V den mých osmnáctých narozenin si ze mě měsíční bohyně krutě vystřelila.

Dozvěděla jsem se, že má matka byla znásilněna a že oním násilníkem je DRUH, na kterého jsem celé roky čekala.

„Prostě mi řekni, kde ta děvka je, ať mám tu omluvu z krku.“

Ztuhla jsem na místě, když se jeho oči střetly s mými. Poznala jsem ho, byl to Betův syn – August – ale víc než to, ucítila jsem, jak se ve mně něco pohnulo. Má obvykle dřímající vlčice se probudila a v hlavě mi stále dokola vyla jediné slovo.

„DRUH–“

Klopýtla jsem dozadu. „Ne, ne, to nemůže být pravda.“

Jeho tvář se stáhla do znechuceného zavrčení. „Nebudu mít za družku omegu.“

Při jeho slovech mě popadl vztek. „Já zase nebudu mít násilníka. Jak se opovažuješ ublížit mé matce? Já tě odmítám jako–“

Pohnul se tak rychle, že jsem stěží měla čas se připravit. V jedné vteřině stál na druhém konci místnosti a v další mi svíral hrdlo. Drápala jsem po něm, až mu tekla krev, a když mě nechtěl pustit, stáhla jsem nohu a kopla ho přímo mezi nohy. Okamžitě mě pustil, ale klel u toho jako dlaždič.

„Ty děvko,“ odplivl si. „Jak se opovažuješ mě odmítnout.“

„Nechci s tebou mít nic společného. Ale jsem to jen já, kdo může odmítnout,“ v očích mu zablýsklo hněvem. „Já, budoucí Beta August, odmítám tebe, ubohá omego Amaro, jako svou družku.“

Každým vláknem mé bytosti projela bolest, kvůli níž bylo těžké se i jen nadechnout, ale zatnula jsem zuby a podívala se mu zpříma do tváře.

„Přijímám tvé odmítnutí a postarám se, abys za to, co jsi udělal mé matce, zaplatil. Pamatuj na má slova, Auguste.“

Zasmál se tomu. „Jsi omega, pro případ, že bys zapomněla. Je to tvé slovo proti mému a všichni se postaví na mou stranu. Zkus si na mě přijít a postarám se o to, abys toho litovala.“

Měl pravdu. I když jsem si to přiznávala jen velmi nerada.

Hledala jsem spravedlnost a nahlásila incident radě. Ale zasáhl jeho otec Beta a nabídl zvrácené „řešení“ – zařídí mi přestup na elitní školu pro Alfy, čímž mě v podstatě umlčí a uchrání ho před následky jeho činů. Pokud bych odmítla, život mé matky by byl v ohrožení.

Mámu propustili den předtím, než jsem musela odjet na školu, a já jí nemohla říct, co přesně se stalo. Alfa jí lhal, že jsem získala speciální stipendium. Byla dost chytrá na to, aby věděla, o co jde, ale žádná z nás s tím nemohla nic dělat. Nemohla jsem jí říct, že jí vyhrožovali. Připadalo mi to, jako by si mé mlčení koupili, a při samotném pomyšlení na to se ve mně vařila krev, ale v sázce byl její život.

O škole jsem si něco přečetla a zjistila jsem, že nejlepší studenti každoročně získávají vysoké pozice ve smečce. Zdálo se to fantastické, ale věděla jsem, že když vydržím jen jeden rok, když se budu snažit ze všech sil, tak možná budu nejlepší ve třídě, možná se stanu Gamou a konečně získám pro svou matku spravedlnost.

Byla to jediná myšlenka, která mě cestou v autě udržovala při smyslech. Byla to jediná věc, díky níž jsem zůstávala normální, když jsem poprvé v životě opouštěla domov a mířila do školy, o které jsem nic nevěděla.

Dotyčná škola se nacházela v obrovském komplexu s masivním hradem. Byla to největší budova, jakou jsem kdy v životě viděla, doplněná o věže. Oči se mi rozšířily dokořán a zaslechla jsem stráže, jak se mé reakci hihňají, ale vůbec jsem neměla chuť se jimi zabývat.

