[Arthur]

Těžké dubové dveře soukromé pracovny se neprodyšně zavřely a izolovaly Arthura a jeho Betu od zbytku rozlehlého sídla.

Sebastian obešel velkolepý stůl a na tváři se mu usadil nanejvýš pobavený úšklebek. „Nuže, Alfo. Vzhledem ke všem okolnostem sis z králova posledního královského výnosu rozhodně pořídil... zajímavou hračku.“

Arthur líně zvedl ruku a upravil si pásek stříbrné masky. „Zajímavou?“

„Má v sobě děsivě lehkovážné sklony,“ poznamenal Sebastian a nalil dvě sklenice jantarové tekutiny. „Bezostyšně tě bránila proti vlastní krvi a vlastně tvrdí, že tě obdivuje i navzdory této pečlivě vykonstruované fasádě 'invalidy'. Zdá se, že je jediná, kdo s křikem neutekl do lesa.“

Na Arthurových rtech si pohrával náznak úšklebku, když si ty vzpomínky vyvolal.

Ta děsivá autonehoda před třemi měsíci byla pečlivě naplánovaným pokusem o atentát. Co králi Alfů, jeho zrádné nevlastní rodině a zbytku světa zůstalo zcela utajeno, byl fakt, že Arthur do toho vozidla nikdy nevkročil. Ale místo toho, aby okamžitě popravil svůj seznam podezřelých, využil Arthur explozi k zosnování svého mistrovského díla.

Předstíráním nevratného ochrnutí a znetvoření obličeje se dobrovolně ponořil do stínů. Ať si jeho nepřátelé myslí, že absolutně vládnoucího Boha války účinně zmrzačili. Ať si král Alfů arogantně vysílá tyhle ubohé domluvené nevěsty jako špionky, aby sledovaly jeho pád.

Poskytlo to Arthurovi přesně to, co tak zoufale potřeboval: *čas*. Čas nenápadně vyšetřit zrádce a připravit tak velkolepá jatka, že to přetvoří samotné základy teritoria.

Jenže Genevieve byla v jeho bezchybné rovnici nepředvídatelnou anomálií.

Plně očekával, že se pod psychologickým mučením své rodiny zhroutí. Místo toho si nejen stála za svým, ale drze se na něj pověsila a iniciovala ten překvapivý polibek.

Arthur by raději spolykal střepy skla, než aby to přiznal nahlas, ale ten krátký střet rtů zažehl ostrou, elektrickou chemii, která zcela popírala jeho přísnou logiku.

„Opravdu neuvažuješ o tom, že by sis ji nechal, že ne?“ zeptal se Sebastian a posunul sklenici po stole.

„Nebuď absurdní,“ prohlásil Arthur chladně a vstal z invalidního vozíku s lehkou, zničující plynulou silou. Týčil se uprostřed místnosti a protahoval si široká, nezraněná ramena. „Zasáhl jsem jen proto, abych byl svědkem toho, jak daleko je ochotná svou fasádu dotlačit. Pokud není královskou špionkou, bude mírně užitečná k tomu, aby komandovala babičku Margaret a blokovala Eleanoriny mocenské hrátky.“

Vypil sklenici do dna, alkohol mu vypálil uspokojivou stopu v hrdle.

„Informuj personál, ať připraví horkou koupel,“ nařídil Arthur a úplně odstrčil odložený invalidní vozík stranou. „A zajisti, aby byla má *manželka* do třiceti minut doprovozena do mých obytných prostor. Výslech zdaleka neskončil.“

[Genevieve]

Extravagantní, těžké svatební šaty připomínaly spíše dusivý rubáš než symbol svazku.

Jakmile jsem byla bezpečně zabarikádovaná ve svém určeném apartmá, spěšně jsem ze své kůže strhla krajku a hedvábí. Clara mi nabídla služby elitního florentského návrhářského týmu k vytvoření zcela nového šatníku, ale při pouhém pomyšlení na nošení těchto bohatých okovů mě začala kůže prudce svědit. Rozhodla jsem se pro své vlastní jednoduché, lehké bavlněné šaty.

Při vybalování se mé třesoucí prsty otřely o mořsky modrý akvamarínový náhrdelník. Strčila jsem si přívěsek do kapsy šatů a uklidnila se jediným kouskem, který mi po matce zbyl.

*Arthur ti vrazil nabitou zbraň do páteře,* neúnavně jsem si připomínala v zrcadle. *Je to smrtící predátor hrající složitě smrtící hru. Jeden špatný nádech a pohřbí tě.*

Ostré zaklepání náhle roztříštilo mou tichou motivační řeč. „Slečno Genevieve. Alfa žádá o vaši přítomnost ve svých komnatách.“

Srdce mi divoce narazilo do žeber. *Je čas.*

Procházela jsem opulentními chodbami jako žena kráčející po smaragdové míli. Po dosažení Arthurovy ložnice jsem lehce zaťukala na těžké dřevo. Ticho. Mírně jsem se zamračila, pootevřela těžké dveře a vstoupila do obrovského, spoře osvětleného prostoru.

Z vedlejších, dokořán otevřených dveří koupelny se valil závoj husté, voňavé páry.

V ústech mi okamžitě vyschlo. Opatrně jsem obešla dveře, jen aby mi celý mozek naprosto zkratoval.

Arthur byl ponořen v rozlehlé vaně z černého mramoru. Voda byla silně zakalená bohatými koupelovými oleji, což poskytovalo naprosté minimum cudnosti, ačkoliv na tom sotva záleželo. Jeho horní část těla byla zcela odhalená – božská přehlídka drsných, ostře vyrýsovaných svalů, protkaných smrtící silou. Stříbrná maska zůstávala pevně na svém místě a zachycovala slabé okolní světlo.

Tváře mi vzplanuly v zuřivém, ponižujícím žáru. Stála jsem naprosto ztuhlá, mé oči zrazovaly mé instinkty přežití tím, že očividně klouzaly po zastrašující šířce jeho hrudi.

„Ach. Dorazila jsi.“

Jeho hlas prořízl páru, hluboký a naprosto nevzrušený vlastním nahým vystavováním. Ani se nepohnul, aby se zakryl.

Arthur se opřel o tmavý mramor, jeho safírové oko sledovalo mou paralyzovanou postavu. „Nestůj tam a netřes se,“ přikázal plynule. „Pojď sem a pomoz mi s masáží.“