LIORA

„UŽ JDOU, BRATŘI HAWTHORNOVÉ JSOU TADY!“

Výkřik se rozlehl a odrazil od stěn tělocvičny, a i když jsem na to byla zvyklá, nedokázala jsem uvěřit té tlačenici, která následovala.

Všechny studentky se přes sebe doslova vrhaly a šlapaly jedna po druhé, jen aby se dostaly do první řady a měly na bratry Hawthornovy ten nejlepší výhled. Tělocvična teď byla plná chichotání a obdivných povzdechů. Nehnula jsem se z místa. Moje kamarádka Dami, jediná kamarádka, kterou jsem si udělala od svého přestupu na SilverMoon před třemi týdny, se ze svého místa také nehnula.

„Opravdu to za to stojí? Že ty holky dělají kvůli bratrům Hawthornovým takový hluk a tolik scén?“

„Co myslíš?“ odpověděla mi. „Jsou to bratři Hawthornové, nejdůležitější studenti na SilverMoonu a potažmo ti nejdůležitější dědicové v zemi. Většina studentů, obzvlášť Hnědých studentů, sem přestoupila jen proto, aby je mohli alespoň zahlédnout, a všichni víme, že tohle je jediná chvíle, kdy je mohou vidět.“

Povzdechla jsem si: „Opravdu to za to stojí? To, že je na okamžik zahlédnou, jejich životům žádnou hodnotu nepřidá.“

„Úplně stejně jako sledování BTS tvému životu žádnou hodnotu nepřidá, ale stejně je dál sleduješ.“

Tím mě dostala. Už jsem se chystala říct něco uštěpačného, když se dveře do tělocvičny otevřely a chlapci vešli dovnitř. A holky se rázem úplně zbláznily. Chichotání a vzrušené výkřiky sílily, zatímco kráčeli dovnitř, jako by jim to tu patřilo... což technicky vzato patřilo, protože to byli dědicové Alfy. Vlastnili všechno ve smečce i v celé zemi jako takové.

Chtěla jsem popřít účinek, jaký měli, ale to by byla vyložená lež. Všechno v místnosti to k nim táhlo, včetně mé pozornosti, a přistihla jsem se, že sleduji každý jejich pohyb.

Adam Hawthorne vedl celou trojici. Mělo se za to, že je z trojčat nejstarší, a z toho, co jsem z nich v minulosti zahlédla, se zdál být vůdcem. Vstoupil dovnitř, jako by všichni ostatní byli jen vzduch a jako by vzrušené výkřiky typu Jsi tak krásný a vyznání lásky nebyly nic víc než pouhý hluk. Ani nad nikým nehnul brvou. Jestli něco, vypadal spíš otráveně.

Carlton Hawthorne, druhý bratr, jeho výraz téměř zrcadlil, nebýt náznaku úsměvu na rtech. Zdálo se, že ho pozornost těší, ale zároveň vypadal, že se jí vůbec nenechává vyvést z míry.

Braxton Hawthorne, třetí z bratrů, byl úplně jiný případ. Své pobavení a pýchu nad tím, jak se mu všichni dvoří, nosil jako korunu. Usmíval se, dokonce dívkám mával, a některé z nich předstíraly, že omdlévají a hroutí se, protože na ně mrknul. Vždycky jsem věděla, že je takový – koketní, nohama na zemi a přátelský. Svou dobrosrdečnost si neschovával jen pro Zlaté studenty, rozšiřoval ji i na Hnědé, ty nejméně významné studenty na SilverMoonu, ty nejchudší, nejvíc šikanované a ty, kteří stáli na samém dně potravního řetězce.

My jsme patřily k Hnědým. Já a Dami. Jako studentka s akademickým stipendiem a člověk, zatím jediný člověk na škole, jsem byla Hnědá. Dami byla omega a studentka se sociálním stipendiem, a byla také Hnědá.

Zlatí studenti byli ti nejbohatší a nejvlivnější studenti na škole. Byli to dědicové Alfy a princezny Luny, děti Bet a děti členů rady. Byli to ti na vrcholu potravního řetězce, ti, jejichž třídy, jídelna a skříňky se nacházely v nejvyšších patrech školy. Ti, kterým se klaní i samotné vedení školy.

