LIORA

Byla jsem tak vyšňořená, jak jsem nebyla za celý svůj život.

Celý den byl plný toho, že mi brali míry, vybírala jsem si své oblíbené barvy a pak jsem nakupovala z celého butiku, který Dům zlata přivezl do domu v čele s Goldie Wrightovou, majitelkou tohoto módního impéria.

Nyní byl můj šatník plný drahého oblečení, bot a kabelek. Byly to věci, o kterých jsem si myslela, že si je budu moct dovolit až v nadcházejících letech.

Právě jsem seděla u jídelního stolu s Lunou Amber a třemi princi. Adam seděl přímo naproti mně, vedle něj Braxton a Carlton seděl vedle mě. Měla jsem na sobě nebesky modré šaty, které jako by byly ušity speciálně pro mě. Stylistka mi vlasy rozčesala a naolejovala a teď byly tak hebké jako ještě nikdy předtím.

Nanesla mi na obličej ten nejminimalističtější make-up, ale i to stačilo k proměně celé mé tváře. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, nedokázala jsem poznat dámu, která se na mě dívala, a i když mi pořád ještě nedocházelo, co se to děje, nemohla jsem popřít fakt, že se mi líbilo, jak vypadám, že jsem milovala ty drahé šaty na sobě a milovala jsem, jak mi zářivě černé vlasy spadaly z ramen ve vlnách.

Bratři dorazili k jídelnímu stolu společně, a zatímco Adam a Carlton mě ignorovali, Braxton vypadal zaskočen mou novou přítomností, a teď, když seděl naproti mně, jsem ho přistihla, jak na mě několikrát zírá.

Luna velkoryse pochválila můj vzhled. Řekla mi, že vypadám jako skutečná princezna Luna, zeptala se mě, jak proběhl můj první den, a položila mi všechny další nezbytné otázky.

„Vyžádala jsem si od vaší školy vaše záznamy, abych vás lépe poznala, a zjistila jsem, že jste sirotek. Je mi to moc líto, ale teď už máte rodinu. Královskou rodinu a tu nejdůležitější rodinu v zemi, už nikdy nebudete sama.“

Soucit v jejím hlase mě dojal, a když se natáhla, aby mi stiskla ruku, ucítila jsem, jak se mi do koutků očí derou slzy.

Mohla to být pravda? Opravdu bych s nimi mohla mít novou rodinu?

„Didi mi říkala, že jsi včera ztratila telefon. Adam ti zítra sežene nový.“

„Proč to musím být já?“ vyprskl dřív, než jsem vůbec stačila zpracovat její slova. Jeho slova byla jako obvykle prosycena jedem, ale následovalo za nimi i něco dalšího.

Trhnutí, dokonce zavřel oči, jako by ho něco bolelo. Zuřivě jsem se na něj zadívala a necítila jsem k němu nic jiného než pohrdání. Pamatovala jsem si, jak po mně házel ty míče a jak nejhlasitěji ze všech mluvil o tom, že mě odmítá. Včerejší noc byla mlhavá a zkreslená, ale byla jsem si jistá, že mi ve spánku něco udělal.

„Protože ji nejvíc nahlas odmítáš, a čím dřív s ní strávíš nějaký čas, abys ji poznal a oblíbil si ji, tím lépe pro království.“

Otočil se, aby se na mě podíval, a v jeho očích se nedalo skrýt, co ke mně cítí.

„Nemyslím si...“ znovu sebou trhl, a teď to bylo mnohem výraznější. Ostatní tři u stolu se na něj ustaraně podívali.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Luna Amber. Vstala na nohy a podala mu sklenici vody. Všimla jsem si, že se mu mírně třásly ruce, když si ji od ní bral.

Sotva z ní upil a znovu ji položil.

„Jo, jsem v pořádku. Jen jsem trochu unavený. Myslím, že bych si měl jít už lehnout. Dobrou noc.“

Postavil se a Luna ho šla doprovodit ke dveřím.

„Chceš, abych ti uvařila čaj? Pomůže ti to.“

„Ne, jsem v pořádku,“ otočil se k ní a při té výměně náklonnosti mezi nimi mě píchlo u srdce. To bylo něco, co už nikdy nezažiju. „Potřebuju se prostě jen vyspat.“

„Tak dobře, opatruj se, synu.“

Odešel a teprve když jí zmizel z očí, vrátila se Luna ke stolu.

„Jeden by si myslel, že Adam je tvůj jediný syn,“ popíchl ji Carlton a bylo zvláštní vidět ho tak bezstarostného. Vždycky byl bezvýrazný.

„Je to můj první syn a nezačínej zas se svou žárlivostí.“

„Žárlivý? Já rozhodně nejsem žárlivý.“

„Ale prosím tě.“ Oba se zasmáli, a když jsem zvedla zrak od jídla, přistihla jsem Braxtona, jak na mě znovu zírá. Neodvrátil pohled, jako by byl přistižen při něčem špatném. Místo toho se na mě díval tak upřeně, až se mi z toho zastavilo srdce. Díval se na mě tak, jako by si chtěl vrýt každou jednotlivou část mé tváře do paměti.

Znervózňovalo mě to. Zároveň mi z toho hořely tváře, než jsem byla donucena odvrátit zrak.

Běžela klimatizace, ale připadala jsem si, jako by mě polilo horko, a musela jsem se rukou trochu ovívat. Najednou pro mě bylo nepříjemné zůstat sedět a být pod jeho zkoumavým pohledem. Ale nemohla jsem ani vstát. Luna ještě jedla a myslela jsem, že by bylo neslušné se teď omluvit a odejít.

Takže jsem to snášela, dokud se Luna Amber a Carlton nakonec neomluvili, a já se hned po nich vyřítila ze svého místa.

