Elliot ji jemně uvolnil ze svého sevření, ustoupil a pomalu klesl na kolena. S rovnými zády před ní poklekl. Pohlédla na toto známé gesto a téměř okamžitě pochopila, přičemž jí oči zrudly.

„Eliáš…“

Nebyla to otázka, nýbrž potvrzení.

„Jsem to já.“

Elliot svůj hlas nijak záměrně nesnižoval. Když si všiml lesknoucích se slz v jejích očích, srdce ho zabolelo. Přemožen pocitem viny, i jemu do očí vstou