Kapitola 2: Prosím, pane. Nedělejte to

Nelson

„Ale prosím, pane učiteli. Opravdu si potřebuji ten poslední test nahradit,“ řekla slečna Creedová a u posledních slov se jí hlas téměř lámal.

Když viděla, že svádění nezafungovalo, přešla k prosbám a slzám, a šlo jí to vážně skvěle. Ale nemyslím si, že skutečně pláče, protože ona je spíš holka typu ‚donutím brečet ostatní‘. Ačkoli někteří studenti dokážou svou klasifikaci prožívat docela intenzivně a jsou upřímně nešťastní, když něco pokazí, vím, že ona do této kategorie nepatří.

„V tom případě si to vynahradíte testem, který vás čeká příští týden. Pokud na tom úkolu budete opravdu tvrdě pracovat, neměl by to být problém, jelikož se bude týkat stejného tématu.“

Jsem si téměř jistý, že nechala svého soukromého učitele odvést veškerou práci a jen to opsala, aniž by pochopila jediné slovo; nebylo by to poprvé. Vlastně je to velmi chytrá dívka, jen se ještě nerozhodla věnovat matematice.

„Pokud mě teď omluvíte, za pár minut mi začíná hodina.“

I když jsem měl do další hodiny ještě spoustu času, nechtěl jsem v tomto rozhovoru pokračovat.

„Uvidíme se zítra.“ Neodpověděla a oddupala pryč; její plačtivý výraz byl v mžiku pryč a nahradil ho vztek z toho, že nedosáhla svého.

Vrátil jsem se do sborovny oznámkovat ještě pár písemek, než si vezmu věci a vyrazím na další hodinu. Naštěstí je to dnes ta poslední, protože rozhodně nemám náladu tady být. Nechápejte mě špatně, učím rád, ale nedostatek spánku si vybírá svou daň a já opravdu nutně potřebuji otestovat pár nových nápadů pro svůj výzkum, které mě dnes ráno napadly ve sprše. Snažím se dokázat jistou hypotézu, kterou zformuloval jeden vědec před mnoha lety, a to mě zabavuje během většiny mého volného času. Můj výzkum mi umožňuje dál se věnovat pokročilé vědě, protože učivo, které probírám se studenty, pro můj mozek příliš podnětné není. Studoval jsem vědu mnohem déle než oni. Mohl jsem jít do soukromého sektoru a dělat nějaký aplikovaný výzkum nebo informatiku jako můj nejlepší kamarád Liam, ale já strašně rád věci vysvětluji.

Shledávám velmi naplňujícím ten pocit, který získáte, když některý z těchhle teenagerů uvízne u nějakého konceptu a nakonec ho díky jednomu z vašich vysvětlení pochopí. Liam to tak úplně nechápe a vždycky si ze mě dělá legraci s tím, že jsem na učení na téhle škole překvalifikovaný a měl bych pracovat ve velké firmě, abych vydělával hromadu peněz jako on. Seznámili jsme se na univerzitě a rychle se z nás stali přátelé. Bohužel odjel ze země hned po promoci, aby pracoval v zahraničí. Když jsem zemi opustil i já, byl to on, kdo mi našel příležitost pracovat tady ve Velkém jablku, a byl jsem vážně rád, že jsem se s ním mohl znovu spojit. Bylo to pro mě tehdy velmi špatné životní období a on mi hodně pomohl, abych se dal dohromady, za což mu budu navždy vděčný.

Moje hodina probíhala navzdory mé únavě docela dobře, dokud jsem nezpozoroval jednoho studenta, jak píše zprávy; mobil měl na kolenou. Nechápu, proč si myslí, že je nenápadnější používat telefon takhle. Existuje jen málo činností vyžadujících použití jedné nebo obou rukou pod lavicí, a všechny působí dost podezřele.

„Pane Moreli, ten mobil na můj stůl, prosím,“ nařídil jsem.

Vzhlédl ke mně svýma krásnýma očima, tmavými vlasy v pečlivě upraveném rozcuchu a zlomyslným výrazem ve tváři. Je to jeden z nejpřitažlivějších studentů na téhle střední škole, i když na můj vkus trochu moc mladý. Je to dokonalý student, má samé jedničky, je kapitánem basketbalového týmu a hraje v orchestru. Jeho otec ho očividně připravuje na jeden z politických postů ve státě.

„Omlouvám se, pane učiteli. Nechal jsem se rozptýlit, protože jste tu samou věc vysvětloval už podruhé, pochopil jsem to už napoprvé,“ odpověděl, zatímco vstával a mířil k mému stolu.

Má trochu proříznutou pusu a občas se zaplete do nějaké rvačky, protože už jsem ho několikrát viděl s modřinami, které se snažil skrýt.

„Chcete tím říct, že je má hodina nudná?“ zeptal jsem se ledově. V podstatě to neřekl, ale chtěl jsem se jen ujistit.