„Vypadáš dnes večer krásně,“ neudělala jsem od jídelního stolu sotva tři kroky, když mě zastavil jeho hlas. Stál přímo za mnou.

„Tedy, vždycky jsi byla krásná, ale ty šaty a make-up tvé rysy opravdu víc zdůraznily.“

Vždycky jsem byla krásná?

Obešel mě, aby se postavil přede mě. Pravým ramenem se líně opřel o zeď a obdiv v jeho očích, když si mě prohlížel od hlavy k patě, se nedal přehlédnout.

Pomalu se kousl do spodního rtu s očima stále upřenýma na mě. Zamotala se mi z toho hlava a podlomila se mi kolena.

„Tvé šaty ještě víc zvýrazňují modř tvých očí. Je to docela krása na to pohledět.“

„Uhm,“ jazyk se mi přilepil na patro, „děkuji?“

Bylo zvláštní tady stát s Braxtonem a nechat ho na mě zírat, jako bych byla jeho oblíbená svačina, kterou už roky nejedl. Tohle byl Braxton Hawthorne, alfa princ, a byl to také Diorin přítel.

Zastavila jsem se. Úplně jsem na to zapomněla. Braxton je Diorin přítel. Zabije mě, až zjistí, že teď máme takovýto vztah. Už vidím, jak se zbytek mých školních let odehrává v pekle.

Zabije mě.

„Co se stalo mezi tebou a Adamem?“ zeptal se zničehonic, a protože jsem byla stále ztracená ve svých myšlenkách, jeho otázku jsem nezachytila.

„Cože?“

„Co se stalo mezi tebou a Adamem? Tvůj útok byl dost výbušný a já jsem si jistý, že se muselo něco stát.“

Ruce mi instinktivně vyletěly ke krku. Adam sledoval ten pohyb s přimhouřenýma očima.

„Ublížil ti?“ přiblížil se a jeho ruka sundala ty moje z mého krku. Prohlížel si můj krk, zatímco jsem zatajila dech.

„Ublížil ti?“ jeho tón byl teď tichý.

„Ne, já jen... byl to sen, a připadal mi tak skutečný, že jsem z toho úplně ztratila rozum. Neměla jsem na něj takhle vyjet.“

Pomalu přikývl, ale nevypadal, že by mi věřil.

„Tak dobře. Bude to těžké, ale zvykneš si na nás, na palác a na všechno.“

„Ale ty máš přítelkyni,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a okamžitě jsem si v duchu vynadala, protože jeho výraz se změnil a on ode mě o krok couvl.

„Tím by ses neměla zabývat, princezno. Dobrou noc a pokus se nemít další noční můru.“

S tím mě nechal samotnou v jídelně, zatímco jsem si v duchu nadávala, že jsem tak nepřímo odehnala jediného bratra, který mi podal ruku na znamení přátelství.

Spala jsem tvrdě a probudilo mě jen lehké klepání na dveře. Otevřela jsem a uviděla Didi, jak drží balíček.

„Dobré ráno. Byla jsem požádána, abych vám tohle doručila.“

Chtěla jsem se jí zeptat od koho to je, když jsem uviděla, co to je za balíček. Byl to nový telefon: ten nejnovější iPhone. Samozřejmě to byl Adam. Nesnesl by to jít tam se mnou. No, já v jeho přítomnosti taky nechtěla být víc, než bylo nezbytně nutné.

„Děkuji,“ řekla jsem a vzala si ho od ní. V tu chvíli jsem si všimla, že má v ruce další balíček – větší balíček.

„To je pro mě? Co to je?“

„Vaše nová školní uniforma a další doplňky.“

Samozřejmě, že dostanu novou školní uniformu. Vzala jsem si ho od ní a neobtěžovala jsem se ho zkontrolovat, protože jsem měla plné ruce práce s nastavováním mého nového telefonu. Přišel s mou obnovenou SIM kartou. Netušila jsem, jak to udělal, ale hádala jsem, že je to jedna z výhod toho, být princ. Všechny mé zprávy byly pryč a Dami nebyla online. Poslala jsem jí zprávu, ať mi zavolá, až bude mít čas.

Až později toho dne, když jsem se nudila, jsem se rozhodla vyzkoušet si svou novou uniformu. S tou starou nebylo nic v nepořádku, ale když se vracím do školy, musím vypadat jako znovuzrozená. Roztrhla jsem igelit a nedokázala jsem zastavit šokovaný výkřik, který mi unikl z úst, když jsem tu uniformu uviděla.

Byla to sice uniforma Stříbrného měsíce, to ano, ale nebyla to ta, kterou jsem vždycky nosila. Nebyla to ta, která patřila hnědým studentům; byla to ta, která patřila těm nejuctívanějším a nejbohatším studentům ve Stříbrném měsíci.

Byla to uniforma pro zlaté studenty.

Zalapala jsem po dechu a obracela jsem tu uniformu v rukou znovu a znovu. Látka byla zlatobílá, na rozdíl od hnědobílé, kterou jsem vždycky nosila. I na dotek byl ten materiál jiný. Tohle vypadalo mnohem luxusněji a dráž.

Zkusila jsem si to i s botami, punčochami a batohem. A byla jsem úplně vedle z dívky, která na mě zírala ze zrcadla. Byla jsem to já, ale nevypadala vůbec jako ta ubohá lidská dívka se stipendiem. Vypadala jako jedna ze studentek; ostatní studenti Stříbrného měsíce se kolem ní shromáždí, aby ji v úžasu obdivovali.

Tou studentkou jsem byla já. Až přijde pondělí, půjdu nahoru do čtvrtého patra.

Až přijde pondělí, budu zlatou studentkou.