LIORA

„Odcházím,“ zopakovala jsem, jakmile jsem byla v pokoji, ve kterém jsem spala minulou noc. V pokoji, kde se mě Adam včera v noci pokusil zavraždit, v pokoji, kde mě vlastně zavraždil.

Pamatovala jsem si to do živých detailů: jak se jeho ruce obemkly kolem mého krku, jak jsem sebou házela ve snaze se osvobodit, jak jsem cítila, že mi z těla vyprchává život, ten úlevný úsměv na jeho tváři, když jsem umírala.

Bylo to až příliš živé, příliš skutečné, ale proč jsem se dnes ráno probudila nezraněná? Proč jsem se probudila bez otisků na krku? Proč jsem se cítila tak v pořádku?

A co bylo nejdůležitější, proč moje ústa nedokázala zformovat ta slova, když jsem prve Adama obvinila?

Na ničem z toho nezáleželo. Odcházela jsem. Stejně to nebyla nic jiného než noční můra a čím dřív odejdu, tím lépe.

Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala věci, které bych si mohla sbalit, ale neměla jsem nic kromě uniformy, ve které jsem přišla. Svůj telefon jsem během včerejšího rozruchu ztratila. Hodila jsem poskládané oblečení do tašky a chystala se otočit ke dveřím, když se otevřely a vstoupila služebná, která mi byla přidělena.

Představila se jako Didi. Byla to ona, kdo mi napustil vanu, přinesl mi náhradní oblečení a přinesl mi jídlo, které jsem nemohla sníst, protože jsem byla ve stavu naprosté nedůvěry.

Teď vstoupila s podnosem jídla, po kterém mi okamžitě zakručelo v břiše, což mi připomnělo, že poslední pořádné jídlo, které jsem měla, bylo včera ráno. A já neměla jen hlad, já přímo umírala hlady.

„Dobré ráno, princezno Lioro,“ udělala pukrle, když pokládala podnos na stůl. „Chystáte se někam?“

„Domů,“ odpověděla jsem, než jsem si vzpomněla, že vlastně zase žádný domov nemám. Od chvíle, co máma zemřela, jsem neměla domov. Školní internát byl jediným přístřeším, které jsem teď měla.

„Zpátky do školy,“ opravila jsem se. „Vracím se do školy, tohle všechno je omyl. Představa, že jsem družkou těch tří princů, je směšná a musí to být omyl. Nenávidí mě. Zabijí mě.“ Jeden z nich už se mě pokusil zabít.

„Prostě odtud musím odejít.“

Dívala se na mě o minutu déle než obvykle, než si povzdechla: „Je to zdrcující, že?“

„Zdrcující na to nestačí,“ svalila jsem se na postel a pak se rozhlédla po pokoji, po tom luxusu, který z něj přímo křičel. Byl desetkrát větší než pokoj, ve kterém jsme s mámou bydlely 10 let, postel by pojmula pět dospělých najednou, byla tu pohovka, stůl uprostřed, televize, obrovské zrcadlo s židlí a o koupelně raději ani nemluvím. Tohle bylo jako vystřižené z pohádky.

To, že jsem tu spala sama, bylo k neuvěření.

A fakt, že tohle by mohl být můj pokoj, kdybych se rozhodla zůstat, byl ještě neuvěřitelnější.

„Tohle je... To překračuje mé nejdivočejší sny. V jedné chvíli jsem šikanovaný člověk na Akademii Stříbrného měsíce, ten, na kterého se moji spolužáci dívají spatra, ten, kdo byl podle přirozeného řádu věcí nikým, a v další chvíli jsem princezna Luna, jsem družkou tří princů,“ zasmála jsem se nevěřícně.

„Je to neskutečné. Musím se vrátit ke svému skutečnému životu.“

„Ale tohle je teď váš skutečný život,“ došla ke mně a posadila se na podlahu přímo přede mnou, „tohle není sen, je to váš skutečný život. Máte přístup ke všemu luxusu na světě a chcete ho zahodit jen proto, že si myslíte, že vás princové nenávidí?“

„Já si nemyslím, že mě nenávidí, já to vím.“ Přestože mé vzpomínky byly stále mlhavé a neskutečné a neměla jsem žádný důkaz, o který bych své tvrzení opřela, ten nedostatek zmatku v Adamových očích, když jsem ho prve obvinila, to tak trochu potvrzoval.

