Následujícího rána jsem se hrozila vyučování, ale donutila jsem se vstát z postele. Můj první den byl strašný. Nedokázala jsem si představit, že tu strávím celý rok, ale neměla jsem na vybranou. Měla jsem v hlavě cíl a musela jsem ho dosáhnout bez ohledu na cokoliv.

Když jsem procházela chodbami a snažila se zorientovat a najít své třídy, cítila jsem na sobě pohledy studentů. Zaznělo pár šepotů a několik lidí si na mě ukazovalo prstem, ale ignorovala jsem je. Nakonec se mi podařilo dostat do své první hodiny a tehdy začalo to pravé mučení.

Znovu jsem si zkontrolovala rozvrh v naději, že jsem si spletla hodinu, ale byla jsem na správném místě a jediné prázdné místo bylo vedle samotného člověka, který mou existenci nenáviděl. Andre měl na tváři krutý úšklebek, když poklepal na místo vedle sebe. Věděla jsem, že sedět vedle něj bude jako skočit do žhavého uhlí, ale neměla jsem na výběr. Vystrčila jsem bradu a vyrazila k němu.

Aspoň to bylo v zadní části třídy, kde na nás nikdo pořádně neviděl. Položila jsem si učebnice na stůl a chystala se posadit, když mě Andre zastavil.

„Nepamatuju si, že bych ti řekl, že si tu můžeš sednout,“ protáhl. „To vy omegy nemáte žádné vychování?“

Zezadu se ozvalo pár uchechtnutí. Překřížila jsem si ruce na hrudi a podívala se mu přímo do očí, když jsem promluvila. „Nepamatuju si, že bych na té židli viděla tvoje jméno. Pokud je prázdná, tak si na ni sednu.“

Myslela jsem, že ho má slova trochu odradí, ale zdálo se, že ho jen víc vzrušila. Naklonil se dopředu na lokty a ztišil hlas do šepotu. „Bude mi potěšením tě zlomit. Tebe i to tvoje odhodlání, co si myslíš, že máš.“

„A mně bude potěšením sledovat, jak selžeš,“ odsekla jsem, než jsem se posadila.

K mému šoku mě nezastavil. Čekala bych, že se mě pokusí shodit nebo tak něco, ale zdálo se spíš, že ho těší, že jsem si sedla. Nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to všechno nebyl jen propracovaný plán, jak mě přimět, abych si sedla, jen aby mohl později udělat něco dalšího, ale na to jsem se nedokázala soustředit. Nepočítala jsem s tím, jak mé tělo zareaguje na to, že jsem blízko Andreho.

Byl to kretén, to ano, ale pořád byl mým druhem a já ho nedokázala odmítnout. Stále jsem cítila pouto mezi námi a sedět vedle něj se rovnalo sezení vedle elektrického drátu pod proudem. Chloupky na těle se mi ježily a já se sotva dokázala soustředit, protože pokaždé, když se pohnul, cítila jsem to. Pokaždé, když se jeho koleno otřelo o mé nebo když se jeho paže otřela o mou sukni, cítila jsem to. Ukazovalo se, že je těžké se vůbec soustředit na vyučování.

Učitel mluvil a já se ze všech sil snažila dělat si poznámky, ale Andreho stupidní přítomnost byla zdrcující. Brzy jsem přistihla sama sebe, jak každých pár vteřin pošilhávám po hodinách a v duchu nutím ručičky, aby tikaly rychleji. Do konce hodiny zbývalo patnáct minut a mně to připadalo jako patnáct hodin.

