Kapitola 3: Zvoral jsem to

Nelson

„Prosím, nemluvte s mým otcem,“ řekl Jason a vypadal u toho celkově napjatě.

Jeho oči byly prosebné a leskly se slzami. Zdá se, že jsem měl pravdu, ale bohužel nevím, co jiného dělat. Jeho matka zemřela, když se narodil, jestli si to pamatuji správně, a nevím, jestli má nějaké další příbuzné.

„Mohl... mohl byste si místo toho promluvit s mým starším bratrem?“ prosil.

„Je starší, skoro stejně starý jako vy, nebo možná o něco starší než vy. Neříkám, že jste starý, pane, omlouvám se. Chtěl jsem říct, že už je to dospělý člověk.“

Chvíli jsem o tom uvažoval; to není špatný nápad. Starší bratr, kterému věří natolik, že ho v této situaci zmínil, by mohl mít přesně ten správný vliv, aby tohohle kluka postavil zpátky na nohy. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá jako perfektní řešení.

„Dobrá, domluvte schůzku s tím vaším bratrem na zítřek nebo pozítří v pět,“ odpověděl jsem a zdálo se, že se trochu uvolnil.

„Ale pokud nebudu spokojený s řešeními, která váš bratr nabídne, nahlásím to. Chci, aby tento druh chování přestal, rozumíme si?“

„Ano, pane učiteli,“ odpověděl tichým hláskem.

„Můžete jít,“ řekl jsem a podal mu zpět jeho mobil.

Jakmile vyšel ze třídy, zhluboka jsem si povzdechl. Nejsem si jistý, jestli jsem to zvládl nejlépe, jak jsem mohl, ale se závěrem jsem docela spokojený. Zajímalo by mě, co přesně se v té jeho malé hlavičce odehrává, ale prostě nemůže dál takhle kouřit. Ovlivní to jeho soustředění v hodině a překvapuje mě, že se mu známky nezhoršily už teď. Když už mluvíme o kouření, zoufale potřebuju cigaretu. Rychle jsem zamířil ven, abych se dopřál svou dávku nikotinu. Sotva jsem si zapálil tu smrtící tyčinku a poprvé si potáhl, zabzučel mi telefon. Podíval jsem se na obrazovku a volal mi Liam, můj nejlepší kamarád.

„Ahoj, Liame. Jak se máš?“ řekl jsem, když jsem hovor přijal.

„Dobře, a ty?“

„Cítím se skvěle,“ zalhal jsem bleskurychle.

Už toho pro mě udělal spoustu a od té doby, co si před třemi měsíci našel nového přítele, se snažím ho svými vlastními problémy tolik neobtěžovat.

„Platí to pořád na zítřejší večer?“ zeptal jsem se.

„Rozhodně,“ odpověděl.

„Ale kvůli tomu nevolám,“ dodal a začal mi vysvětlovat svůj nejnovější problém v práci, na který jsem mu odpověděl nejlépe, jak jsem uměl.

„Díky, kámo. Jsi záchrana,“ řekl, když jsem dokončil popis řešení jeho problémů.

„Pořád nechápu, co děláš v učitelství na střední škole s tím tvým obřím mozkem.“

„No, aspoň se mi nesmrskl jako ten tvůj,“ popíchl jsem ho.

„Měl jsi na odpovědi na tyhle otázky vážně přijít sám.“

„Ne každý má čas pracovat tři a více hodin denně na výzkumu,“ oponoval mi.

Jo, já vím, že nemám žádný život, netřeba mi to připomínat.

„Když už o tom mluvíme, musím jít pracovat na svém výzkumu, než mi dnes večer začne trénink,“ zamumlal jsem a snažil se skrýt svůj náhlý smutek.

„Promiň, to bylo trochu necitlivé,“ řekl; očividně jsem to neskryl dostatečně dobře.

„Je skvělé, že na tom problému dál pracuješ,“ povzbudil mě.

„A jsem si jistý, že se ti ho jednoho dne podaří vyřešit.“

Nebo taky možná ne. Konec konců, kdo jsem já, abych věřil, že můžu uspět, když selhala generace vědců mnohem chytřejších než já. Ale každopádně se nepřestanu snažit, protože se z toho stala moje obsese.

„Nic se neděje,“ odpověděl jsem a tentokrát se snažil znít s větším nadšením.

„Uvidíme se zítra večer.“

„Zatím, Nelsone.“

Zrovna jsem se chystal odemknout dveře svého bytu, když jsem zavěsil a cítil se pod psa. Bylo to výhodnější než východní část města a je to jedna z nejlevnějších čtvrtí v Sharjah. Tím pádem si mohu dovolit byt v patnáctiminutové pěší vzdálenosti od svého pracoviště. I když je to malý byt s pouhým obývacím pokojem, jednou ložnicí a koupelnou ve pátém patře bez výtahu, i tak mě stojí třetinu platu.

