Kapitola 5.

Další den

Hazel se probudila do krutého sevření ostré bolesti hlavy.

Bolest jí pulzovala lebkou v souladu s obrovskou tíhou včerejších vzpomínek, které se na ni zřítily. Události se jí živě přehrávaly a probodávaly jí mysl jako střepy skla.

Hruď se jí stáhla, hluboko uvnitř se jí rozlilo ostré pálení, jako by jí do srdce někdo vrazil dýku. Sotva mohla dýchat. Ta bolest byla k nesnesení, takže každá vteřina událostí minulé noci byla o to děsivěji jasná – vrytá do ní jako nevyhnutelné, trvalé znamení.

Axel.

Způsob, jakým se jeho ruce pohybovaly po její kůži. Způsob, jakým jí jeho jazyk bral dech a vedl ji do opojné rozkoše, jakou dosud nepoznala.

Po zádech jí přeběhlo zachvění a tělem jí projel žár, když hrozilo, že ji ta vzpomínka znovu pohltí.

Hazel se cítila lacině.

Měla přítele. Dobrého přítele. Přesto se minulou noc nestydatě vrhla na Axela – a co hůř, on ji zprvu odmítal, přesto na něj dál tlačila.

Pálilo v ní ponížení, ale to, co ji skutečně znepokojovalo, byl fakt, že se netopila ve vině. Měla by k sobě cítit znechucení, ale místo toho se jí myšlenkami plížil temný šepot...

Chtěla víc.

Pevně zavřela oči a snažila se tu špinavou touhu odehnat.

Hazel nenáviděla, že podvedla svého nevinného přítele. Ale ještě víc nenáviděla sama sebe za to, že necítila ten druh viny, který by s tím měl přijít. Místo toho vedla ještě mnohem temnější bitvu – touhu po tom cítit na sobě znovu Axelova ústa.

Ne. Ne.

To bylo špatně.

Vytáhla se z postele, tělo jí stále bzučelo tím neotřesitelným uvědoměním. Vřítila se do koupelny a drhla se dočista, jako by ze sebe chtěla smýt hříchy minulé noci. Ale nic – ani ta vařící voda, ani to horečné drhnutí mýdlem o kůži – nemohlo uhasit ten oheň, který Axel zapálil.

O několik minut později se rychle oblékla, hodila na sebe skromné oblečení a pak zamířila ke dveřím. Ale právě když sáhla po klice, dech se jí zadrhl.

Axel.

Šel směrem k jejímu pokoji.

Zmocnila se jí panika. Hazelino srdce divoce tlouklo, jak ustupovala a tiskla se páteří na dveře, jako by to samo o sobě mohlo zabránit jeho vstupu. Dýchala v mělkých vzdeších.

Zaklepání.

Zkousla si ret a nutila se zůstat zticha.

Po tom, co připadalo jako celá věčnost, jí zvuk odcházejících kroků napověděl, že odešel. Teprve tehdy uvolněně a třesavě vydechla.

Počkala několik minut, než se vytratila spěšnými kroky ven. Nemohla dovolit, aby ji viděl. Ne. Jinak řečeno. Nemohla si dovolit ho vidět. Toužila by po něm víc a víc, dokud by z ní nebyla jen zoufalá, podvádějící nicka.

Vynechala snídani a vyřítila se z východu. Vklouzla do auta těsně předtím, než mohl Axel sejít dolů.

Ve škole

Den se bolestivě vlekl, její myšlenky držela v zajetí jediná trýznivá vzpomínka—

Axel.

Jeho ruce. Jeho ústa.

Stále je na sobě cítila. Nevěděla, co bylo horší. Jestli pocit viny, který odmítal přijít, nebo ta nevýslovná touha a dychtění po dalším z toho, co jí Axel mohl nabídnout.

Znechucení bojovalo s rozkoší. Hazel se snažila myšlenky utopit prací do školy, ale nic nefungovalo. Neustále přemýšlela nad tím, čeho všeho jsou Axelovy ruce a jazyk ještě schopny.

Bylo to k zbláznění.

Měla být prolezlá pocitem viny. Tak proč nebyla? Proč místo toho po něm toužila? Při pomyšlení na to se jí obracel žaludek.

Jemný hlas ji vytrhl z transu.

„Jsi v pořádku?“

Hazel zamrkala a otočila se k Tracy, jejíž oči ji zkoumaly s obavami.

Vynutila si úsměv – falešný, ale dost přesvědčivý.

„Jsem naprosto v pořádku.“

Tracy jí to nevěřila.

„Jsi si jistá?“ naléhala.

Hazel zaváhala. Část jí chtěla všechno přiznat. Ale nemohla. Ne když ji Tracy před Axelem vždycky varovala.

A tak pravdu spolkla a znovu se usmála, tentokrát s trochou větší námahy.

„Jsem v pořádku.“

Tracy si ji pár vteřin prohlížela, ale nakonec to nechala plavat.

