Elise sotva dokázala odtrhnout oči od bestiálního šampiona, který z boje vyšel jako vítěz, a pocítila strach z toho, co přijde.

„Úžasné, viď?“ Kyren vytrhl Elise z jejích myšlenek, když ukázal na zvíře s náhubkem. Tvrdě se kousla do rtu a potlačovala pláč, když se ohlédla zpět na bezcitného alfu, který ji držel v řetězech.

'On', pomyslela si, se k lidem chová jako k pouhým nástrojům.

„Nejsem nikoho majetek. Nenecháš mě napospas zvířecímu surovecovi, aby zacházel s mým tělem, jak se mu zlíbí,“ ozvala se, ale Kyren se jen uchechtl.

Vstal z křesla a přistoupil k ní, jeho ruka se hrubě obemkla kolem jejího zátylku. „Tvůj otec se celá ta léta chvástal zabíjením mých mužů, vsadím se, že si myslel, že pouhé manželství mezi námi spojí naše smečky a učiní ho mocnějším, ale ukázalo se, že jsi byla selháním, a teď nejsi nic víc než dezert, který má ta bestie ochutnat,“ zamumlal.

„Odtud nemůžeš uniknout. Zvláště když se celou říší roznesly zvěsti o tom, že jsi zabila svou matku, a jakmile toto místo opustíš, stane se z tebe toulavá vlčice, na jejíž hlavu je vypsána odměna.“

„To nemůžeš! Co jsem ti kdy udělala? Je to mé tělo, co chceš, Kyrene? Tak si ho prostě vezmi!“

„Neberu si do postele špinavé míšence. Kromě toho ses mi nepodřídila a jsi zlomená vlčice, takže nemáš na výběr, zlatíčko. Jsi mým majetkem a můžu si s tebou dělat, co chci. Vtipné je, že máš stále dost slov na to, abys mi odmlouvala. Ještě jeden projev vzdoru a nechám tě napospas všem svým bojovníkům pro zábavu.“

Po těle jí přeběhl mráz a záda jí ztuhla už jen při pomyšlení na to, že by ji cizí muži nutili s nimi spát. Její pozornost však upoutalo hluboké zavrčení od alfy s náhubkem, který zůstal na hřišti.

Na jeho tělo byly uvrženy stříbrné řetězy, aby mu zabránili bránit se. I přes všechna ta zranění byla Elise překvapená, že se dokáže tak divoce pohybovat a odrážet čtyři strážce, kteří se ho snažili zpacifikovat.

„Tvůj nový samec vypadá krásně, že?“ posmíval se Kyren. „Dáme ti jen jeden den, aby ses připravila. Jeho říje přijde dost brzy a ty budeš ta, která mu poslouží.“

Elise se při jeho slovech rozbušilo srdce. „Ty monstrum, pusť mě!“ vykřikla, když ji dva deltové pevně sevřeli, aby nenapadla Kyrena.

„Odveďte ji do cely a postarejte se, aby už nikdy nespatřila svobodu,“ nařídil.

Elise odvedli po točitých schodech dolů. Jak kobky tmavly, cestu k celám osvětlovaly jen spoře svítící svíčky umístěné na zadní zdi.

Vzduchem se linul zápach krve a špíny. Delta strážný ji strčil do jedné z cel, ve které jí sundali řetězy. Vedle její cely byly velké stříbrné dveře a malé okénko v kovovém rámu, které spojovalo tu její s ještě tmavší celou.

Do té cely nepronikalo ani zrnko světla a ona sotva rozeznávala, kdo je uvnitř. „Hodně štěstí, princezno,“ uchechtli se strážci, než nechali Elise o samotě.

Nyní se soustředila na své okolí. Drsné a těžké oddechování spoluvězně vedle ji upozornilo. Její nos zachytil vůni máty s nádechem cedrového dřeva, ale těžký pach krve ztěžoval Elise cokoliv poznat.

V té chvíli se její mysl stočila zpět k nebezpečnému samci, který předtím v aréně bojoval a zabil nepřítele. Ruce jí vyletěly k ústům v šoku. Bylo mezi ní a bestiálním alfou stěží deset stop.

Jeho mocná vůně a aura ho prozradily, když uslyšela pohyb a šustění suchého listí. „Kdo je tam?“ zavrčel tiše ten hlas a Elise nedokázala zadržet vyjeknutí.

Její tělo se rozechvělo teď, když byla zpozorována, ale on neudělal žádný pohyb k útoku a Elise nevěděla, proč něco uvnitř ní reagovalo na alfův hlas.

„Jsem tu také vězeň. Nemusíš být tak nepřátelská, malá vlčice,“ ozvěnou zazněl jeho hlas. „Jaké je tvé jméno?“ zeptal se, ale ona neodpověděla hned. Elise slyšela z jeho hlasu bolest z utržených ran.

Její strach z toho, že někoho nechá zemřít, převládl nad strachem o vlastní přežití. Postavila se a nakoukla do malého okénka. Spatřila krvavě rudé oči, které z cely zářily. Jeho aura byla silnější a nebezpečnější než cokoliv, co kdy viděla.

Byl téměř bez oblečení, jen ve spodním prádle, a ruka mu z vlčího zranění stále krvácela. Její instinkty zapracovaly dříve, než stačila pomyslet – odtrhla kus svého už tak obnošeného oblečení a podala mu ho přes okénko.

