NA POSTELI JEJÍHO TATÍNKA.

Kapitola 2

Cesta z letiště do Axelova domu byla dlouhá, světla města se míhala kolem, zatímco Hazel seděla mlčky, ztracená ve změti emocí. Když konečně vjeli na pozemek jeho sídla, dech se jí zasekl v hrdle.

Vystoupila z Land Cruiseru Prado hned poté, co jí strážce otevřel dveře, a jakmile se její nohy dotkly země, zvedla zrak k té velkolepé stavbě před sebou.

Rty se jí v úžasu mírně pootevřely. Budova se před ní tyčila jako moderní mrakodrap, její elegantní skleněné stěny se třpytily pod washingtonskou oblohou. I když pocházela z bohaté rodiny, nemohla si pomoct a obdivovala to architektonické mistrovské dílo před sebou.

Zhluboka se nadechla, když si prohlížela obrovské bezpečnostní zajištění obklopující pozemek. Z pouhého počtu strážců rozmístěných kolem se jí žaludek stáhl neklidem.

„Ten dům tě neopíchá, mamino. Nerozbij to sklo.“

Axelův hlas prořízl její myšlenky a jeho škádlivý tón jí vehnal do žil vlnu podráždění.

Odfrkla si, protočila panenky a rozhodla se ignorovat jeho volbu slov.

„Tvůj dům je krásný,“ přiznala a rozhodla se soustředit na ten působivý výhled.

„To má být kompliment?“ zapřemýšlel nahlas.

„Pojmenuj si to, jak chceš, Axele. Mám hlad.“ Přitiskla si ruku na žaludek, čímž dala jasně najevo svůj postoj.

Na rtech se mu objevil úšklebek. „Nestala se z tebe přes noc žroutka, že ne? Protože to bych nezvládl.“

„Můžeš mě poslat pryč, jestli chceš,“ odsekla chladně, frustrace v ní bublala na povrch. „Stejně tady nechci zůstat.“

Axel se zasmál, její postoj ho nevyvedl z míry. „Víš, že tvůj táta by byl radši, kdybych tě za pas pokaždé kurva držel já, než aby to dělal nějakej jinej chlap.“ Mrkl na ni a ona si podrážděně odfrkla.

Nenáviděla, jak měl vždycky připravenou odpověď, jako by ho nic nemohlo rozhodit.

„Jdeme,“ popohnal ji a oba zamířili ke vchodu.

Axel byl nejlepším přítelem pana Marca od doby, co na vysoké škole ztratil svého staršího bratra. Přestože byl Marco podstatně starší, přijal Axela jako bratra, čímž ctil pouto, které kdysi sdílel s Alexem – Axelovým zesnulým bratrem – před jeho předčasnou smrtí na neznámou nemoc.

„Výtah by byl mnohem lepší, mamino. Ze schodů tě budou bolet nohy,“ poznamenal Axel a stiskl tlačítko pro patro, kde se nacházel její pokoj.

„Proč to stavět tak vysoké, když jsi jediný, kdo tu bydlí?“ zeptala se a zkřížila paže na hrudi.

„A pár strážců,“ opravil ji a jeho samolibý výraz způsobil, že okamžitě sklapla.

Protočila panenky a odmítla dál protestovat.

Když vstoupili do výtahu, Hazelino tělo ztuhlo. Projel jí mráz a prsty se pevně sevřely do látky jejích šatů.

Její hrudník sevřel známý strach.

Vždycky nenáviděla výtahy – nenáviděla stísněné prostory. Stěny se zdály, jako by se svíraly kolem ní, a její dech se zrychlil. Ruce se jí zpotily a vidění se mírně rozmazalo, jak se jí zmocňovala úzkost. Měla protestovat, ale ne. Byla na to až příliš tvrdohlavá.

Axel tu změnu zaznamenal okamžitě. Oči mu ztmavly, když mu to došlo.

„Do prdele,“ zaklel potichu. Úplně zapomněl, že trpí klaustrofobií.

Bez váhání se k ní natáhl a přitáhl si ji k sobě v pevném, avšak uklidňujícím objetí.

Ztuhla a snažila se ho odstrčit, ale jeho paže se kolem ní sevřely ještě těsněji.

„Zůstaň tady, mamino,“ zamumlal, jeho hlas byl teď mnohem jemnější.

Ostře jí v žaludku cuklo z tepla jeho doteku a její tělo ji zradilo, když se přes ni přelila vlna nečekaného bezpečí.

Tvář měla přitisknutou k jeho pevné hrudi a pravidelný rytmus jeho srdce působil kupodivu uklidňujícím dojmem. Jeho ruka sklouzla níž, spočinula na křivce jejího pasu, a jeho prsty mírně tlačily, jako by ji ujišťovaly, že je tu s ní.