Právě když se chystala znovu promluvit, Hazel ji přerušila, moc dobře věděla, kam by ten rozhovor vedl.

„Dneska večer bychom měly omrknout nějaké kluby. Nebyla by to sranda?“

Tracy oněměla a zírala na ni.

„Kdo jsi a co jsi udělala s Hazel?“ škádlila ji. „Odkdy ty chceš chodit do klubů?“

Hazel protočila panenky. „Ode dneška.“

Potřebovala rozptýlení. Potřebovala něco silného – vodku, tequilu, cokoliv – aby Axela vymazala z mysli.

Tracy ji počastovala podezřívavým pohledem, nedokázala ten důvod úplně přijmout.

„Podívej se na mě.“ Zapřemýšlela Hazel.

„Nikdy jsem neměla problém s klubem, jenom s tím, že mám otce, který si myslí, že jsem vysněnou ženou každého muže dřív, než jsem začala chodit s výbavou těžší než leckterá jedenadvacetiletá holka a...“ Její slova vyprchala do ztracena a ona se zhroutila na stůl, nejistá, jak dál pokračovat v řeči.

„Ach můj bože! To musíme oslavit!“ zařvala Tracy, čímž přitáhla pozornost poloviny knihovny.

Hazel se ten den poprvé upřímně zachichotala.

„Ztiš se, ty šílenče.“

Tracy se uličnicky usmála. Hazel měla vůči ní naprostou pravdu.

„Počkat – a co Axel? Nebude naštvaný, až na to přijde?“

Hazel ostře vydechla. S Tracy poblíž se zdálo, že před Axelem nemůže nikdy utéct. Ne když jeho jméno poletovalo na jejích rtech v každé vteřině. „Zapomeň na něj, Tracy. Nevlastní mě.“

Nikdy se to nedozví.

Tracy jí věnovala upřímný úsměv, chichotající se nad Hazeliným novým pokrokem.

Později toho večera

Hazel, Tracy a Armstrong vyrazili před klubem nakupovat nové oblečení.

Když vešli dovnitř, všechny oči se upřely na Hazel.

Byla to vidina – čisté pokušení zabalené do hříšné látky.

Její černá kožená minisukně jí obepínala boky a odhalovala přesně tolik stehen, aby přitáhla pozornost. Její bílý zkrácený top, nadměrné velikosti a bez námahy sexy, zdobila odvážná, smyslná slova:

‚Saj mě.‘

Šla jako první a vyzařovalo z ní sebevědomí. Jen to vlnění jejích boků stačilo k tomu, aby ukradla každý pohled v místnosti.

Armstrongova ruka jí zlehka spočívala na pase.

Zamířili k baru.

„Tři láhve vodky,“ objednal Armstrong.

Otevřeli drinky a noc se protáhla do něčeho divokého a bezohledného.

Jinde…

Axel strávil večer v módním studiu, než souhlasil, že se setká se svým nejlepším přítelem Alexem v jednom nenápadném klubu.

V klubu, kde by ho nikdo nepoznal.

Axel seděl ve VIP zóně a popíjel svou whisky, když—

Ona vešla dovnitř.

Jeho stisk sklenice se zesílil. Krev se v něm vařila.

Hazel.

Vypadala dechberoucně. Oblečená v nebezpečně krátké sukni, červené rty zakřivené do něčeho neodolatelně svůdného.

Ale nebyl to jen její outfit, co způsobilo, že Axel viděl rudě.

Byl to ten muž vedle ní.

Armstrong.

Jeho ruka jí ležela na pase. Majetnicky.

Axelovo vidění ztmavlo. Jeho čelist se zaťala a pěsti se mu sevřely, jak jím projel čistý, nefiltrovaný vztek.

Jak se ten parchant opovažuje?

Vstal, touha strhnout Armstrongovy ruce z Hazelina těla byla nesnesitelná.

Alex ho rychle stáhl zpět.

„Axele, sedni si.“

„Dej ze mě ty ruce pryč.“

„Axele, prosím tě. Nedělej scénu.“

Axel ostře vydechl a přinutil se vrátit zpět na sedadlo. Jeho oči však zůstaly upřeny na Hazel.

Byla jeho.

A přesto tam stála a nechala na sebe sahat jiného muže.

Alex před promluvením zaváhal. „Co se děje, chlape? Proč jsi tak naštvanej?“

Axelův hlas byl jako led.

„Protože ten parchant sahá na můj majetek.“

Alex pozvedl obočí. „Tvůj majetek? Vždyť nemáš holku.“

Axelův pohled ztvrdl.

„Nepotřebuju žádnou mít, abych měl majetek. Hazel je moje.“

Alex si povzdechl. „Co s tím budeš dělat?“

Axelův úšklebek byl smrtící.

„Zabiju jejího řidiče. Přidělím jí nové strážce. A... uštědřím jí lekci.“

Alex naprázdno polkl. „Jakou lekci?“

Axelovy oči ztmavly.