Fialoví a Šedí tvořili zlatou střední cestu.

Bratři se konečně dostali na konec řady dívek, které je vítaly, a téměř okamžitě dorazil instruktor tělocviku a požádal nás, abychom utvořili dvojice, chlapec a dívka.

Dami se s někým snadno spárovala, a zatímco já se ještě rozhlížela, viděla jsem, jak se Dior dává do dvojice s Braxtonem, i když se mi zdálo, že vztekle zaťal pěst.

Celá hala už byla téměř rozdělená do dvojic a já stále hledala partnera. Oči mi padly na Adama Hawthorna. Ačkoliv se kolem něj shlukovaly dívky a mrkaly na něj, aby si vybral právě je, on se na ně nedíval.

Díval se mým směrem.

Ohlédla jsem se, jestli se nedívá na někoho za mnou, ale nikdo tam nebyl.

Díval se na mě, a teď ke mně kráčel.

Ztuhla jsem a dlaně se mi zpotily. Dívky kolem nás v úžasu zíraly a kradmo si mezi sebou šeptaly.

„Pojď se mnou.“

Nebyla to prosba ani návrh. Znělo to jako rozkaz, a tehdy mi došlo, že je na tom něco divného. Tohle byl Adam Hawthorne, kterého ještě nikdy s žádnou dívkou neviděli, ačkoliv se na něj denně vrhaly zástupy holek. Kolovaly o něm zvěsti, že je gay, a přesto tu teď stál a žádal mě, abychom utvořili dvojici.

Asi by mi to mělo lichotit. Ale nelichotilo. Na jeho pohledu bylo něco dravčího. Vypadalo to, že je to jen lov a já jsem jeho kořist.

Měla bych říct ne, ale místo toho, když jsem otevřela pusu, jediné, co z ní vyšlo, bylo ano.

Šepot začal být ještě kradmější a hlasitější. Viděla jsem, jak na mě některé dívky s úžasem zírají, zatímco jiné na mě vrhaly pohledy plné hněvu a znechucení. Z jejich tváří jsem dokázala vyčíst tu odsuzující otázku v jejich myslích:

„Jak se opovažuje ubohá lidská holka nechat se vybrat jejich ctěným princem Alfou?“

Každá dvojice dostala za úkol jinou cvičební sestavu a tehdy šepot utichl. Všichni se brzy postavili na svá místa. Někteří dělali společně dřepy, jiní kliky a tak podobně. Očekávala jsem, že Adam převezme iniciativu a vybere jednu z uvedených sestav, ale místo toho mě požádal, abych ho následovala do zadní části tělocvičny, kde byla malá branka.

Následovala jsem ho. Bylo svým způsobem vzrušující být jeho partnerkou, být příjemcem jeho pozornosti. Po všech těch tragédiích, které mě potkaly – ztráta mámy, která byla mou jedinou rodinou, vyloučení ze státní střední školy, kam jsem chodila, protože jsem nedokázala zaplatit ani zlevněné školné, a ztráta veškeré naděje – se stal zázrak, když mi přišel nečekaný dopis o stipendiu ze střední školy SilverMoon.

Díky tomu jsem začala věřit na zázraky.

A teď jsem měla pozornost toho nejuznávanějšího Alfy ve škole. Byl to dobrý pocit být jeho partnerkou... Možná se mu líbím, možná ho něčím fascinuji, možná to pro mě mohl být začátek pohádky...

„Stoupni si tam,“ chlad v jeho hlase působil, jako by na mě uprostřed hlubokého spánku někdo vylil kbelík ledové vody, „dělej brankářku.“

„Co budeme...“

„To brzo zjistíš,“ přerušil mě, a mé nohy se pohnuly, donuceny autoritou alfy, kterou vyzařoval; přistihla jsem se, že jdu a stoupám si před branku.

Ležérně vytáhl míč z kbelíku s míči, který stál přímo vedle mě, a jen jedním prstem ho ležérně roztočil.

