LIORA

To, co se právě stalo, byla šikana. Těžká šikana. Ale i hodiny po utrpení, které jsem zažila z jeho rukou, jsem tomu stále nemohla uvěřit. Ještě nikdy mě nikdo takhle nepokrytě nešikanoval. Dobrá, jako člověk a Hnědá jsem byla přehlížena a opovrhována dokonce i ostatními Hnědými. Na SilverMoonu byla hierarchie na denním pořádku a každý chtěl mít někoho, nad kým by stál, aby se sám cítil lépe.

Ale to, co se stalo s Adamem, bylo něco, o čem jsem si nikdy nemyslela, že by se mi mohlo stát. Hodiny poté, co mi školní zdravotní sestra ošetřila rány a dala mi silný lék proti bolesti, abych ji otupila, jsem to stále nemohla dostat z hlavy.

Ta nenávist v jeho očích, když po mně házel míče, ten jed v jeho hlase, když mi vykládal o tom, jak mi udělá ze života peklo. Byla to zákeřná a ošklivá nenávist a tohle byl někdo, s kým jsem se do té doby vůbec nesetkala.

Nutilo mě to přemýšlet, proč přesně mě tolik nenáviděl.

A musela jsem se nutit, abych nepřemýšlela moc, abych nemyslela na to ponížení, protože mi to jen vhánělo nové slzy do očí.

„Je mi to tak líto,“ přerušil mé myšlenky Damin hlas, když se závěsy rozhrnuly a ona vstoupila. „Byla jsem se na tebe podívat už dřív, ale spala jsi. Je ti už líp?“

Posadila se na stoličku vedle mě a shlížela na mě, jako bych byla utkaná z něčeho křehkého a mohla se snadno rozbít.

„Jo, prášek proti bolesti udělal zázraky.“

Viditelně se jí ulevilo. „To ráda slyším. Je mi líto, že jsi tím musela projít. Je to jen... Není žádným tajemstvím, že Adam Hawthorne nenávidí lidi, jako by to bylo to největší prokletí v jeho životě.“

Zbystřila jsem. „A proč vlastně?“

Pokrčila rameny. „Nikdo to neví, ale zkrátka lidi nenávidí a vlastně,“ ztišila hlas a naklonila se blíž, „navzdory všeobecnému přesvědčení nejsi první člověk, který navštěvuje SilverMoon. Vím o dvou různých lidech, kteří do téhle školy v různých obdobích chodili, ale vždycky nakonec odešli, protože je Adam Hawthorne krutě šikanoval. Všeobecně se má za to, že Adam sám zařizuje jejich stipendia jen proto, aby je mohl šikanovat a proměnit je ve stíny jich samých. Nevím, co to s ním je, ale dělá mu zvráceně dobře terorizovat lidi.“

Zalíbil se mi znechucením žaludek. „To je úchylné. Ale proč? Mohl mu nějaký člověk v minulosti ublížit?“

„Nikdo neví, ale pochybuju, že za jeho iracionální nenávistí k lidem vězí nějaký smutný příběh. Víš, jak to s tou mocí je: mocní lidé prostě rádi loví slabší stvoření.“

Zavrtěla jsem hlavou. Tuhle teorii o moci jsem mu nebaštila. Jeho slova a činy dokazovaly, že ho pohání něco mnohem silnějšího, ale pak, bylo mi to fuk i s jeho zvrácenými hrami; věděla jsem, že ze SilverMoonu za nic na světě neodejdu.

Byla to právě teď ta jediná dobrá věc v mém životě a hodlala jsem se jí držet tak dlouho, jak to jen půjde.

„Snaž se být co nejvíc neviditelná. Už jsme v předposledním ročníku a než se nadějeme, budeme maturovat. Prostě doufejme, že ho něco zaujme natolik, aby od tebe odvrátil pozornost.“

Už jsem chtěla odpovědět, když se otevřely hlavní dveře a do lůžkového prostoru naproti nám vešla skupinka šeptajících si dívek.

„Na chvíli jsem si myslela, že si Adam vybral nějakou holku. A ještě k tomu lidskou holku! Bylo mi to tak líto, ale nakonec se ukázalo, že ji jen chtěl odkázat do patřičných mezí. Ach, to byl tak uspokojivý pohled. Její křik, ta krev... Byla jsem z toho tak šťastná. Dala jsem sto tisíc za plastiku prsou a zadku, protože ho na nadcházejícím Lampionovém plesu hodlám kurevsky svést. Byla by škoda, kdyby se už o nějakou holku zajímal.“

Jedna z nich promluvila a my jsme si s Dami vyměnily pohledy.