Takovou, na jakou nikdy nezapomene.

Hazel, nevědomá si Axelova spalujícího pohledu, byla v Armstrongově náruči, když si omylem vylila drink na oblečení.

„Sakra,“ zamumlala.

„Moc se omlouvám, Hazel.“

Odmávla to rukou. „To je v pořádku. Půjdu si jen odskočit na toaletu.“

Ale ve chvíli, kdy vešla dovnitř—

Hlas.

Hluboký. Drsný. Nebezpečný.

„Jsi ve Washingtonu kvůli klubům, nebo kvůli studiu?“

Srdce se jí zastavilo.

Otočila se—

A pohlédla do očí Axelovi. Tělem jí projely záblesky rozkoše smísené se strachem. Ačkoliv jeho hlas zněl přísně, byla tu tahle část, která rozechvěla její kundu při pomyšlení na to, co se stalo včera, a co se jí v mysli přehrávalo snad po sté.

„Máš snad náhle horečku? Proč nemluvíš, nebo se na mě aspoň neotočíš a nepodíváš do obličeje?“

Hazel cítila, jak se jí podlamují kolena, když do každé žíly v jejím těle vstoupil strach.

Jeho ruce sevřely její paže a hrubě ji přitiskly ke zdi.

„Kdo to byl za chlapa?“ Jeho chladné, leč hněvem naplněné oči se jí zavrtaly do jejích a ona se zachvěla před touto novou stránkou jeho osobnosti, se kterou se nikdy předtím nesetkala.

„Odpověz mi,“ křikl jí do obličeje a ona slabě zakňourala, zatímco se jí z očí začaly koulet slzy.

Srdce ho bodlo, jako by mu ho probodla dýka. Pomalu ten nestvůrný výraz ze své tváře setřel, srdce ho strašně bolelo z toho, že ji vyděsil a způsobil jí bolest.

Jeho dlaně vzaly do sevření její měkké tváře a zasunul jí jeden prst do úst a tvrdě roztáhl její rty, zatímco si ona jen opřela hlavu o zeď, a kunda z toho činu z ní naprosto promokla.

„Nechci tě v blízkosti nikoho jiného, mamino.“ Jeho hlas stoupl sotva nad šepot a ona cítila, jak její kunda na jeho hlas vystříkla v odpověď.

Naklonil se k ní a vdechoval její kolínskou, rukama ji tiskl a mačkal, zatímco ona se kousala do spodního rtu a opravdu silně se snažila potlačit vzdech, který hrozil uniknout z jejích úst.

Jeho zuby okusovaly její krk a ona se zachvěla.

„Jen já mám právo na tvoje tělo, mamino, jen já mám právo na tvoje zasrané tělo. Nikdy nedávej můj majetek nikomu jinému.“ Mačkal ji ještě víc a z ní uniklo zakňourání. Jeho hlas byl podmanivý a panovačný, a přesto měl v sobě podtón, který držel její kundu na samém pokraji výbuchu.

„To bych si nikdy nedovolila,“ potvrdila podvědomě z rozkoše a on zatnul zuby, líbaje ji na šíji, zatímco ona nasávala ty steny do sebe.

Odtáhl se od ní a očima hladil celé její tělo.

Chtěl ji nechat jít.

Pozorovat, jak se mění, aniž by na ni tlačil, ale jeho péro už pulzovalo touhou mít ji.

Hazel cítila, jak se jí chvěje srdce, když se vznášel pouhé centimetry od ní. Věděla, že by se od něj měla držet dál, její normální já by na něj řvalo a řeklo by mu, ať se k ní nikdy nepřibližuje, ale nemohla si pomoct kvůli tomu pocitu, co měla mezi nohama. Pocitu, na který měl protijed jen on.

Její mysl to možná nechtěla, ale její tělo a oči říkaly opak.

Jediným rychlým pohybem ji zvedl a posadil na umyvadlo, nohy jí roztáhl doširoka a jeho dlaň začala hladit její jemný zadeček přes oblečení.

„Potrestám tě tak, jak to přikazuje tvé oblečení, mamino. Budu tě sát, dokud neucítíš vlastní nohy, mamino.“ Jeho chraplavý hlas zněl temně, zatímco jeho oči zkoumaly každý její centimetr.

Hazel nedokázala promluvit, mohla jen zírat na nápis na svém oblečení a nekontrolovatelně se třásla.

„Smyslné přání tvého oblečení je vytouženým rozkazem pro můj jazyk!“

S těmi slovy jí vyhrnul sukni nahoru, ruce mu otřely o její kundu, jak sáhl pro kalhotky, stáhl je a vklouzl s nimi do kapsy.

„Ummmm,“ olízl tu trošku šťávy, kterou jeho ruka získala už pouhým otřením se o její kundu.

„Nebesa, mamino. Chutnáš jako hřích.“