„Jaký je to pocit, být prvním a jediným člověkem na SilverMoonu?“

„Nerozumím...“

„Neuspořádal ti snad někdo patřičný uvítací večírek?“ v očích se mu mihl dravčí záblesk. „Když jsi první člověk na naší škole. Měla bys být náležitě přivítána.“

Zamračila jsem se. „Nerozumím, o čem to mluv...“

Větu jsem nedokončila, protože mě do hlavy udeřil obrovský náraz a v obličeji mi explodovala bolest. V celém obličeji. Z nosu mi stékala horká tekutina.

Hodil po mně míč.

Celá tělocvična ztichla.

„Ohh, to byl gól,“ líně protáhl, zatímco vybíral další míč, „tenhle určitě chytni.“

Hodil míč. Instinktivně jsem natáhla ruce, abych ho chytila, ale zasáhl mě do rukou a do břicha a náraz mě donutil ucouvnout.

„Vidíš, proč sem nemají přístup tak slabá a zbytečná stvoření, jako jsi ty?“ Hodil další míč a náraz mě tentokrát srazil na zem, bolest mi explodovala v každé pitomé části těla.

„Nevím, jaký mizerák ti dal stipendium, ale postarám se, abys litovala minuty, kdy jsi ho přijala.“

Další míč a tentokrát jsem nedokázala zadržet výkřik, který mi unikl z úst. Zkusila jsem utéct, odejít, ale měla jsem pocit, jako by mě na místě držely neviditelné síly a nutily mě zůstat v klidu.

„Mladý pane Hawthorne,“ poznala jsem pronikavý hlas pana Jamese a otočila se, abych viděla, jak se k nám blíží, „tohle je moje tělocvična a ne nějaké hřiště na šikanu. Měl byste s tím okamžitě přestat.“

„Chcete zaujmout její místo?“ zeptal se Adam nenuceně, jako by ani nemluvil se svým učitelem. Pan James se zastavil a pak couvl.

„Myslel jsem si to,“ dokončil Adam, než po mně znovu hodil dalším míčem.

Šepot v tělocvičně začal nanovo a tentokrát to byl vzrušený a potěšený šepot. Samozřejmě, dívkám se ulevilo, že si mě Adam nevybral proto, že by o mě měl zájem, ale proto, že mě chtěl šikanovat.

Teď měly vytažené telefony, aby zachytily každý ponižující okamžik a mohly se mi smát.

Ještě pár míčů a můj obličej byl samá modřina, tělo v bolestech, až Adam konečně přestal a došel k místu, kde jsem ležela na podlaze.

Sehnul se a jeho oči spočinuly na mé tváři, přičemž zaznamenal každou modřinu a krev na ní. Jeho sadistický úsměv se rozšířil a to jen umocnilo vztek v jeho očích, když na mě shlížel.

„Víš, co na tomhle světě nenávidím nejvíc? Lidi. Nenávidím je tak moc, že bych mohl zasvětit svůj život tomu, abych pozabíjel každého do posledního z vašeho druhu,“ promluvil s takovým odporem, až mě to v jádru duše vyděsilo.

„A jestli je něco, co nenávidím ještě víc, jsou to prašiví lidé, kteří neznají své místo. Kdo si vůbec myslíš, že jsi, abys mohla chodit na SilverMoon? Tohle není žádná šaráda pro chudáky, ale možná je dobře, že jsi tady. Vždycky jsem chtěl nějaký ventil pro všechnu tu nahromaděnou nenávist k lidem, kterou v sobě mám, a teď, když jsi tady, můžu říct, že jsem ho konečně našel,“ jeho úsměv se změnil v nechutně spokojený, když si mě prohlížel s ještě hlubší intenzitou. „A to naprosto dokonalý, takže ano, vítej na SilverMoonu.“

Postavil se a odešel, zanechávajíc mě v té nejhorší fyzické bolesti, jakou jsem kdy cítila, s jedinou opakující se myšlenkou v hlavě:

Co se to právě stalo?