Popravdě mi nevadí, že musím šlapat schody pokaždé, když se vracím domů; pomáhá mi to udržovat se v kondici. Nejhorší na tom je, že uvnitř nemám pračku, takže musím každý víkend chodit do veřejné prádelny, jako bych byl student. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, pocity pochybností a hnusu k sobě samému, které jsem se snažil po tom telefonátu potlačit, mě zasáhly plnou silou. Jak získáte zpět svůj život, když jste si prošli peklem? Vážně nevím. Už jsou to tři a půl roku a já každý den sotva přežívám. Předstírám, že jsem v pořádku, učím své hodiny, pracuji na výzkumu, chodím ven s přáteli a schovávám se za maskou normality.

Ale je to jen fasáda; v noci sotva spím a často mívám noční můry, po kterých se probouzím zalitý potem, s výjimkou včerejší noci. Můj život je zkrátka vyloženě ubohý.

*****

Luciousův úhel pohledu.

„Pane Moreli, máte na lince svého bratra,“ řekla má osobní asistentka.

Zrovna jsem četl nejnovější zprávy o příjmech za minulý měsíc, když mě přerušil hovor od mé osobní asistentky. Jsem zakladatelem společnosti Jumiamarket.com, která doručuje zdravé a organické jídlo rovnou z pece až k vašim dveřím. Tenhle podnik jsem založil, když jsem čerstvě vyšel z obchodní školy s vědomím, že v zemi roste zájem o farmářské trhy a lidi už unavovaly ty sračky, které se dají najít v supermarketech. V podstatě jde o webovou stránku, kde si můžete objednat jídlo, které vám doručíme až ke dveřím a které bylo vyprodukováno na pečlivě vybraných farmách, jež dodržují přísné směrnice. Spotřebitelé jsou ochotni si za zdravé a organické jídlo trochu připlatit.

Společnost měla před osmi lety trochu těžší začátky, ale teď je velmi zisková. Výsledky za minulý měsíc byly úžasné a máme rostoucí počet klientů. Zavřel jsem zprávu, kterou jsem prohlížel, abych vzal ten hovor; už to nějaký čas bylo, co jsem naposledy mluvil se svým mladším bratrem. Je o jedenáct let mladší než já a stále studuje na střední škole. Moji rodiče zrovna nebyli na děti a nemyslím si, že se o mě moje matka někdy starala. Byla příliš zaneprázdněná večírky a nakupováním, a asi bych ocenil, kdyby si mě můj otec raději také nevšímal. Takže logicky zůstali u jednoho dítěte, dokud jsem se pro svého otce nestal takovým zklamáním, že se rozhodl, že potřebuje dalšího dědice, vykopl mě a odstřihl mě. Naneštěstí pro ni, moje matka zemřela při porodu mého mladšího bratra. Skutečně smutné na tom je, že když se mě zeptáte, je pro mého malého brášku lepší, že ji vůbec nepoznal.

Zpočátku jsem ho vídal zřídka. Můj posedlý a kontrolující otec se vždy postaral o to, aby mi byl odepřen vstup do jejich sídla, a pak jsem odjel na univerzitu. Ale od chvíle, co se stal teenagerem, je snazší se s ním vídat; bez vědomí mého otce jsme si k sobě našli velice blízkou cestu. Byl jsem pro svého otce zklamáním, protože si mě bolestivě formoval jako svého dokonalého dědice; měl jsem zaujmout nějakou vysokou pozici v jeho firmě a nakonec po jeho odchodu do důchodu převzít jeho místo. Ten starý muž je generálním ředitelem Moreli Metal Industry. To, s čím otec nepočítal, byl buzerant místo syna – to jsou jeho slova, ne moje. Takže když zjistil, že se víc zajímám o kluky než o holky a nemám v plánu to nijak měnit – jako by to vůbec šlo –, rozhodl se, že už nebudu součástí rodiny, a vyhodil mě z domu. Naštěstí se mě ujali prarodiče a zaplatili mi zbytek střední a školné na univerzitě. Dokonce jsem mohl založit svou vlastní firmu díky penězům, které mi odkázali předtím, než oba odešli k Nejvyššímu.

Můj otec už stihl naplánovat celou mou svatbu a zašel dokonce tak daleko, že mi vybral i budoucí ženu. Od té doby jsem ho neviděl, což mi ani trochu nevadilo. Jediné, čeho lituji, je, že teď už si uvědomuji, že by mě bavilo pracovat pro organizaci, jakou má on. Nemám zrovna milé vzpomínky na všechny ty lekce od soukromých učitelů, které pro mě najal, ale i tak se mu podařilo přenést na mě svou vášeň pro módu. Až budu zakládat nový podnik, pravděpodobně se pokusím najít něco, co by s ní souviselo o něco víc. Zvedl jsem hovor se zářivým úsměvem.

„Copak se děje, bráško?“

„Ahoj, Luciousi.“ Jeho hlas byl ochraptělý a napjatý.

To není zrovna jeho obvyklé já, což mě okamžitě znepokojilo. Co ten starý chlap zase vyvedl?

„Já... ummm... já jsem to zvoral a potřebuju tvou pomoc.“

„Co jsi udělal?“