„Nedělej si iluze, Baye,“ ten druhý hlas jsem okamžitě poznala. Byla to Dior Armaniová, oficiální královna školy SilverMoon, která byla, naneštěstí, i mojí spolubydlící. „Falešnej zadek Adama nepřiměje, aby tě ošukal.“

„A co ty? Jak jsi přiměla toho všemohoucího děvkaře Brandona, aby s tebou chodil a vlastně přestal s tím svým kurvením?“ zeptala se třetí dívka a já nepotřebovala Dior vidět, abych věděla, že se usmívá tím svým typickým pyšným způsobem.

„No, vypěstovala jsem u něj závislost a posedlost touhle kundičkou. Víš, sám řekl, že nikdy neměl lepší sexuální partnerku.“

„Takže jde jen o sex?“ první dívka se zasmála, zahořklým a ponižujícím zvukem, který se rozlehl místností. „On je Alfa a ty jsi Gama. Nemáte spolu žádnou budoucnost. Možná je závislý na tom, že tě šuká, ale brzy najde svou družku a odkopne tě.“

„Ach, sladká malá Baye, úplně z tebe čiší zatrpklost,“ její tón byl sarkasticky milý, „a ano, Braxton určitě brzy najde svou družku. Je mu přece 18 let, ale jestli jsem si něčím jistá, tak tím, že ji odmítne, když mu to řeknu.“

Ta Baye se znovu zasmála: „Nedělej si iluze, Armaniová, nejsi tak důležitá. Jen proto, že ses stala Zlatou studentkou díky tomu, že jsi Braxtonova oblíbená teplá díra, to ještě neznamená...“

Její slova přerušila zvučná facka.

„Vypadni,“ vyštěkla Dior. „Skončila jsem s hraním si na milou k zatrpklé kamarádce.“

„Páni. Dior, ty jsi mě uhodila.“

„A udělám to znovu, jestli mi okamžitě nezmizíš z očí.“

Rozhostilo se naprosté ticho, než se kroky vydaly ke dveřím, otevřely je a s prásknutím za sebou zavřely. Zůstaly jsme tiše a nehybně sedět, dokud Dior a její další kamarádka nedokončily to, pro co přišly, a neodešly.

Teprve tehdy jsme odešly i my, protože zkřížit cestu Dior se někdy mohlo proměnit v nejhorší noční můru člověka.

V následujících dnech jsem musela bojovat o holý život. To, že mě Adam otevřeně šikanoval, zřejmě dalo ostatním studentům zelenou k tomu, aby mě šikanovali také, protože to nebylo jen o tom, že bych zakopávala o natažené nohy některých studentů, já jsem otevírala svou skříňku a nacházela v ní mrtvá zvířata a sledovala obrázky z chvíle, kdy po mně Adam házel míče, proměněné v gify a memy.

Dami toho pro mě mohla udělat jen málo. A má vlastní síla mi mohla pomoct jen zčásti. Mohla jsem jen předstírat, že mě to nezasahuje, že jsem vůči jejich šikaně imunní, i když jsem potají plakala ve sprše a byla zdrcená pomyšlením na to, že neustále procházím věcmi, které mě mají zlomit.

Vyrůstala jsem v chudobě a snášela týrání od bohatých lidí, pro které máma pracovala.

Ztratila jsem mámu, která byla v mých 17 letech mou jedinou rodinou.

A teď jsem sledovala, jak se pro mě škola mění v peklo.

Bylo toho prostě moc. Adama jsem od toho dne neviděla, protože kromě hodin tělocviku nebyla šance, že bychom na sebe narazili. Čtyři vrstvy na SilverMoonu měly různé třídy, různé jídelny, různé uniformy, různé parky a různá odpočinková místa. Pokud by si mě úmyslně nevyhledal, kromě tělocviku bychom se nepotkali.

*******

Nastoupila jsem do školního autobusu, ignorovala pohledy upřené mým směrem a zamířila k jedinému prázdnému sedadlu v autobuse, protože všechna ostatní neobsazená místa si zabíraly tašky nebo něco jiného.

Chystala jsem se posadit, ale můj zadek dopadl na podlahu a bolest byla tak palčivá, že jsem vykřikla.

Celý autobus propukl v hlasitý a posměšný smích. Zvedla jsem se a uviděla, že jeden z mých spolužáků zatáhl židli dozadu a nechal mě upadnout.

„Ten tvůj zadek vydal sakra dobrej zvuk,“ ušklíbl se, „zajímalo by mě, jestli by vydával lepší zvuky, kdybys hopsala na mým ptákovi. Měl bych bejt velkorysej a nechat tě, ať si na mě zajezdíš, nemyslíš? Nebyl by to pro tebe splněnej sen?“

Autobus se rozesmál ještě hlasitěji, zatímco se mi před očima mihl červený závoj a krev se ve mně vařila. Dlaně se mi bezděčně sevřely v pěst.

„Radši bych ošukala prase,“ odplivla jsem si.

„Cos to právě řekla?“ postavil se, aby se nade mnou tyčil, a v očích mu probleskly barvy jeho vlka. Cítila jsem kapku strachu, a tak jsem ho potlačila.

