Emilia Susannah Caineová. To jméno se mu líbilo. Emilia po kamarádce z dětství, kterou ztratil kvůli rakovině, a Susannah po její matce.

Konečně si ji mohl odvézt domů. Do nemocnice se pro ni vrátil hned po úplňku.

Paní Grace už odváděla skvělou práci v péči o ni.

Plakala čím dál méně, ale něco Gabrielovi říkalo, že to bude ta nejmenší z jeho starostí.

Emilia byla popravdě jako všechna ostatní miminka, v podstatě jen jedla, spala, kakala a plakala, a Emilia brala každou z těchto svých povinností nesmírně vážně.

Jedla hodně, spořádala tolik lahviček mléka, že jí ani mléko od dárkyně nestačilo a museli ho doplňovat umělou výživou. Přes den hodně spala, a dokud nikdo v domě nedělal hluk, mohla si své chvíle zdřímnutí užívat nerušeně. Stejně tak hodně kakala. Když jí Gabriel poprvé musel vyměnit plenu, byl naprosto zděšený. Dokonce volal doktorovi – má být dětské hovínko zelené?!

Doktor ho ujistil, že je to normální. A ten zápach! Ach, ten zápach se dostal úplně všude, její páchnoucí pleny byly pro jeho citlivý vlkodlačí čich hotovou pohromou. Dokázal je ucítit na půl míle daleko a stejně tak dokázal poznat, aniž by plenu zkontroloval, že potřebuje přebalit.

Emilia měla zvláštní vnímání času – přes den spala a v noci je terorizovala. Vlastně první dvě noci v domě vůbec nezamhouřil oko.

Bez ohledu na to, jak nebo o co se snažil, prostě ji nedokázal přimět, aby spala celou noc, a snažil se co nejvíc, aby Grace v noci neobtěžoval. Ta už tak měla přes den starostí až nad hlavu, navíc Grace ani nebyla chůva s trvalým ubytováním.

Popravdě, to byla jedna z věcí, která ho přiměla začít uvažovat o vyhlídkách na pořízení chůvy.

To, a fakt, že Grace byla na péči o novorozence příliš stará.

Grace doporučila slečnu Wyattovou s tvrzením, že by z této dohody mohla mladá žena těžit. Navíc jí už tak darovala své mléko. Gabriel byl skeptický, ale rozhodl se respektovat přání Grace a nabídku jí předložit.

Loretta Wyattová. Ta žena byla záhadou. Na internetu o ní nemohl najít téměř nic, dokonce ani účet na sociálních sítích. Prohnal její údaje městskou databází a vypadly na něj základní informace a zrnitá fotka z jejího řidičského průkazu. Bylo jí dvacet dva, byla mladá, velmi mladá. Měla velmi tmavé vlasy a velké oříškové oči. Byla krásná, ale zároveň z ní vyzařovalo něco temného a tajemného.

Pokud mohl z jejích údajů vyčíst, neměla žádný trestní rejstřík, ale Gabriel se nemohl zbavit pocitu, že to o ní není všechno. Kromě toho byla těhotná; i když o dítě přišla, musela mít někde rodinu nebo partnera.

Nechal svého právníka připravit smlouvu, u níž si byl jistý, že by ji každý okamžitě přijal. A když byla smlouva hotová, zajel do Jayova bistra, kde pracovala, aby jí ji předložil.

Dokonce i zevnitř svého auta, zaparkovaného na parkovišti, ji viděl pracovat. Měla drobnou, štíhlou postavu a nemohl uvěřit, že to je ta samá žena, která před dvěma týdny rodila. Kráčela ladně, elegantně, její tvář nedávala najevo žádné emoce. Byla bystrá a hbitá, ale v očích měla nepřítomný pohled. Pohled někoho, kdo to už vzdal.

Byl na ni zvědavý. Velmi zvědavý.

Pomalu vystoupil z auta a kráčel k bistru, kde byla.