„Jsem Elise. Tady, použij to k zastavení krvácení.“

„A proč tě to zajímá? Poslal tě za mnou taky?“

Nedůvěřoval jí, ale vzal si odtrženou látku a Elise si odlezla zpět na své místo. „To mi pověz ty, když mě sem poslali, abych s tebou byla.“ Následovalo všeříkající ticho, než konečně promluvil.

„Jsi dědička smečky Stříbrné noci, má kořist z boje.“

„Nejsem nikoho majetek,“ odsekla tvrdě.

„To nebudeš říkat zítra, až tě sem ke mně dají,“ dodal.

„Takže tu se mnou i tak budeš? I když jsem ti pomohla?“

„Buď to, nebo tě zabijí přímo přede mnou. Je to tvá volba,“ řekl a Elise v krku vyschlo. „Má říje se blíží a já stejně nebudu sám sebou. Ale neublížím ti. Kyren mě chce jen potrestat.“

„Myslela jsem, že jsi jeho šampion.“

„Jeho šampioni mají statky a schopné léčitele, kteří o ně pečují. Já jsem jeho vězeň a jeho plány na mé mučení zahrnují i tebe,“ řekl. Ačkoliv mu sundali náhubek, v cele byla příliš tma na to, aby mohla rozeznat jasný obraz jeho tváře.

„Proč? A proč potřebuje mě?“

„Potřebuje mé potomstvo jako páku, aby mě mohl ovládat, a ty jsi byla vybrána jako chovná samice. Ale žádná z těch předchozích nikdy nebyla úspěšná a zemřely i s dítětem v sobě.“

Elise se udělalo od žaludku špatně, jak jí to vysvětlil. „Zastav se!“ naléhal alfa, když se opřel zády o zeď její cely.

Elise všechno vytěsnila. Schoulila se, hlavu položila na kolena a zhluboka dýchala, aby zabránila panické atace. Stiskla ruce tak pevně, až jí z dlaní začala téct krev.

Podívala se směrem, kde kapala voda do malé železné misky. Její odraz na hladině jí ukázal její bílé, pruhované vlasy, tvrdou připomínku toho, co se stalo. Nejenže teď byla prokletá, ale navíc se měla stát chovnou samicí.

Přemýšlela, jestli by smrt nebyla lepší volbou, ale vzpomněla si na matčiny zoufalé oči. Neřekla otci, že je tu možnost, že Elise není jeho, protože chtěla, aby přežila – a ona přežije.

I když byla prokletá těmi podivnými stříbrnými vlasy. „Jsem Ka’al,“ slyšela, jak se jeho hlas odráží od stěn, když jí začala těžknout oční víčka. Zavřela oči a její tělo upadlo do spánku.

Ucítila v hlavě vířivý, chladivý vánek, když uslyšela mužský hlas, který se jí v mysli ozval. *„Bude to v pořádku, maličká. Věř mi.“*

Elise byla příliš unavená na to, aby s hlasem bojovala, a propadla se do hlubokého spánku. Prásk!

Mříže cely byly prudce zasaženy a Elise se probudila. Pohlédla a uviděla toho samého delta strážce, který se na ni se chtíčem v očích díval, jak tam sedí a zírá. „Dobré ráno, krasavice,“ řekl, ale Elise se od něj odvrátila.

To ho naštvalo natolik, že odhodil kaši, kterou nesl jako její snídani. „Fajn, ty děvko. Tak hladověj. Za pár hodin budeš osedlaná jako klisna a nebudeš mít v těle dost síly, dokud neomdlíš. Dej si pozor; to monstrum tě ve své říji sežere zaživa!“ uchechtl se.

„Do pr–“

*„To neříkej,“* temný hlas se objevil v Elisině hlavě, křičel tak hlasitě, že si v panice přitiskla dlaně k uším, přemýšlejíc, odkud se ten hlas vzal.

Delta vlk se na ni ale jen podíval, jako by byla šílená, než se zvedl a odešel. „Šílená mrcha,“ zamumlal delta, když zavíral dveře do kobky.

„Kdo to řekl?“

*„To jsem byl já,“* a tentokrát Elise ten hlas z cely poznala. Mluvil s ní telepaticky. *Neví, že mám tuto moc, ani neví, že dokážu mluvit, a všechny jejich pokusy o uříznutí jazyka a trvalé mrzačení byly marné, protože když jsou tady, mlčím.*

„Minulou noc jsi tolik krvácel.“

*Poslouchej, využívám poslední zbytky síly a příčetnosti, abych s tebou mohl mluvit. Brzy propadnu říji. Ať už uděláš cokoliv, neutíkej přede mnou. Můj vlk rád loví. Neutíkej a já ti neublížím,* varoval ji.

Elise se srdce rozbušilo v hrudi, ztěžka polkla a poté přikývla. Telepatický kanál se okamžitě odmlčel ve chvíli, kdy odpověděla.

A přesně jak varoval, o pár hodin později byla Elise vyvedena ze své cely. Těžké dveře alfy se s rachotem otevřely, zatímco jí srdce bilo jako o závod.

S uvolněním posledního zámku byla vstrčena do temné cely, aby čelila tomu, co mělo vzejít z alfovy divoké říje.

A nyní měla být připravena o svou nevinnost.