„Řekla jsem, že bych radši ošukala prase, což znamená, že jsi horší než prase. Hnusnější. Tlustší. A špinavější.“

„Ty jedna zdegenerovaná...“ zavrčel, zvedl ruku s vystrčenými drápy a těsně předtím, než mě stačil udeřit, ho přerušil hlas slečny Agnes, naší učitelky občanské nauky.

„Usaďte se, lidi. Právě vyrážíme.“

Zpražil mě pohledem, přičemž mu tesáky o sebe skřípěly, a pak si sedl. Znovu jsem upravila sedadlo a také se posadila.

Jeli jsme na exkurzi do starého paláce. Jeli jen Hnědí studenti a Dami nejela kvůli nějaké rodinné pohotovosti. Uvažovala jsem, že taky nepojedu, ale nechtěla jsem být srab, co utíká před svými tyrany.

Teď, když moji spolužáci zpívali na plné plíce školní a státní hymny, když se kamarádi společně fotili a ukazovali si historická místa, jsem svého rozhodnutí začínala litovat.

Připomnělo mi to, jak moc jsem bez Dami osamělá.

Abych se rozptýlila, nasadila jsem si sluchátka a pustila se do sledování videa BTS. Zafungovalo to. Během chvilky jsem zapomněla, kde jsem, a jediné, na čem záleželo, byl hluboký hlas V.

Sluchátka jsem si vyndala, až když jsme dorazili k místu starého paláce. Starý palác byla obrovská architektonická budova, která už byla dlouho neobývaná, ale stále se udržovala jako historická památka. Strážní nám ukázali všechny místnosti a všechno nám vysvětlili.

Místnost, která mi připadala nejvíc fascinující, byla Tichá místnost. Bez ohledu na to, jak velký hluk uvnitř děláte, lidé venku vás nikdy neuslyší.

Bylo to zajímavé, ale zároveň velmi, velmi děsivé.

Všichni se hezky fotili, zatímco já neměla nikoho, kdo by mě vyfotil. Selfíčka na mém iPhonu 8 byla stejně špatná, jako bych se nefotila vůbec.

„Chceš, abych tě vyfotila?“ zeptala se jedna povědomá dívka, o které jsem si byla jistá, že je z mé třídy, a to stačilo k tomu, aby v mém srdci rozkvetla naděje.

Možná přece jen nejsem úplný vyvrhel. Možná někomu na mně záleží.

„Jo, jasně.“

Zvedla telefon, iPhone se třemi objektivy, a začala mě fotit.

„Páni, ty jsou vážně hezké,“ řekla jsem jí, když mi fotky ukázala. „Děkuju.“

„Jo, nechceš se vyfotit u toho trůnu?“ zeptala se tak dychtivě, že jsem si měla všimnout, že je na tom něco divného, ale byla jsem si natolik vděčná za společnost k hovoru, že jsem nad tím nepřemýšlela.

„Určitě, děkuju.“ Přešly jsme k trůnnímu sálu, který byl docela vylidněný, a poté, co jsme se vyfotily tam, mě nasměrovala na strategická místa k pózování. Vyhověla jsem jí, a když mě vyfotila před jedněmi dveřmi, přišla ke mně, aby mi ukázala fotky, ale vzápětí mě vší silou strčila do dveří.

Síla nárazu dveře otevřela a odhodila mě dovnitř. Než jsem se stačila odlepit od podlahy, zavřela. Vší silou jsem do nich bušila, ale když jsem se otočila a uviděla, jaká je to vlastně místnost, uvědomila jsem si, jak zbytečné je veškeré mé snažení.

Byla to Tichá místnost.

„Tak,“ ozval se zvenčí mužský hlas, který patřil tomu klukovi, se kterým jsem se pohádala v autobuse, „užij si, jak z tebe zbydou jen kosti, protože já se postarám, aby tě už nikdy nikdo nenašel.“

Pak se zasmál. Hlasitě. Sadisticky. A posměšně, zatímco mi krev pumpovala rychleji a mou bytost zcela pohltil strach. Bušila jsem do dveří ještě víc, ale bylo to k ničemu.

„Tady je tvejch deset dolarů za to, žes ji dostala dovnitř.“

„Díky,“ usmála se ta holka, o které jsem si myslela, že je na mě milá z dobroty srdce, a já poslouchala, jak odcházejí. Měla jsem vědět, že jí nemám slepě věřit. Jen před pár dny jsem se ocitla ve stejné situaci, protože jsem někomu věřila, a teď jsem tu byla znovu.

Bušila jsem na dveře celý večer, dokud jsem neměla ruce samou modřinu a do krve otlučené, dokud jsem se nezhroutila na podlahu, dokud ve mně nezbyla už vůbec žádná síla a dokud jsem neuslyšela, jak autobus odjíždí.

A pak jsem v té temné tiché místnosti zůstala sama.