do vlhké hlíny, a zírala dolů na něco malého a tvrdošíjného.

Zeleň.

Prodírala se skrz půdu v tenkých nitkách, vypadala křehce a snadno by se dala přehlédnout. Všimla jsem si jí jen proto, že jsem tu každý den stála hodiny, s prázdnou myslí, a bojovala s bolestí na hrudi. Dokonce i vzdálenost