Hazel váhavě zvedla zrak a dech se jí zadrhl, když zjistila, že se na ni dívají jeho tmavé oči. Jeho tvář byla nečitelná, ale napětí v jeho čelisti a záblesk něčeho nevyřčeného v jeho očích ji donutily zakolísat tepem.

Znovu se pokusila odtáhnout, ale jeho sevření zůstalo pevné.

„Jsem tady, mamino,“ zašeptal jí do vlasů a jeho hluboký hlas jí vohnal do žil neznámý žár.

Těžce polkla.

Poprvé v životě Hazel pocítila něco, co nedokázala vysvětlit. Útěchu, kterou nečekala. Teplo, o kterém si nikdy nemyslela, že si ho spojí právě s ním – s mužem, o kterém se přesvědčovala, že ho nemá ráda.

Ano, vždycky byl nablízku, přítomen v jejím životě jako otcův nejlepší přítel, ale nikdy ho doopravdy nevnímala. Byl to idol, někdo, koho ženy naháněly – něco, co se jí vždy hnusilo.

Dávala přednost mužům, kteří nebyli neustále v centru pozornosti. Axel byl naprostý opak. Byl to ikona, generální ředitel světoznámé módní společnosti, kterému se ženy vrhaly k nohám.

Výtah jel příliš dlouho.

Axel vydechl a neklidně se přesunul. Nenáviděl způsob, jakým na něm tak dokonale seděla, nenáviděl způsob, jakým její vůně plnila jeho plíce, a ze všeho nejvíc nenáviděl způsob, jakým jeho tělo reagovalo na teplo jejího doteku.

Byl to teprve její první den tady a už teď je to posouvalo do nebezpečného teritoria.

S jejím tělem tak blízko, s jejími křivkami přitisknutými k němu, si nebyl jistý, jak dlouho ještě dokáže odolávat pokušení se jí dotýkat.

Dveře výtahu se konečně otevřely a oba současně uvolněně vydechli.

Axel ji pustil a Hazel okamžitě vyběhla ven, prakticky prchající před dusivým napětím mezi nimi.

Z jeho hrudi se vydral tichý smích, zatímco ji následoval.

Šli chvíli mlčky, než se zastavili před nádherně navrženými dveřmi.

„Tohle bude tvůj pokoj, mamino,“ oznámil plynule.

„Hazel. Jmenuji se Hazel,“ opravila ho naštvaným pohledem.

Axel si odfrkla a v koutcích rtů si pohrával s úšklebkem.

„Nezní to divně? Říkat ti Hazel? Je to, jako bych volal své vlastní jméno. Zajímalo by mě, proč muselo být všechno tak podobné.“

Ignorovala jeho provokace a otevřela dveře.

Ale v okamžiku, kdy její oči spočinuly na pokoji před ní, ztuhla.

V krku se jí utvořil knedlík, vidění se jí mírně rozmazalo, když ji zasáhla ohromující vlna emocí.

Pokoj byl naprosto stejný jako ten, který opustila v Texasu. A Axel zašel za hranice možností, aby ho vyzdobil do naprosto přesné podoby ve chvíli, kdy se dozvěděl o jejím příjezdu.

„Jak jsi to udělal?“ Její hlas byl stěží hlasitější než šepot, oči se jí leskly nevyřčenými slzami.

Povědomost toho prostoru zatahala za něco hluboko uvnitř ní. Oplakávala ztrátu svého starého pokoje, ale teď, když tu stála, cítila pocit bezpečí, který nečekala.

Axel se opřel o rám dveří a pozoroval její reakci klidnýma, pozornýma očima.

„Zaplatila bys mi, kdybych ti to řekl?“ zapřemýšlel s hladkým tónem v hlase.

Odfrkla si a zavrtěla hlavou.

„Jsi neuvěřitelný.“

Axel se jen ušklíbl a pomalými, rozvážnými kroky vešel do pokoje.

Hazel se otočila a srdce se jí sevřelo, když její pohled dopadl na portrét, kterého si cenila nejvíc – dokonale umístěný přesně tak, jak byl v jejím starém pokoji.

Rozechvěle vydechla.

„Děkuju ti, Axele,“ hlesla upřímně.

V jeho očích kmitl záblesk něčeho nečitelného, než mírně přikývl.

„Osvěž se a pojď dolů. Nechám služebné připravit tvé oblíbené jídlo.“

Rty se jí mírně pootevřely nad jeho ohleduplností.

„Děkuju,“ zašeptala znovu, tentokrát ještě tišeji.

Axel na ni protáhlou vteřinu hleděl, než se odvrátil a nechal ji o samotě, aby nasála známou atmosféru svého nového prostoru.

Poprvé od svého příjezdu cítila něco nečekaného – pocit domova.