Andreho rty se stáhly do vševědoucího úšklebku. S posledním, zdlouhavým pohlazením mé kůže mě uvolnil ze svého sevření a ustoupil. „Tak zase příště, malá vlčice,“ zamumlal svým hlubokým, smyslným hlasem.

A pak prostě zmizel a nechal mě tam v naprostém a rozechvělém zmatku.

Vtom na mou lavici dopadla ruka s pěstěnou manikúrou. Dívka, která přede mnou stála, byla nádherná. Měla dlouhé, rovné černé vlasy, které jí spadaly k ramenům, a její oči měly pronikavý odstín zelené.

„Co si kurva myslíš, že jsi, ty děvko?“ vyprskla. Neznávala jsem ji. Natahovala jsem se pro slovo, když jsem na tváři ucítila palčivou bolest. „Drž se od Everetta sakra dál.“

„Ty mě neznáš, ale já tebe ano,“ namířila mi prstem do obličeje. „Jmenuju se Mirabel a jsem Everettova přítelkyně. Nevím, jakou hru jsi to včera hrála, ale nemůžeš být jeho družka. Jsi špinavá omega.“

„A ty jsi akorát namyšlená děvka,“ odsekla jsem a slyšela, jak celou třídou proběhlo zalapání po dechu. „Nejsem tvoje hračka a nejsem člověk, po kterém se budeš vozit. Jestli mě ještě někdy uhodíš, postarám se o to, abys toho litovala.“

Otevřela pusu, aby něco řekla, když se jí najednou začala třást ramena. Věděla jsem, že to předstírá, protože nebyl žádný pádný důvod, proč by měla brečet. Nechápala jsem to, dokud jsem vedle sebe neucítila něčí přítomnost. Učitel byl muž středního věku a mračil se na mě.

„Je to tvůj první den, Amaro, a už děláš problémy.“ Pokusila jsem se bránit, ale zastavil mě. „Mirabel je dcera Gamy. Riskuješ, že školu dostaneš do obrovských potíží, když ji rozčílíš.“

„Ale já nic neudělala!“ zvolala jsem. „Ona přišla za mnou, ona mě uhodila. Zeptejte se ostatních.“

Obrátila jsem se na zbytek třídy, ale všichni mě buď ignorovali, nebo vyloženě lhali a tvrdili, že ona nic neudělala. Tváře se mi rozpálily rozhořčením, protože jsem přesně věděla, do čeho jsem se to právě dostala. Tato škola měla hierarchii a já byla na samém dně.

„Ostatní mají podle všeho jiný příběh.“

„To proto, že všichni lžou. Ona je nutí lhát.“

„Tohle už zachází příliš daleko. Jdi do ředitelny, Amaro,“ nařídil a já se ani neobtěžovala protestovat. Jen jsem popadla tašku a postavila se.

Když jsem procházela kolem Mirabel, popadla mě za paži a ztišila hlas do šepotu. „Tohle je moje škola, děvko, a tys právě udělala obrovskou chybu, že sis ze mě udělala nepřítele.“

„To stačí, Mirabel.“ Otočila jsem se a spatřila Everetta, jak se opírá o dveře třídy. Mirabel se usmála a rozběhla se k němu, ale on zvedl ruku, aby ji zastavil. „Myslím, že ses pobavila dost. Sedni si sakra, Amaro.“

„Poslal jsem ji do ředitelny,“ začal učitel, ale Everett ho zmrazil tvrdým pohledem.

„A já jí řekl, aby si sedla. Kvůli takové hlouposti nemá smysl obtěžovat ředitele.“

Probíhal tu jasný boj o moc a k mému překvapení ho vyhrál Everett, protože učitel si odfrkl a otočil se čelem k tabuli. Obrátila jsem se zpět k Everettovi a přemýšlela, proč se mě zase zastal.

Jeho oči na mně na vteřinu spočinuly a pak se najednou odvrátil a byl pryč, jako by se nic z toho nestalo.

Nedokázala jsem na to nijak zareagovat, obzvlášť když jsem věděla, že jsem se naprosto ztrapnila. Vyběhla jsem ze třídy a ignorovala pohledy všech studentů. Byl to teprve můj první den a už začal tak strašlivě. Nejenže jsem se dostala do hloupé hádky a dostala facku před celou třídou, ale ještě jsem nechala Andreho, aby mi strčil ruku pod sukni. Nikdy jsem ze sebe nebyla tak zklamaná.

EVERETTŮV POHLED

Oběd byl mou nejhorší hodinou celého dne. Už tak bylo dost hrozné, že jsem se musel denně potýkat s idioty, a ještě horší bylo, že jsem s nimi musel o obědě sedět a poslouchat je. Mirabel měla takový zvyk, že chtěla vždycky sedět s lidmi, které považovala za oblíbené. Byl to August – Betův syn – kterého jsem považoval za sebestředného kreténa, a pak nějací její přátelé, které jsem vnímal jako bezmozkové patolízaly, již plnili každý její rozkaz.

