NA POSTELI JEJÍHO TATÍNKA.

Kapitola 1.

Hazel scházela ze schodů, tvář protaženou do dlouhého zamračeného výrazu, zatímco služebné snášely dolů její zavazadla a pár dalších věcí.

Zastavila se za křeslem z ryzího zlata, chytila se jeho opěradla a pohledem přelétla dům – domov, ve kterém žila celý svůj život.

„Proč ten protažený obličej, Hazel?“ Hlas jejího otce přerušil její myšlenky, když se vloupal do salonu a v ruce kroužil sklenicí džusu.

„Budete mi s Henrym chybět,“ odpověděla se zamračeným výrazem.

Její otec se usmál, široce roztáhl paže a ona mu do nich bez váhání padla. Jednou paží ji objal, zatímco ve druhé opatrně držel sklenici, aby se nevybryndala.

„Nemusíš se bát, Hazel. Bydlet u Axela je úplně stejné jako bydlet u mě.“ Jeho ruka ji jemně hladila po vlasech ve snaze ji uklidnit, ale jeho slova jen prohloubila hněv, který se tak usilovně snažila potlačit.

Pomyšlení na to, že bude žít s Axelem, ji provokovalo ještě víc.

Hazel byla nejmladším dítětem a jedinou dcerou pana Marca. Právě ji přijali na její vysněnou univerzitu ve Washingtonu a plánovala, že bude bydlet se svým přítelem, který tam už přes rok byl. Její otec měl však jiné plány – trval na tom, aby bydlela u jeho mladého nejlepšího přítele, kterého znal od vysoké školy.

Měl k tomu samozřejmě své důvody. Jeho rozhodnutí nebylo jen o důvěře – šlo o její bezpečí. Hazelin útlý pas, dokonale tvarující křivky jejích boků, přitahoval muže jako můry k plameni. Její otec se bál o její bezpečnost a nechtěl dopustit, aby se stala terčem nevyžádané pozornosti.

Hazel byla mladá a drobná, měla havraní vlasy, oříškově zelené oči a bledou, bílou pleť. Její masité tváře měly přirozený ruměnec a plné rty jen přidávaly na její jemné kráse. Byla to krása, se kterou se muselo počítat, a on jako otec si ji nedovolil ignorovat.

„Nemůžu nebydlet u Axela, tati?“ Její hlas zněl tiše, téměř křehce.

Její otec tiše vydechl. „Znám Axela od svých devětadvaceti. Je to můj nejlepší přítel už od doby, co mu zemřel bratr. Věřím mu, Hazel, a cítím se v bezpečí, když vím, že budeš bydlet u něj.“

Hazel věděla, že hádat se nemá smysl. Jakmile se její otec jednou rozhodl, nedalo se to změnit.

„Mohl by ti uletět let. Pojďme,“ popohnal ji otec jemně.

Zhluboka se nadechla a naposledy přelétla pohledem po sídle. Srdce se jí stáhlo. Tenhle dům jí bude chybět. Bude jí chybět její otec.

Za očima ji zaštípalo pálení, ale slzy zahnala zpátky.

„Jdeme.“

Otec ji poplácal po rameni, věnoval jí povzbudivý úsměv a společně vyšli ven k východu. Vklouzli do auta a vyrazili.

*******

Let do Washingtonu byl rychlý a pro Hazel proběhl naprosto v klidu.

Když letadlo přistálo, Hazel z něj vystoupila a chladný vzduch jí otřel o kůži a nadzvedl pramínky vlasů. Jednou mrkla, pak znovu, než naklonila hlavu k obloze.

Zaplavil ji náhlý nával štěstí.

„Washingtone, už jdu,“ vydechla a jako mávnutím kouzelného proutku se zdálo, že veškerá přetrvávající bolest v jejím srdci zmizela.

Z myšlenek ji vytrhlo pípnutí telefonu.

Byla to její nejlepší kamarádka Tracy.

„Ahoj, delfíne.“ Tracy se na druhém konci linky zachichotala.

Hazel protočila panenky. „To jméno je na hovno, Tracy.“

„Všechno je na hovno pro tu Hazel, kterou znám,“ škádlila ji Tracy s hravým tónem v hlase.

Hazel si odfrkla. „Už jsi dorazila?“

„Ano. Jsem na letišti.“

„Změnily se plány?“

„Ne.“ Hazel frustrovaně povzdechla. „Můj otec pořád trvá na tom, abych bydlela u Axela.“

Vlekla svůj kufr letištěm a našla si místo k sezení.