Když se k ní přiblížil, zachytil její pach. To bylo zajímavé, cítil bylinky, s nádechem krve a lehkou vůní levandule.

Znovu se na ni podíval, nezdálo se, že by někde krvácela. Ledaže by měla menstruaci. Být vlkodlakem mohlo být někdy náročné. Znamenalo to, že mohl cítit všechno – nemoc v těle někoho jiného, krev, cizí emoce, cítil je jako chuť na svém vlastním jazyku.

Bylo pro něj mnohem snazší odhalit, jestli je daná osoba vlkodlak. O něco těžší to bylo odhalit u člověka, ale ne zcela nemožné, obzvláště pro něj, jelikož byl Alfa.

Jeho čich, stejně jako ostatní zbystřené smysly, které měl, byl dar i prokletí.

"Slečna Wyattová, jste slečna Wyattová?"

Zeptal se, zatímco stál za ní, když otírala špinavý stůl. Grace jí říkala Lori, rozhodl se použít to místo jejího celého jména.

"Ano."

Řekla, aniž by se vůbec ohlédla.

"Můžeme se někam posadit a promluvit si?"

Konečně se otočila, aby se na něj podívala, a Gabriel měl pocit, jako by dostal ránu do žaludku. Právě v tu chvíli ucítil spojení, jako by ho neviditelná síla připoutala k ženě stojící před ním.

Nekomfortně polkl, když ženu před sebou sledoval.

Družka. Byla to jeho osudová družka.

Znovu se na ni podíval, v jejích očích nebylo ani tušení, žádný náznak poznání. Musí být člověk, proto to volání pouta necítila. U ní to bude pomalejší. Bude jí trvat týdny, možná i měsíce, než si to uvědomí. Musela by se do něj nejprve zamilovat, než by to vůbec poznala.

Když Gabriel kráčel zpátky ke svému autu poté, co mu řekla, ať na ni počká po skončení směny, byl ztracen ve svých myšlenkách. Proč? Proč zrovna ona?

Už od doby, co byl mladý vlk, si vždycky představoval, jaká jeho družka bude. Nikdy ho nenapadlo, že by jeho družka byla jiná než on. Jeho družka měla být vlkodlak. Jeho družka zkrátka musela být vlkodlak.

Měsíční bohyně sice měla ve zvyku pracovat nevyzpytatelnými způsoby a vytvářet takovéto situace, ale tohle bylo ošemetné.

Byl alfa. Alfa jedné z nejlepších smeček, jaké kdy existovaly. Alfa jedné ze smeček s nejsilnějšími pokrevními liniemi. Jak mohla být jeho Luna slabá? Jak mohla být jeho Luna člověk?

Nedávalo to vůbec žádný smysl.

Nechá si to pro sebe. Tuhle informaci si nechá pro sebe. Alespoň dokud nebude vědět, co s ní dělat.

O chvíli později vyšla z bistra ve vrstvených červených šatech a botách na podpatku. Rozpustila si vlasy z culíku a nechala je volně splývat. Bez uniformy vypadala mnohem lépe, dokonce hezčeji.

Vystoupil z auta a šel jí otevřít dveře; viděl jí na tváři překvapení, ale neřekla ani slovo.

Znovu zachytil její vůni, vůně levandule teď byla silnější, až omamná, určitě to byl parfém, který si nanesla.

Tohle bude těžké. Velmi těžké. Pokud měla být Emiliinou chůvou, musel se od ní držet dál. Čím silnější pouto družky bude, tím těžší pro něj bude popírat city, které k ní bude chovat.

Deset tisíc dolarů měsíčně. Lori tolik peněz v životě neměla, dokonce je ani nikdy neviděla. Znělo to neuvěřitelně, téměř nemožně, že by jí tento muž dával tolik, jen aby byla chůvou jeho dcery.

Mohla odmítnout. Mohl odmítnout doporučení Grace a vybrat si kohokoli jiného, kohokoli, kdo by byl profesionálnější než ona. Kohokoli lepšího.