„Víš, proč tu rád sedím?“ Andreho hlas klesl do šepotu. Ignorovala jsem ho, ale jeho ruka se přesunula, aby mě zatahala za culík. Byli jsme úplně vzadu ve třídě, takže nikdo neviděl, co dělá. Rty se přiblížil k mému uchu. „Na něco jsem se tě kurva ptal.“

Celé tělo se mi zachvělo. „Ne, nevím, ale vím, že mi to řekneš.“

„Je to schované, nikdo se sem nedívá,“ začal. „A aby toho nebylo málo, ten učitel je starý a moc dobře nevidí. Pochybuju, že mě vidí.“

„Tohle jsem nepotřebovala vědět. Můžeš mě teď pustit?“

„Ne,“ řekl a na zdůraznění svých slov zatáhl ještě víc. Musela jsem se kousnout do rtů, abych zabránila vyklouznutí vzdechu. Cítila jsem jeho dech u ucha a na kůži mi vyvstala husí kůže. „Přinuť mě, Amaro.“

Odmítla jsem promluvit. Nehodlala jsem se chytit na návnadu a přistoupit na jeho hru. Rád si se mnou zahrával a já jsem mu to nechtěla dovolit. Živil se mou pozorností a dokud jsem mu ji nevěnovala, neměl nic. Když si uvědomil, že nic neřeknu, zasmál se pod vousy.

Jeho prsty pustily mé vlasy, ale stále jsem v nich cítila jeho ruce. Chystala jsem se od něj odvrátit, když jsem ucítila jeho ruku na svém holém koleni. Sukně mi končila v půli stehen, takže mezi kolenem a lemem bylo spousta holé kůže. Věděla jsem, že se ze mě snaží dostat reakci, a tak jsem ho ignorovala. Pohled jsem upírala na učitele a ústa měla pevně zavřená.

„To teď držíme bobříka mlčení?“ uvažoval. „Zajímalo by mě, jak dlouho ti to vydrží.“ Jeho ruka sjela na má vnitřní stehna. Nepostoupil za lem mé sukně. Jen jezdil nahoru a dolů po mé odhalené kůži. „Stačí, když promluvíš, a já přestanu.“

Stále jsem odmítala promluvit. Částečně kvůli hrdosti, ale jiné mé části se ten pocit jeho teplé ruky na mé kůži zamlouval. Ještě nikdy se mě nikdo takhle nedotýkal a i když jsem to nerada přiznávala, na jeho rukou něco bylo a já chtěla vědět, jak daleko až zajde.

„Ta poslední holka, kterou jsem na téhle židli měl, se udělala za necelých pět minut,“ tím kouzlo zlomil a já se pokusila srazit stehna k sobě, ale byl rychlejší a vklínil se mezi ně, čímž je roztáhl. Vydala jsem tiché vydechnutí a pár hlav se k nám otočilo.

Na první pohled jsme vypadali naprosto nevinně. Stůl zakrýval naše spodní poloviny a Andre byl ztělesněním uvolněnosti. Nikdy byste neuhodli, že mi právě teď jednou rukou svírá stehno.

„Udělala bys dobře, kdybys byla potichu.“

„Jdi do prdele,“ zašeptala jsem nazpět a v duchu zaklela, když jsem si uvědomila, že jsem mu právě dala, co chtěl. „Nesahej na mě.“

„Opravdu to tak myslíš? Že kdybych ti tam teď vklouzl prstem, nezjistil bych, že jsi vlhká?“

„Zjistil bys, že jsem sušší než poušť,“ byla to lež a oba jsme to věděli, ale nehodlala jsem mu dopřát to zadostiučinění a dát mu najevo, jaký vliv na mé tělo má. „Je pro tebe tak těžké pochopit, že tě nechce každý?“

Tváří se mu mihnul temný výraz a myslela bych si, že mě pustí, ale místo toho jsem ucítila, jak jeho ruka putuje výš. Mohla jsem ho zastavit. Mohla jsem jeho ruku odstrčit nebo k sobě srazit stehna, vzhledem k tomu, že už mi je nedržel roztažená, ale něco mě donutilo sedět v klidu. Něco mi bránilo v pohybu a nebyla jsem si jistá, co to je.

Jeho prst se otřel o můj střed přesně v okamžiku, kdy zazvonilo. Stáhl ruku a mě zalilo hluboké ponížení, když jsem si uvědomila, co jsem to sakra udělala. Zaklela jsem, popadla své věci a chystala se utéct, ale jeho ruka vystřelila a chytila mě za zápěstí.

„Před tímhle neutečeš, Amaro,“ zašeptal. „Soudě podle toho, co jsme oba cítili, to chceš.“