Něčemu se hihňali a ten zvuk mi drásal nervy. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych je nepožádal, ať už sakra zavřou tlamu. V zájmu zachování vlastního zdravého rozumu jsem úplně vypnul, když jsem najednou zaslechl jméno, které probudilo mou zvědavost. Bavili se o Amaře.

„Je to taková děvka,“ slyšel jsem Mirabel, jak si odfrkla. „Jestli si myslí, že má u Everetta nějakou šanci, pak se šeredně mýlí. Je to omegácká špína.“

„Tak proč tě tak ohrožuje?“ protáhl August. Nohy měl kurva položené na stole a jedl hranolky. Natáhl jsem se, abych mu je ze stolu srazil, a on mi na oplátku ukázal prostředníček. „Chci říct, neobviňuju tě, je fakt sexy.“

„To říká ten parchant, kterej poslal její matku do nemocnice,“ oplatila mu Mirabel a mně se svraštilo obočí. O tomhle jsem nevěděl.

Posadil jsem se rovně. „Tys poslal její matku do nemocnice?“ zeptal jsem se a on pokrčil rameny. „Co jsi sakra udělal?“

„Já nic neudělala, jen jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě a ona se snažila to na mě hodit. Opravdu si myslíš, že bych něco takového udělal?“

Čistá pravda byla, že jsem nevěděl, čemu mám věřit. August byl zmetek a byl schopný mnoha věcí. Jediný způsob, jak to zjistit, by bylo promluvit si s mým otcem, ale na takový rozhovor jsem se zrovna dvakrát netěšil. Zeptal by se, proč se v tom šťourám, a to by ho pravděpodobně dovedlo ke zjištění, že ona je má družka.

Nad tou poslední částí jsem si odfrkl. Dokázal jsem si jen domyslet otcovu reakci, až by zjistil, že je mou družkou omega. Byla by to urážka století, a přesto, místo abych ji odmítl, jak jsem měl, jsem si ji nechával. Neexistovala žádná výmluva, kterou bych to před otcem mohl obhájit.

„My o vlku,“ zamumlala Mirabel a jako můru k plameni mě přitáhl pohled na Amaru, jak vešla dovnitř.

Byla s Cyrusem a mně se začala vařit krev. Byla to má družka, ne jeho, a on neměl žádné právo ji takhle držet a rozesmívat ji. Hlavu měla zakloněnou a rukama si zakrývala ústa. Byla nádherná, musel bych být kurva slepý, abych to neviděl. Byla podvyživená a vypadala křehce, ale to nijak neskrývalo nadpozemskou krásu, kterou oplývala. Byla v jemnosti jejích rysů, v pihách, které jí zdobily tváře a nos, v jejích zářivě zelených očích a v nazrzlých vlasech. Nekonečně mě to sralo.

„Moc na ni zíráš,“ uslyšel jsem Augustův protáhlý hlas a donutil jsem se od ní odvrátit zrak. Mirabel mě pozorovala s přimhouřenýma očima. Věděl jsem, že mě při tom přistihla, ale bylo mi to jedno.

Dokázal jsem Mirabel snášet lépe než většinu lidí, ale to neznamenalo, že se mi líbí. Můj otec vždycky očekával, že se stane mou družkou, přece jen byla dcerou Gamy. Splnil jsem svou část úkolu, nadbíhal jsem jí a požádal ji, aby se stala mou přítelkyní. Upřímně řečeno to nevyžadovalo moc úsilí, vzhledem k tomu, že se mi v podstatě sama vrhla kolem krku. Bez ohledu na to jsem jí nedlužil žádné vysvětlení, takže jsem jí ani nic nevysvětloval.

„Je třeba ji vykázat do patřičných mezí,“ zamumlala a já protočil oči. „Nemůže sem jen tak přijít a chovat se, jako by byla jednou z nás. Musíme jí připomenout, kdo je a kam patří, než...“

„Nech ji být,“ řekl jsem prostě a všechny oči se obrátily ke mně. Poznal jsem, že jsou v šoku, protože jsem se nikdy nikoho nezastával. Obvykle jsem nechával Mirabel dělat, co chtěla. „Neustále opakuješ, že není na tvojí úrovni, ale zdá se, že jsi jí úplně posedlá. Nech ji v klidu najíst. Je s Cyrusem a ty víš stejně dobře jako já, že Cyrus by tě rychle srovnal do latě.“

Zaznělo pár uchechtnutí, ale bylo mi to jedno. Vstal jsem a odešel, aniž bych se ohlédl. Naštěstí mě nenásledovala, jinak bych asi nadobro přišel o rozum. Zamířil jsem na své obvyklé místo pod tribunami. Chodil jsem si sem vyčistit hlavu. Po zbytek dne jsem měl jen jednu hodinu, a ani jsem si nebyl jistý, jestli se jí vůbec zúčastním. Jen jsem potřeboval chvíli o samotě a o tomhle místě nikdo nevěděl. Alespoň to jsem si myslel, dokud jsem nezaslechl hlasy.