„Ne, pane učiteli, to bych se neodvážil,“ odpověděl a položil telefon na můj stůl. Několik studentů se uchechtlo, když jeho sarkasmus pochopili.

Pak mou pozornost upoutal zápach jeho dechu a zarudlé oči. Samozřejmě, že je sjetý, jako by se mi s tím dneska zrovna chtělo zabývat, navíc to není ani poprvé, ani podruhé. Dříve jsem to nechal plavat, protože jsem si myslel, že se prostě chová jako hloupý spratek, ale začínám v tom cítit nebezpečný vzorec a cítím, že s tím musím něco udělat.

„Přijďte za mnou na konci hodiny, pane Moreli,“ řekl jsem, když se vracel na své místo.

Zbytek hodiny proběhl nerušeně a brzy jsem byl ve třídě sám s malým feťákem. Mohl bych mu prostě vrátit mobil a předstírat, že jsem si nevšiml, že těsně před vyučováním hulil trávu – a navíc několikrát. Ale vážně nesnesu, když bystrý student zahazuje svou budoucnost, takže cítím nutkání něco udělat. Někdy své svědomí opravdu nenávidím.

„Za chvíli svůj telefon dostanete, pane Moreli. Ale nejdřív bych vám chtěl zdůraznit vážnost toho, co jste udělal.“

„Ale no tak, pane učiteli,“ zamumlal.

„Vím, že moje poznámky byly trochu za hranou, ale neřekl jsem nic špatného.“

„Nemluvím o tom, že jste mi odmlouval jako nějaký spratek – ačkoli byste si na tu svou proříznutou pusu měl dávat pozor. Mluvím o tom, že jste přišel na mou hodinu sjetý na mraky.“

„Nevím, o čem to mluvíte,“ lhal, ale skutečnost, že se jeho tělo napjalo, byla vlastně tak trochu doznáním sama o sobě.

„Nedělejte ze mě hlupáka, pane Moreli. Táhne z vás tráva a není to poprvé. Kdybych to nahlásil a provedla by se prohlídka vašich věcí, jste si jistý, že by nic nenašli?“

„Prosím, pane. Nedělejte to.“ Zbledl.

Samozřejmě, že má drogy u sebe nebo ve skříňce. Dospívající kluci dokážou být někdy tak hloupí.

„Předně, neshledávám tento zvyk nijak zvlášť zdravým,“ pokračoval jsem.

„Mohlo by mi být úplně jedno, co děláte ve svém volném čase a mimo školu. Kdyby vás ale v tomhle stavu našel jiný učitel a nahlásil to, máte tušení, jak by to mohlo ohrozit vaše plány na vysokou?“

„Je mi to vážně líto, pane učiteli. Už to neudělám,“ zamumlal.

„Chtěl byste mi vysvětlit, proč jste cítil potřebu si před vyučováním zakouřit?“

„Ani ne…“ odsekl.

„Máte pravdu, byla to hloupost.“

„Budete se muset snažit víc, mladý muži. Pokud nedostanu pádné vysvětlení a neuvidím, že podnikáte kroky, aby se to už neopakovalo, uvědomím vaši rodinu.“

Byla by to ode mě podlost, ale no tak, potřebuju trochu víc než jen prázdný slib, abych ho nechal jít.

„Prosím, neříkejte to mému otci,“ žadonil, teď už úplně zsinalý.

„Stejně je mimo město.“

Ano, otcové jsou většinou mimo město, když je učitelé potřebují. Docela příhodné, když se mě ptáte.

„Tak se mnou mluvte.“

Nevím, proč se v tom rýpu, vážně to není můj problém, pokud se chová jako rozmazlené dítě a zahazuje svou budoucnost. Ale je na něm něco divného, nedokážu přesně určit co, ale cítím, že musím jednat.

„Jen jsem se bavil s přáteli, omlouvám se a už se to nestane.“

„To jsem si myslel i poprvé, co jsem vás viděl v mé hodině sjetého, a jen proto, že jsem nic neřekl, neznamená, že jsem si toho nevšiml. Teď je to počtvrté, co vás vidím v tomhle stavu. Pokud vím, možná kouříte o každé polední přestávce každý den a moji kolegové si toho jen nevšimli.“ Nešikovně se ošil na židli.

Jeho reakce je jediným důkazem, který jsem potřeboval, teď už to opravdu nemůžu nechat plavat, a tak jsem si v duchu povzdechl.

„Něco takové chování muselo spustit, tak se mnou prosím mluvte,“ zkusil jsem to jemněji.

Seděl tam, oči sklopené, kroutil rukama a mlčel.

„Pak mi nenecháváte jinou možnost, pane Moreli,“ povzdechl jsem si.

„Budu muset zavolat vašemu otci.“

Opravdu to nechci udělat; podle toho, co vím, by jeho potíže mohly pramenit z domova a říct to jeho otci by mohla být ta nejhorší možná věc.

„Prosím, jen ne otci.“