Ale on si byl ochotný vybrat ji.

Možná, kdyby věděli více o její minulosti, nebyli by tak ochotní. Možná, kdyby věděli, co udela, ani by jí to nenabídli.

Odhodila smlouvu na konferenční stolek, zvedla domácí telefon a znovu zavolala Fullerovým. Spadlo to do hlasové schránky, tak jako vždycky.

Nebrali jí telefony.

Lori si povzdechla.

Možná byl konečně čas si s nimi promluvit tváří v tvář. Nikdy předtím u nich doma nebyla, ale měla adresu. Zapsala si ji jednou, když ji zahlédla v jednom dokumentu. Fullerovi k ní byli vždy velmi formální, takže ji k sobě nikdy nepozvali.

Možná byla právě teď ta správná chvíle.

Pomyslela si, když vešla do svého malého pokoje a vytáhla vybledlé černé džíny a velké šedé tričko. Vyměnila boty na podpatku za baleríny a před odchodem si opláchla obličej.

Sídlo Fullerových bylo vzdálené asi dvacet minut od jejího bytu. Ve zcela jiné části města.

Pamatovala si úplně první den, kdy potkala paní Anne Fullerovou. Byl to ten den, kdy zjistila, že je těhotná. Šla do nemocnice s tím, že má střevní chřipku, protože v sobě neudržela žádné jídlo, a doktor jí řekl, že je ve třetím měsíci těhotenství. Měla nepravidelnou menstruaci, takže když po celé tři měsíce občas viděla krev, myslela si, že těhotná není.

Její první myšlenkou byl potrat, chtěla na něj jít hned, ale byla už příliš daleko a navíc ji už jen ta myšlenka na to děsila.

Zdravotní sestra vešla do jejího pokoje a podala jí brožuru o adopci, Lori ji přijala a vyšla z nemocničního pokoje. Na cestě ven do někoho vrazila – do štíhlé, útlé ženy. Žena jí pomohla zvednout brožuru a pak se představila.

Nabídla Lori odvoz domů a Lori v tu chvíli nedokázala pochopit, proč je na ni tak milá. Žena zastavila u restaurace s rychlým občerstvením a zeptala se jí, jestli si nechce něco dát. Lori se zdráhala obtěžovat, ale měla hlad, takže souhlasila. Během jídla se jí Anne Fullerová zeptala, jestli je těhotná a jestli zvažuje adopci. Lori přikývla. Pak jí Anne Fullerová odvyprávěla svůj životní příběh, o tom, jak se s manželem snaží mít dítě už deset let.

Řekla jí přímo, že by si Loniino dítě rádi adoptovali. Lori byla zmatená, všechno se to seběhlo tak rychle.

Zpočátku byla skeptická, ale pak si udělala vlastní průzkum a zjistila, kolik dětí jen v jejím městě čeká na adopci. Sama Lori byla v systému, takže věděla, jaké to je, věděla, jaké to může být.

Paní Fullerová pak začala být vytrvalejší, nosila Lori jídlo, volala jí každý den, aby zjistila, jak se má, nabízela jí odvoz na vyšetření k doktorovi a po třech týdnech to Lori vzdala. Byli to milí lidé, hodní dobří lidé, její dítě bude v bezpečných rukou.

Za méně než týden byla sepsána smlouva. Lori ji podepsala, čímž se vzdala svých mateřských práv okamžitě po narození dítěte. Fullerovi uvedli, že nebude mít s dítětem žádný kontakt, a i kdyby měla, nesmí odhalit, že je jeho biologická matka.

Lori souhlasila. Souhlasila se vším. Bylo to pro jeho dobro, říkala si. Byl v lepších rukou. Až na to, když se stalo nevyhnutelné.

Taxík zastavil před domem Fullerových, pěkným bílým domem s laťkovým plotem, přesně tím typem domu, o kterém byste snili pro založení rodiny. Trávník byl dokonale upravený a uvnitř se svítilo.

Fullerovi byli doma.