„A ano, vyrůstala jsem v takové chudobě a hladu, že jsem vždycky toužila po životě v luxusu a pohodlí. Ale ne takhle. Nechci to dostat naservírované na zlatém podnose, chci si to odpracovat, zasloužit si to, vydělat si na to.“

„A vy si myslíte, že jste se stala princeznou Lunou, i když si to nezasloužíte? Měsíční bohyně není hloupá. Pokud vás spojila se třemi princi, pak věřte, že ve vás viděla něco, co žádná jiná dívka nemá. A možná je to odměna za všechny ty roky vašeho utrpení. Možná je to život v pohodlí, který jste si vysloužila za všechny ty minulé boje. Nikdy si nemyslete, že jste k tomu přišla jen tak náhodou.“

Začala jsem kroutit hlavou, než jsem si uvědomila, že má pravdu. Nebyla bych tu, kdybych si to nezasloužila. Učila jsem se historii vlků a smeček a věděla jsem, že být družkou alfů není žádná maličkost a žádná obyčejná vlčice se nikdy nestala družkou Alfů.

Pokud jsem se jako lidská dívka stala družkou tří Alfů, pak na mně musí být něco výjimečného. Musí existovat důvod, proč musím být v tomto paláci.

„Neznám vás, ale můj duch si vás právě oblíbil a já vám poradím tak, jak bych poradila své mladší sestře. Nezahazujte tuhle příležitost, která mění život. Jste teď druhou nejdůležitější dívkou v zemi. Budete uctívaná, respektovaná a zbožňovaná. Měla byste se téhle příležitosti chopit oběma rukama a vytěžit z ní maximum. Princové možná budou mít problém smířit se s představou, že jejich družkou je lidská dívka, ale jejich životy a budoucnost jsou teď svázány s vámi. Budou se muset naučit, jak vás milovat a upřednostňovat. Měla byste tuto životní příležitost co nejlépe využít.“

Nenáviděla jsem, že neříká nic jiného než fakta. Nenáviděla jsem, že má pravdu. Nenáviděla jsem, že miluju být v tomto pokoji. Nenáviděla jsem to, že pokud přijmu roli jejich družky, už se nikdy nebudu muset starat o věci, které mě vždycky trápily.

Už bych nikdy netrpěla hladem.

V očích mě pálilo a musela jsem zaklonit hlavu, abych zastavila slzy.

„Děkuji,“ řekla jsem chraptivě, „popřemýšlím o tom.“

„Prosím, udělejte to,“ vstala na nohy, „a byla jsem požádána, abych vás informovala, že do poledne tu budou královští krejčí, aby vám vzali míry. Dům zlata sem později přijede také, takže budete moci nakupovat z jejich kolekcí.“

Bylo těžké udržet ústa zavřená a nenechat si spadnout čelist až na zem. Dům zlata byl nejoblíbenější a nejdražší módní dům v zemi a oni sem přijedou kvůli mně? Budu nakupovat z jejich kolekcí?

„Dnes budete také večeřet s celou rodinou,“ oznámila, než odešla. Byla jsem opět sama, se svými myšlenkami a v tom velkém pokoji.

Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě jsem popadla podnos a snědla z něj dočista všechno. Ve chvíli, kdy jsem dojedla a dopila, jsem byla přecpaná a sotva jsem se dokázala přesunout do postele.

Chtěla jsem zavolat Dami. Chtěla jsem zavolat své kamarádce a říct jí o tomhle zvláštním snu, co se mi zdál. Musela mít určitě strach, že nejsem ve škole, a tak vůbec. Zajímalo by mě, jestli si studenti, kteří mě zamkli, dělali starosti, jak se mi asi vede v té temné místnosti.

Zajímalo by mě, jestli se cítili aspoň trochu provinile.

A ze všeho nejvíc by mě zajímalo, jestli už celá Akademie Stříbrného měsíce ví, že Liora Coleová, jediný člověk ve škole, je teď družkou bratrů Hawthorneových?