Vešli dovnitř Cyrus a Amara, oba se hihňali. Mohl jsem vystoupit a dát jim najevo, že jsem tady, ale čekal jsem a sledoval je. Má sadistická část chtěla slyšet jejich rozhovor, chtěla mě mučit tím, že zjistím, co jí říká tak vtipného, že se tak směje.

„Prosím, řekni mi, že máme další hodinu spolu,“ zamumlala a on se na ni podíval tak smutně, že zanaříkala. Ten zvuk jsem ucítil až ve slabinách. „Nemyslím si, že zvládnu ještě jednu hodinu s kýmkoli z nich. Mirabel je taková děvka, nevím, jak to s ní Everett vydrží.“

„Nemyslím si, že ji má moc v lásce,“ nebyl daleko od pravdy, ale nikdy bych to nepřiznal nahlas. „Navíc ji prostě ignoruj. Nemůže udělat nic, čím by ohrozila své dokonalé postavení ve škole, jinak ji otec zabije. A kromě toho si myslím, že bys ji zvládla levou zadní.“

Amara si odfrkla. „Jsem omega, pro případ, že bys zapomněl. Neumím bojovat, nikdy mě neučili trénovat a jsem si jistá, že ona trénovala s profesionály celý život.“

Cyrus neřekl ani slovo a ona si povzdechla. Začala něco říkat, když ji náhle přerušil. „Musím hned jít. Být předsedou studentské rady je spousta práce a musím něco zařídit. Prostě tu počkej a hned se vrátím.“

„Co když sem někdo přijde?“

„Sem nikdy nikdo nechodí,“ vyběhl dřív, než stihla cokoliv říct.

Další minutu jsem tam stál a přemýšlel, jestli mám vyjít ven, nebo zůstat tam, kde jsem. Pozoroval jsem ji, jak se trochu prochází po tělocvičně. Stále si mě nevšimla, jinak by si nevytáhla košili ze sukně a nerozepnula si první dva knoflíčky. Svalila se na jednu ze židlí a vydala ze sebe zasténání, při kterém jsem zaklel.

Při mé kletbě strnula. Věděl jsem, že mě slyšela, takže už nemělo cenu se schovávat. Když jsem vystoupil, viděl jsem, jak ztuhla. Podívala se směrem, odkud jsem vyšel, a začala si zase zapínat knoflíky, ale já natáhl ruku, abych ji zastavil.

„Vypadáš tak uvolněně, kvůli mně nepřestávej,“ protáhl jsem. Z vršku košile jí vykukovala krémová kůže.

Amara byla drobná, ale měla křivky na těch správných místech. Zachoval jsem si nehybný výraz, což byl ale ostrý kontrast k tomu, jak jsem se cítil uvnitř. Kdyby byla kýmkoli jiným, možná bych se hrnul do toho, abych z ní udělal svou družku, ale ona byla omega a já nemohl být s omegou. Nejenže by to poškodilo mou pověst, poškodilo by to i můj nárok stát se Alfou a na tom mi záleželo víc než na nějakém stupidním poutu, které bohyně vytvořila předtím, než jsem se vůbec narodil.

„Proč jsi nám nedal najevo, že posloucháš?“ zeptala se.

„Proč ses nepodívala kolem sebe, než jsi začala mluvit?“ odsekl jsem. „Není má chyba, že nevnímáš své okolí.“

To ji rozhodně naštvalo, protože si překřížila ruce na hrudi. Nevěděla to, ale jen to tím víc zdůraznilo její prsa. Můj pták v kalhotách sebou cukl, ale dál jsem se nutil do kamenného výrazu. Za žádnou cenu jsem jí nehodlal dát najevo, že na mě má jakýkoliv vliv.

„Kde máš tu svoji přítelkyni? Myslela jsem, že je k tobě přivázaná za nohu.“

„Opatrně, nebo si budu myslet, že žárlíš,“ protáhl jsem. Udělal jsem krok blíž k ní a její falešná sebedůvěra rázem opadla. Viděl jsem, jak jí očima mihl strach, když jsem se postavil přímo před ni.

Jedním rychlým pohybem jsem jí roztáhl nohy a stoupl si mezi ně, s rukama opřenýma z obou stran její hlavy. Její dech se zrychlil a koutek mých rtů se zvedl do úšklebku. Byla to první opravdová emoce, kterou jsem jí projevil.

Sklonil jsem rty k jejímu uchu a cítil, jak se zachvěla. Vyžádalo si to veškeré mé sebeovládání, abych z ní nestrhl sukni a neošukal ji tam přímo o ty tribuny. Ta samotná představa stačila k tomu, abych ze sebe vydal hluboké zasténání.