[Genevieve]

Následkem mého impulzivního polibku bylo děsivé, tíživé ticho. Arthur zůstal naprosto nehybný, jeho oko mě zkoumalo s nerozluštitelnou, hrozivou složitostí. Nepokáral mě, ale ani objetí neopětoval, čímž mě nechal viset v mučivé nejistotě.

Naštěstí Clara pohotově zasáhla. „Vzhledem k fyzickým omezením Alfy se dnes nebude konat žádný tanec ani hostina.“

Mí pokrevní příbuzní nemohli být tímto rychlým ukončením obřadu nadšenější. Kněz sotva sestoupil z improvizovaného oltáře a můj otec už prakticky sprintoval k hlavnímu východu.

„Půjdu se rozloučit s rodinou,“ zašeptala jsem Arturovi a otočila se k těžkým dveřím dřív, než stihl odpovědět.

Theodore a Arabella se už nasoukali na zadní sedadla elegantní limuzíny, ale můj otec se zdržel na portiku, tvář zkřivenou do masky čisté, sobecké paranoie.

„Hrubě jsem podcenil, jakou má Arthur moc,“ zasyčel a popadl mě za paži drtivou silou, z níž mi jistě zůstanou modřiny. „Dobře mě poslouchej, Genevieve. V zájmu této transakce se na tomto panství musíš pohybovat jako duch. Pokud ho rozzlobíš, nejenže zruší královu odměnu – on má takovou vojenskou sílu, že dokáže zdecimovat celou naši smečku přímo z toho invalidního vozíku. Neselži.“

To nebylo otcovské požehnání. Byla to nejzazší výhrůžka věznitele.

Bez milosti jsem zatnula zuby a vytrhla se z jeho sevření. „Jen se ujisti, že mému bratrovi neodpojí dýchací trubice.“

Otec jen pohrdavě zabručel a nastoupil dovnitř vedle Beatrice. Když motor s řevem ožil, tónované okénko naposledy sjelo dolů a odhalilo Arabellinu slzami oteklou, jedovatou tvář.

„Nenamlouvej si, že jsi vyhrála nějakou hlavní cenu,“ odplivla si, hlas prosycený jedem. „Celá tahle elitní smečka na tebe pohlíží jako na toulavého psa. Budeš jen neplacenou, ubohou pečovatelkou, zatímco já po Theodorově boku usednu jako uctívaná Luna.“

Ani jsem neucukla. Jen jsem jí pohled oplatila mrtvýma, ledovýma očima. „V tom případě ti upřímně přeji třicet dnů na samotce plných hlubokého rozjímání.“

Když limuzíny zmizely na klikatém asfaltu, vydala jsem ze sebe zlomený povzdech a pokusila se posbírat roztříštěné zbytky své odvahy. Skutečná noční můra ale teprve začínala.

Když jsem vklouzla zpět do honosné centrální haly, teplota nevysvětlitelně klesla. Arthur na mě čekal.

„Jaká fascinující poslední slova sis to tam venku se svým otcem vyměňovala?“ Jeho hlas zněl nenuceně, přesto měl podtón tak ostrý, že by dokázal řezat do krve.

V hrudi mi vzplanula panika. Špehoval nás.

„N-Nic podstatného,“ vykoktala jsem a křehce pokrčila rameny. „Jen mi nařizoval, abych se ti pletla z cesty a dopřála ti potřebný prostor.“

*Cvak.*

Chladná, nezaměnitelná hlaveň pistole velkého kalibru se agresivně opřela o spodní část mé páteře.

Každý sval v mém těle okamžitě ztuhl na kámen. Zadrhl se mi dech a v krku mi uvízlo vyděšené písknutí. Pomalu, mučivě jsem otočila hlavu jen tak, abych viděla Sebastiana, jak stojí přímo za mnou a zbraň opírá o mé šaty.

„Nespouštěj ze mě oči, malá Luno,“ nařídil mi Arthur a popojel s vozíkem blíž, dokud nenarušil můj osobní prostor. Koutek úst se mu zkroutil do hluboce zlověstného úsměvu. „Sebastian má sice pozoruhodně pevnou ruku, ale náhlé pohyby mohou vždy vést k… tragickým nechtěným výstřelům. Zeptám se tě ještě jednou. O čem jste mluvili?“

Těžce jsem polkla, zatímco kovový kroužek hlavně pistole se mi mučivě zarýval do obratlů. Pokud by Arthur zjistil, že můj otec toto manželství využívá k financování Percivalovy péče – nebo hůř, pokud by pojal podezření, že jsem králova aktivní špionka – byla bych mrtvá žena.

„Vyhrožoval mi,“ přiznala jsem rychle a překroutila pravdu, abych si zachránila kůži. „Dožadoval se, abych tě nerozčílila. Ale to, že jsem tady, je čistě má volba.“

Arthur naklonil hlavu a předklonil se jako predátor zkoumající do kouta zahnanou kořist. „A proč by se energická mladá dívka dobrovolně připoutala ke zmrzačenému, znetvořenému muži?“

Zoufalství mi pomohlo zosnovat dokonalou lež. Vycházela jsem z každé zvěsti, kterou jsem kdy zaslechla u ubikací služebnictva.

„Z čistého obdivu,“ prohlásila jsem a donutila se odvážně zadívat do jeho safírového pohledu. „Tvůj odkaz není postaven na bezmyšlenkovitém vraždění, Alfo. Vládneš nekompromisní spravedlností – popravuješ pouze neschopné, nehodné. Ve chvíli, kdy král tuto dohodu navrhl, jsem souhlasila. Věřila jsem, že mohu nabídnout péči a loajalitu vládci, který skutečně bojuje se ctí, ať už na vozíku, nebo bez něj.“

Když tento monolog skončil, mé plíce křičely po kyslíku. Arthur na mě zíral celou věčnost, která napínala můj zdravý rozum k prasknutí. Konečně ledové napětí v jeho rysech roztálo do temného, očividného pobavení.

„Sebastiane.“

Pistole okamžitě zmizela od mé páteře. Sesunula jsem se k mahagonové zdi a topila se v záplavě závratné úlevy.

„Claro,“ zavelel Arthur a otočil svůj vozík zpět k chodbě. „Pomoz mé nevěstě převléknout se do něčeho mnohem vhodnějšího.“ Odmlčel se a přes rameno vrhl jeden poslední, spalující pohled. „A pak ji přiveď přímo do mé ložnice.“

Obrovské, těžké dveře blížící se zkázy se s prásknutím zabouchly a pohřbily mou křehkou úlevu.