„To je mi líto, holka. Ale upřímně, není to ani tak špatný nápad. Spousta holek by platila za to, aby s ním mohla být.“ Tracy se znovu zachichotala, což v Hazel vyvolalo další vlnu podráždění.

„Já nejsem ‚spousta holek‘ a netoužím s ním bydlet.“ Hazel si odfrkla a s naprostým znechucením protočila panenky.

„Předpokládám, že protestuje proti tomu, aby bydlela se mnou.“

Chraplavý, a přesto svůdný hlas prořízl vzduch a Hazel ztuhla.

Na kratičkou vteřinu celé její tělo znehybnělo. Po zádech jí přeběhl mráz a prsty uvolnily sevření telefonu.

Ten hlas znala.

Byla si jím jistá, aniž by se musela otáčet.

Jak by mohla zapomenout na Axelův hlas? Ten samý hlas, který z nějakého zvláštního důvodu vždycky způsobil, že se jí žaludek stáhl do uzlů rozkoše – rozkoše, kterou nikdy nezapomněla popřít.

„Je to jeho hlas?“ Tracyin hlas z telefonu ji vrátil zpět do reality.

Hazel polkla a snažila se zahnat nervózní knedlík v krku. Beze slova ukončila hovor, pevněji stiskla telefon a pomalu se otočila.

Vzduch se jí zasekl v hrdle.

Její tělo ztuhlo.

Dech se jí zadrhl.

Axel stál před ní a dělal pomalé, rozvážné kroky vpřed.

Hazelin pohled přejel po jeho vysoké, stavěné postavě. Měřil metr devadesát osm a své dlouhé havraní vlasy měl spletené dozadu. Jeho ostrá, výrazná linie čelisti byla rovná jako ostří nože. Jeho rty – růžové, plné a mírně zarudlé – se zkroutily do nečitelného výrazu. Každý jeho pohyb vyzařoval dominanci, a když vítr rozevřel jeho sako, zahlédla jeho široká ramena a dokonale vypracované paže.

Ve třiatřiceti letech z Axela vyrostl muž mnohem děsivější – a mnohem přitažlivější – než si kdy dokázala představit.

Srdce jí bušilo, když k ní udělal poslední krok a vzduch mezi nimi teď zhoustl.

Vůně jeho kolínské – hluboká, mužná a opojná – ji obklopila a donutila její žaludek se sevřít.

„Holčičko,“ zamumlal, jeho hlas byl sytý a hladký, a vytrhl ji z transu.

Hazel se okamžitě narovnala a protočila panenky.

„Nejsem ta holčička ze střední. Vyrostla jsem.“

Na okamžik se vzduch zastavil.

Axelovy šedé oči sklouzly po jejím těle a vstřebávaly tu proměnu.

Změnila se.

Už to nebyla ta malá Hazel, kterou kdysi znal.

Nyní to byla žena – s plnějšími křivkami, těžšími ňadry a pasem tak útlým, že by to svedlo i ty nejovládanější muže.

Jeho pohled mírně ztmavl a Hazel přesně věděla, na co myslí.

„Není špatné, že tvoje oči ze mě skoro trhají oblečení?“ vyštěkla a luskla mu prsty před obličejem.

Axel zamrkal a jeho rty se zkroutily do pomalého, svůdného úšklebku.

„Myslíš, že by to mým rukám šlo lépe?“ dobíral si ji úmyslným tónem.

Hazel ostře vydechla a dupla nohou o zem. Stal se ještě zlobivějším.

„Nemáš v úmyslu mě tu nechat stát věčně, že ne?“ zahučela.

„Ne, holčičko.“ Axel naklonil hlavu. „Jen si přeju se na tebe ještě trochu dívat.“

„Já nejsem holčička,“ zanaříkala.

Axel se ušklíbl. Tohle se mu líbilo. Líbila se mu její roztomilá, naštvaná tvářička. A bude zábavné ji ještě chvíli dráždit, jen aby to viděl znovu.

„Když jsi na ‚holčičku‘ už moc dospělá, mám ti říkat mamino?“

Jeho hlas klesl jen do šepotu – šepotu, který jí přinesl nečekané zachvění.

Hazel se zastavilo srdce.

„Nedívej se tak moc, mamino,“ ušklíbl se Axel. „Mohla by ses do mě zamilovat.“

Než stihla vyslovit další slovo, natáhl se po její ruce a táhl ji s sebou.

Kývnutím dal svým strážcům signál, aby vzali její kufr a zbytek jejích věcí.

A tak prostě začal Hazelin nový život s Axelem.