Všude se hemžili studenti a jakmile jsem vystoupila z auta, cítila jsem jejich zvědavé pohledy.

„Jen se na ni podívejte – dokážete si to představit, nechutná omega mezi námi?“

„Jak myslíš, že se sem dostala? Pravděpodobně se tam nahoru prospala.“

Většina z nich se ušklíbala a jejich smích mě provázel. V naší smečce nebylo mnoho omeg, takže věděli, kdo jsem. Ve své košili na knoflíky a sukni jsem si připadala jako podvodnice.

„Ahoj, ty musíš být Amara,“ ozval se za mnou hlas, až jsem nadskočila. Otočila jsem se a spatřila mladého chlapce zhruba v mém věku, jak se na mě dívá.

Byl to blondýn s vlasy spadajícími na ramena a očima v zářivém odstínu zelené. Byl přitažlivý, ale spíš takovým roztomilým školáckým způsobem. Jeho oči vypadaly laskavě a zdál se být přesně tím typem člověka, který by byl v pohádce za prince.

Peníze z něj přímo čišely, od toho, jak měl natočené vlasy, až po drahé hodinky na ruce. Přesto měl na tváři úsměv, když ke mně natahoval ruku. Chvíli jsem ji zkoumala a přemýšlela, jestli je to upřímné, než jsem ji přijala.

„Jsem Cyrus a budu tvým studentským průvodcem,“ vysvětlil. „Dnes se koná uvítací ples.“

Až tehdy jsem si všimla, že má na sobě oblek šitý na míru a kravatu. Vedl mě směrem k sálu. Dřív, než jsem sál uviděla, uslyšela jsem hlasitou hudbu, a už po několikáté v ten den se mi šokem otevřela ústa. Sál byl větší než můj dům a byl vyzdobený až ke stropu. Byly tu stoly a židle, u kterých seděli studenti a povídali si. Nikde v dohledu jsem neviděla jediného učitele ani dozor, byli tu jen studenti, kteří pili a smáli se.

„Myslela jsem, že jsi mluvil o uvítací večeři,“ zašeptala jsem Cyrusovi, který jen pokrčil rameny.

„Ta samotná uvítací část proběhla mezi šestou a sedmou. Tohle je afterparty, ta jediná, na které záleží.“ Odešel, aniž by mi dal šanci říct cokoli dalšího.

Nebyla jsem si jistá, jak se cítím ohledně toho, že mi neřekli pravdu dřív. Dala bych přednost tomu být přítomná na skutečném uvítání. Zůstala jsem sama a po další tři hodiny, co jsem tam seděla, si ke mně nikdo nepřisedl.

Když to začalo vypadat uboze, donutila jsem se vstát, abych se trochu prošla. To další se stalo tak rychle, že jsem to sotva stihla zpracovat. Zrovna jsem se snažila odejít, když jsem mezi lopatkami ucítila něčí ruce a byla jsem strčena vpřed, přímo do náruče nějakého muže. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl všechen ten alkohol, co mi předtím bránil ho ucítit, ale teď, když jsem byla blízko, byl všude.

„Já–“ slova mi odumřela na jazyku, když jsem si uvědomila, kdo mě drží. Ve smečce nebyl jediný člověk, který by neznal Everetta. Byl to notoricky známý sukničkář, ale hlavně to byl Alfův syn. Hněv ve mně plál, protože vypadal přesně jako jeho otec, ale věděla jsem, že pokud tady mám přežít, musím se od něj držet dál. „Omlouvám se, už bych měla jít.“

„Počkej,“ stiskl mi paži pevněji. „To si ze mě snad děláš legraci.“

Když se mě dotkl, pocítila jsem déjà vu. Byl to pocit, který jsem už předtím zažila, a málem jsem začala křičet. Bohyně měla hodně krutý smysl pro humor.

DRUH.